ECLI:CZ:US:2021:3.US.277.21.1
sp. zn. III. ÚS 277/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Matzkeho, zastoupeného JUDr. Ing. Radanem Tesařem, advokátem, sídlem Chodská 1366/9, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. září 2020 č. j. 12 Co 202/2019-193, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Finančního úřadu pro Ústecký kraj, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadeného rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že vedlejší účastník se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") domáhal určení, že darovací smlouva uzavřená mezi stěžovatelem jako obdarovaným a jeho otcem, Martinem Matzkem, a jeho matkou, Libuší Matzkeovou, jako dárci, kterou byl na stěžovatele převeden soubor nemovitostí v katastrálním území P., část obce P., obec R., u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Litoměřice, je vůči vedlejšímu účastníkovi neúčinná. Okresní soud žalobu z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace vedlejšího účastníka zamítl (výrok I.) a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku ve výši 24 684 Kč (výrok II.).
3. Vedlejší účastník napadl rozsudek okresního soudu odvoláním, v němž argumentoval nesprávným právním posouzením své aktivní legitimace, které vycházelo z právní úpravy a judikatury týkající se aktivní legitimace věřitelů v soukromoprávních vztazích, což však není případem vedlejšího účastníka, který je správcem daně a eviduje a vymáhá nedoplatky mající původ v daňovém právu, tedy v právu veřejném. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") dal vedlejšímu účastníkovi za pravdu, napadeným usnesením rozsudek okresního soudu zrušil a věc okresnímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že napadeným usnesením krajského soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a právo na projednání věci v jeho přítomnosti, neboť krajský soud ve věci rozhodl, aniž by nařídil jednání, což je v rozporu zejména s §214 občanského soudního řádu.
5. Stěžovatel dále uvádí, že rozhodnutí krajského soudu pro něj bylo nepředvídatelné, jelikož krajský soud posoudil aktivní legitimaci vedlejšího účastníka v rozporu s ustálenou judikaturou civilních a správních soudů. Porušení principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí souvisí s principem právní jistoty, který je nedílnou součástí právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy. Postup krajského soudu je též v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny, jelikož krajský soud zcela zjevně zvýhodňuje orgány veřejné moci před běžnými soukromoprávními žalobci, a s čl. 11 odst. 1 Listiny, jelikož usnesením krajského soudu je zasažen také majetek stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní stížnost je však nepřípustná.
8. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
9. V citovaných zákonných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne pravidlo minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány již možná.
10. V posuzované věci nutno poukázat na skutečnost, že ústavní stížnost byla podána za situace, kdy v řízení nebylo dosud vydáno konečné rozhodnutí ve věci, neboť posuzovaná věc se nyní nachází ve fázi řízení před okresním soudem poté, co byl původní rozsudek okresního soudu krajským soudem zrušen a navrácen k dalšímu projednání. V daném stadiu civilního řízení není Ústavní soud v rámci své Ústavou a zákonem o Ústavním soudu stanovené kompetence povolán k námitkám předestřeným stěžovatelem v ústavní stížnosti vyvozovat žádné závěry. Z uvedeného důvodu zde nejsou dána pravomocná rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež by byla schopna sama o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele.
11. Ústavní stížností mohou být napadána toliko konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, jako je tomu v posuzované věci, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, jestliže zákon takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 1334/10, ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 382/12 nebo ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3216/15). Přestože z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, je nutno poznamenat, že zde musí být současně splněny dvě podmínky. Jednak musí být rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby námitka porušení ústavně zaručených práv již nemohla být v dalším řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna. Právě tato druhá podmínka však v případě stěžovatele naplněna prima facie není, neboť dokud bude civilní řízení pokračovat, bude stěžovatel moci v ústavní stížnosti nyní předestřené námitky opakovaně uplatňovat.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v.r.
soudce zpravodaj