ECLI:CZ:US:2021:3.US.2727.21.1
sp. zn. III. ÚS 2727/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. K., zastoupené Mgr. Ondřejem Holkem, advokátem, sídlem Česká 754/25, Ostrava ? Zábřeh, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. srpna 2021 č. j. 14 Co 147/2021-275 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. března 2021 č. j. 0 P 207/2020-237, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a T. N., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozsudkům, jimiž byl zamítnut návrh na změnu péče u nezletilé, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva a nezletilého dítěte zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných a vyživovacích poměrů ve vztahu k nezletilé dceři N. N., jejíž matkou je stěžovatelka. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta týkající se předmětu nyní posuzované ústavní stížnosti.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatelky na novou úpravu péče a výživy a na úpravu styku a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že nedošlo k žádné zásadní změně poměrů, která by odůvodňovala změnu posledního rozhodnutí, kterým byla soudem schválena dohoda rodičů o střídavé péči nezletilé. Otci T. N. bylo stanoveno výživné pro nezletilou 1 000 Kč měsíčně k rukám stěžovatelky, s ohledem na majetkové poměry nebylo stěžovatelce stanoveno výživné pro nezletilou dceru.
4. K odvolání stěžovatelky rozhodoval Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí okresního soudu, protože dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelky není důvodné. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry krajského soudu nesouhlasí, považuje je za formalistické, vydané bez ohledu na konkrétní situaci, přičemž tomuto soudu vytýká, že neodpovídají provedenému dokazování. Především tvrdila, že krajský soud pochybil, pokud rozhodl zcela proti přání nezletilé s odvoláním na skutečnost, že oba rodiče mají právo se podílet na výchově nezletilé dcery. Krajský soud pro své rozhodnutí použil zažitých stereotypů bez ohledu na specifičnost daného případu a na základě toho potvrdil rozhodnutí okresního soudu, aniž by se řádně a podrobně vypořádal s výpovědí nezletilé, kterou v podstatě ignoroval. Okresní soud, krajský soud i pracovník OSPOD sice nezletilou opakovaně vyslýchaly, avšak soudy její názor nevzaly v úvahu, přestože racionálně zdůvodnila, proč chce být u matky. Uvedla, že u otce nemá kamarády, otec chodí pozdě z práce, proto ji často vyzvedává babička a že by se chtěla s otcem pouze stýkat. Nesouhlasila se závěrem soudů, že v daném případě nedošlo k žádné změně poměrů, která by odůvodňovala změnu stávající střídavé péče, neboť samotná skutečnost, že nezletilá má zájem o jinou péči, je dostatečný důvod.
6. Stěžovatelka tvrdila, že stěžovatelce a nezletilé dceři se nedostalo postupem obecných soudů naplnění zásady přímosti jako je objektivita soudního rozhodování, dopustily se věcných i procesních pochybení, neshledaly ústavněprávní kritéria pro rozhodování soudů a porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu a vůči nezletilé nerespektovaly zásadní ujednání Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
II.
Řízení před Ústavním soudem
7. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, pokud směřuje proti rozsudku krajského soudu.
8. Dle §44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
III.
Vlastní posouzení
9. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud v této souvislosti považuje za vhodné především předeslat, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], nikoli "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně, s odkazem na konkrétní právní normy, i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Stěžovatelka nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť předkládá pouze námitky, jimiž vyjadřuje nesouhlas s konkrétními důvody, na nichž obecné soudy ? respektive krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu. V souladu s §132 občanského soudního řádu zhodnotil důkazy provedené před soudy obou stupňů, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti a neshledal sebemenších důvodů k jakékoli změně. Konstatoval, že v odvolacím řízení nevyplynuly žádné takové okolnosti, v důsledku kterých by bylo nutno se odchýlit od rozhodnutí okresního soudu, dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelky není důvodné. Stěžovatelka tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilému dítěti, jak byla vymezena krajským soudem, s jehož právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
12. Ústavnímu soudu však nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu. V rámci tohoto omezeného přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá pouze na samotné účastníky, ale i na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)].
13. Takové formy protiústavnosti však v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že zejména krajský soud se náležitě vypořádal s námitkami stěžovatelky. V odvolacím řízení se zabýval především otázkou, zda a v čem došlo od poslední úpravy péče a výživy nezletilé N. ke změně okolností a v souvislosti s touto podstatnou a kvalifikovanou změnou poměrů ve smyslu §909 občanského zákoníku a dospěl k závěru, že nenastala.
14. K námitce stěžovatelky, že nebylo respektováno přání nezletilé, Ústavní soud opakovaně judikoval, že přání dostatečně rozumově a emocionálně vyspělého dítěte má být zásadním vodítkem při posuzování jeho zájmů; současně však Ústavní soud vyslovil, že není možno rozhodnutí ve věcech týkajících se dítěte odůvodnit toliko jeho přáním, aniž by soud současně nezohlednil všechny další podstatné okolnosti případu. Krajský soud vzal v úvahu skutečnost, že v průběhu řízení nebyly zjištěny žádné negativní skutečnosti o kvalitě péče otce, ale i způsob vyjádření nezletilé před okresním soudem. Především apeloval na rodiče, aby v zájmu nezletilé zlepšili svoji komunikaci a nedocházelo ke stupňování rodičovských neshod, samotnou změnou stávající úpravy péče by však v daném případě ke stěžovatelkou očekávanému efektu nedošlo.
15. Ústavní soud připomíná, že zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech úpravy rodičovské péče. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však neshledal Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by teprve mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke změně střídavé péče na výlučnou péči. Krajský soud svoje rozhodnutí jasně, logicky a plausibilně odůvodnil ve smyslu ústavně právních požadavků kladených na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny. V rozhodování krajského soudu tak nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
16. Závěrem Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, pouze toliko ve formě obiter dicta, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Ústavní soud toto hledisko zdůraznil v citovaném nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683). Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.). Ústavní soud doplňuje argumentaci tím, že pokud bude mít v budoucnu stěžovatelka za to, že nynější způsob úpravy péče pro nezletilé dítě není vhodný, nic jí nebrání v tom, aby se s takovým tvrzením obrátila na obecný soud, který, pokud dojde k závěru, že jsou pro případnou změnu splněny nezbytné podmínky a že je to vhodné, potřebné a v nejlepším zájmu nezletilé, může péči v budoucnu upravit také jinak.
17. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu