ECLI:CZ:US:2021:3.US.2756.21.1
sp. zn. III. ÚS 2756/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Blankou Vančurovou, advokátkou se sídlem Hradecká 1383, Přelouč, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2021, č. j. 8 Tdo 557/2021-395, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 26. 1. 2021, č. j. 13 To 328/2020-278, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 9. 2020, č. j. 3 T 51/2020-220, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatel byl napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným přečiny ublížení na zdraví a výtržnictví, čehož se měl dopustit tím, že v rámci řešení dopravního incidentu vytáhl gumový obušek a vedl úder směřující na hlavu druhé osoby (dále jen jako "poškozený"). Poškozený se snažil úder vykrýt rukou a úder obušku mu způsobil zlomeninu záprstní kůstky vyžadující několikatýdenní léčení. Za oba přečiny byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání dvou let. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích druhým napadeným rozsudkem citovaný výrok o vině i trestu nezměnil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl.
3. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatel se shora označenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Trvá na tom, že je nevinný a nikdy poškozeného obuškem neudeřil. Poškozený si celý průběh událostí údajně vymyslel - chtěl totiž stěžovatele přepadnout a okrást, což se mu ale nepovedlo a navíc si při tomto pokusu sám způsobil zmíněné poškození ruky o návěs vozidla. Obecné soudy všechny důkazy hodnotily svévolně v neprospěch stěžovatele. Ten si přitom nechal zpracovat znalecký posudek, ze kterého plyne, že poškozený měl kromě zlomeniny záprstní kůstky na ruce i oděrku, kterou nemohl způsobit úder obuškem. Obdobně nalézací soud neuvěřil nezaujatému svědkovi vypovídajícímu v jeho prospěch a přiklonil se k výpovědi spolujezdkyně (pracovní kolegyně) poškozeného, ačkoliv její výpověď byla zcela nelogická a protiřečila si. Jelikož o skutečném průběhu události existují reálné pochybnosti, měly soudy aplikovat zásadu in dubio pro reo a stěžovatele osvobodit.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud proto posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
8. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodování podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, když by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (za všechny srov. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94).
9. Těžiště argumentace stěžovatele se dotýká právě postupu obecných soudů (zvláště prvostupňového) při dokazování. Jde přitom o shodné námitky, které stěžovatel uplatňoval již v odvolání a dovolání. Stěžovatel sice poukazuje na tvrzený extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, ve skutečnosti ale pouze konstruuje alternativní průběh skutkového děje, který je však evidentně založen výhradně na jeho přesvědčení o vlastní nevině. Ústavní soud, vědom si mj. výše předestřeného omezení svých pravomocí ve vztahu k obecným soudům, nevidí žádný rozumný důvod zde podrobně přezkoumávat jednotlivé námitky stěžovatele dotýkající se práva na spravedlivý proces, jestliže tak již vyčerpávajícím způsobem učinil Nejvyšší soud (srov. body 18-29 usnesení). Stručně je možné shrnout, že skutková zjištění nalézacího soudu vycházela z věrohodných výpovědí poškozeného a jeho spolujezdkyně a byla podpořena též soudem zadaným znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví. Naopak pro verzi stěžovatele nesvědčí žádné relevantní okolnosti a jeho námitkám (srov. oděrka na ruce poškozeného, otázka důvěryhodnosti dalšího údajného svědka) se obecné soudy věnovaly a vyvrátily je, a to včetně závěrů znalce přizvaného stěžovatelem. Tento znalec (šlo o jiného, než určil soud) při hlavním líčení dokonce výslovně uznal, že zranění poškozeného mohou odpovídat i průběhu událostí popsaných v žalobě.
10. Ústavnímu soudu proto nezbývá než připomenout, že právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu toliko právo na spravedlivé soudní řízení (ve vztahu k trestnímu řízení např. nález ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14).
11. S ohledem na dosud uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu