ECLI:CZ:US:2021:3.US.2794.21.1
sp. zn. III. ÚS 2794/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem třída Kapitána Jaroše 19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2021, č. j. 20 Cdo 928/2021-293, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení výše označeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále měly být porušeny čl. 4 a 90 Ústavy. Stěžovatel namítá rovněž porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti i z jejich příloh se podává, že Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 12. 2020, č. j. 60 Co 266/2020-199, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 10. 2020, č. j. 36 C 63/2020-163, v jeho výroku o náhradě nákladů řízení a zejména v jeho výroku o věci samé, pokud okresní soud určil, že žalovaný (stěžovatel) je povinen zaplatit žalobci (Celnímu úřadu pro Zlínský kraj) částku 4 770 000 Kč.
3. Po skutkové stránce vyšel krajský soud z toho, že žalobce jako správce daně z lihu v roce 2015 vystavil R. B. (synovi stěžovatele) platební výměry, kterými mu vyměřil spotřební daň z lihu za zdaňovací období září, říjen a prosinec roku 2012 v celkové výši 466 077 315 Kč. Dne 24. 10. 2012 uzavřel R. B. jako převodce se stěžovatelem jako nabyvatelem smlouvu o převodu obchodního podílu ve společnosti X (dále také "smlouva o převodu obchodního podílu") za cenu 18 000 000 Kč. Stěžovatel se na základě této smlouvy zavázal zaplatit svému synovi uvedenou kupní cenu v měsíčních splátkách a pro případ prodlení s placením byť části kupní ceny byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,05 % denně z celé kupní ceny. Stěžovatel však žádnou kupní cenu neuhradil a R. B. neuhradil vyměřenou spotřební daň z lihu.
4. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2017 č. j. 5 To 55/2016-9823 (který nabyl právní moci 8. 6. 2017) byl mimo jiné R. B. uložen trest propadnutí celého majetku. Žalobce v nyní posuzované věci následně vydal dne 24. 1. 2020 exekuční příkaz, kterým nařídil daňovou exekuci přikázáním jiné peněžité pohledávky, a to smluvní pokuty ze smlouvy o převodu obchodního podílu, kdy jako poddlužník je uveden stěžovatel. Protože stěžovatel na základě exekučního příkazu nic neuhradil, podal žalobce dne 25. 2. 2020 poddlužnickou žalobu, kterou se po stěžovateli domáhal zaplacení výše uvedené částky 4 770 000 Kč. Tato částka představuje smluvní pokutu za prodlení stěžovatele s úhradou kupní ceny (jejích jednotlivých splátek) ze smlouvy o převodu obchodního podílu v období od 9. 6. 2017 do 20. 11. 2018.
5. Za této situace krajský soud ve svém rozsudku - navázav na rozhodnutí okresního soudu - vyšel z toho, že smluvní pokuta sjednaná za každý den prodlení vzniká samostatně za každý den trvání prodlení s úhradou zjištěné pohledávky, tudíž smluvní pokuta za prodlení počínaje dnem 9. 6. 2017 nepřešla na stát v rámci trestu propadnutí majetku, neboť v den právní moci rozsudku ukládajícího trest propadnutí majetku neexistovala a bylo ji tak možné přikázat v daňové exekuci. Stěžovatel pak nemohl započíst svou tvrzenou pohledávku na náhradu škody vůči pohledávce R. B. na zaplacení kupní ceny za převod obchodního podílu, neboť žádná taková pohledávka neexistuje, když v rozsudku krajského soudu specifikované akcie ztratily na hodnotě až poté, co je stěžovatel držel, a to nikoliv proto, že by je jeho syn špatně spravoval nebo proto, že by je koupil v nevhodnou dobu. Sám stěžovatel ostatně podle krajského soudu mohl reagovat na vývoj ceny těchto akcií jejich prodejem, což však neučinil a škodě tak sám nepředešel.
6. Vznesl-li stěžovatel námitku promlčení z důvodu, že je promlčen nárok na zaplacení kupní ceny za převod obchodního podílu, a tudíž musí být promlčen i nárok na zaplacení smluvní pokuty, pak k tomu krajský soud ve shodě s okresním soudem uvedl, že pro závazkové vztahy ze smlouvy o převodu obchodního podílu ve smyslu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník") platí čtyřletá promlčecí doba, běžící samostatně ode dne splatnosti každé splátky kupní ceny. Právo na zaplacení poslední splátky kupní ceny se přitom v dané věci promlčelo dne 20. 11. 2018. Byla-li pak smluvní pokuta sjednána procentní sazbou za každý den prodlení, promlčuje se v souladu s výše uvedeným právo na její zaplacení za každý den prodlení samostatně, a nikoliv jako celek. Žaloba byla přitom v dané věci podána dne 25. 2. 2020 a žalobce v ní uplatnil právo na zaplacení smluvní pokuty za období od 9. 6. 2017 do 20. 11. 2018. Za předmětné období trvání prodlení tak právo na zaplacení smluvní pokuty nebylo podle krajského soudu promlčeno. Pokud jde o námitku stěžovatele o předčasnosti podání poddlužnické žaloby, krajský soud uvedl, že v dané věci byla poddlužnická žaloba podána až poté, co byl předmětný exekuční příkaz doručen stěžovateli (a poté, co nabyl právní moci). Proto je dána aktivní legitimace žalobce k podání poddlužnické žaloby.
7. Následné dovolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud. Přípustnost dovolání totiž podle Nejvyššího soudu nemohla založit stěžovatelova námitka o převodu nároku na vymáhání smluvní pokuty na stát, neboť v důsledku porušení smluvní povinnosti vznikl mezi smluvními stranami smlouvy o převodu obchodního podílu (tedy mezi stěžovatelem a jeho synem) nový, doposud neexistující právní vztah, který již nemá ve vztahu k zajištěnému závazku akcesorickou povahu a na jehož existenci nemá zánik zajištěného závazku vliv. Vzniklo-li tedy R. B. vůči stěžovateli právo na zaplacení smluvní pokuty pro případ prodlení se zaplacením kupní ceny, stal se stát následkem právní moci rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, jímž byl R. B. uložen trest propadnutí majetku, nositelem práva na zaplacení smluvní pokuty, ovšem pouze do doby právní moci výroku rozhodnutí o propadnutí majetku. R. B. naopak nepřestal být nositelem práva na zaplacení smluvních pokut stanovených denní sazbou, které vznikly až od právní moci výroku o uložení trestu propadnutí majetku. Smluvní pokuta stanovená denní sazbou je přitom podle Nejvyššího soudu samostatným právem, které nesleduje osud pohledávky, z níž vzniklo, nestanoví-li rozhodnutí soudu nebo smlouva jinak.
8. Žalobce jako správce daně rovněž nebyl s podáním tzv. poddlužnické žaloby povinen vyčkat uplynutí třicetidenní lhůty pro podání námitek ve smyslu ustanovení §159 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), neboť podání námitek ve smyslu citovaného ustanovení nevede k odložení právní moci exekučního příkazu. Námitky totiž neslouží jako řádný opravný prostředek, a proto správce daně není povinen při podání poddlužnické žaloby vyčkat na uplynutí třicetidenní lhůty pro podání námitek ze strany poddlužníka ve smyslu §159 odst. 1 daňového řádu. Ani tato část argumentace krajského soudu tak podle Nejvyššího soudu nemohla založit přípustnost dovolání. Byť pak v řízení před nižšími soudy nebyly provedeny všechny stěžovatelem navrhované důkazy mající prokázat mimo jiné zánik pohledávky R. B. vůči stěžovateli (a tím i zánik nároků plynoucích ze smluvní pokuty), obecné soudy se podle Nejvyššího soudu výslovně vypořádaly s tím, že žalovaná pohledávka nezanikla, a to ani započtením proti pohledávce stěžovatele na náhradu škody vůči R. B. (jak již bylo výše rekapitulováno); ani tato otázka tak nemohla ovlivnit přípustnost dovolání stěžovatele. Nižší soudy také podle Nejvyššího soudu dostatečně objasnily, proč došly i bez provedení dalšího dokazování k závěru, že smluvní pokuta byla sjednána s úmyslem, že je pro stěžovatele závazná a že nedošlo k projevu vzdání se práva na její zaplacení ze strany R. B.
9. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
12. Před posouzením jednotlivých námitek Ústavní soud předesílá, že stěžovatel v ústavní stížnosti - byť velmi podrobně a pečlivě zpracované - do značné míry jen opakuje námitky, které předkládal již k posouzení zejména Nejvyššímu soudu a ten se s nimi (vzdor přesvědčení stěžovatele) podle Ústavního soudu v podrobném odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyrovnal.
13. Takový závěr podle Ústavního soudu lze vztáhnout již k první podrobněji rozvedené námitce stěžovatele, podle níž mělo přípustnost stěžovatelova dovolání založit už jen pochybení krajského soudu, který v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 32 Odo 931/2002 [rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz] rozhodl o odvolání bez nařízení jednání, ač se odvolatel (stěžovatel) domáhal přezkumu rozhodnutí nalézacího soudu i z jiných důvodů, než bylo nesprávné právní posouzení věci. V tomto směru Ústavní soud akceptuje ustálený přístup Nejvyššího soudu plynoucí z ustanovení §242 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř." nebo "občanský soudní řád"), podle něhož k pochybení odvolacího soudu spočívajícímu v naplnění vady představující některý z důvodů zmatečnosti nebo k pochybení naplňujícímu jinou procesní vadu může Nejvyšší soud přihlédnout jen tehdy, dojde-li k závěru o přípustnosti dovolání. Podle stavu právní úpravy dopadající na řízení o stěžovatelově dovolání sice jeho přípustnost mohla založit i potřeba vyřešení otázky procesního práva, ovšem tato otázka musela být pro vlastní rozhodování soudu v rámci jeho rozhodnutí významná. Přípustnost dovolání tak nemohlo a nemůže založit samo o sobě (bez dalšího) pochybení odvolacího soudu, kterého se tento soud dopustil během řízení při řešení otázek jiných. Nejvyšší soud přitom v rozsudku sp. zn. 32 Odo 931/2002 uvádí, že přípustnost dovolání podle právní úpravy relevantní pro jeho tehdejší rozhodnutí byla dána podle v mezidobí změněného ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. [šlo tedy o situaci, kdy nalézací soud rozhodl - zjednodušeně řečeno - znovu jinak, zavázán právním názorem odvolacího soudu; taková procesní situace však již ve stěžovatelově případě založit přípustnost dovolání nemůže, když v nyní posuzované věci ani neexistoval názorový rozpor mezi nalézacím a odvolacím soudem]. Z právě uvedených závěrů vychází ostatně i v nyní napadeném rozhodnutí citovaná judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 22. 3. 2021 sp. zn. 25 Cdo 852/2020 či rozsudek ze dne 27. 10. 2020 sp. zn. 32 Cdo 1150/2019), byť stěžovatel tento názor nesdílí. Podle Ústavního soudu naopak nelze zpochybnit shora naznačený přístup k "jiným vadám" v rámci posouzení přípustnosti dovolání toliko na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3130/2015, když ani Ústavnímu soudu nepřísluší, aby sjednocoval judikaturu Nejvyššího soudu.
14. K eventuálnímu zániku nároku na úhradu smluvní pokuty pak Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení uvedl, že smluvní pokuta sice nemůže vzniknout bez existence závazku hlavního, který má být smluvní pokutou zajištěn, na druhou stranu však nárok na smluvní pokutu pro jeho relativně samostatnou povahu nezaniká, vzniknul-li před zánikem zjišťovaného práva (například z důvodu promlčení) - srov. k tomu například Nejvyšším soudem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011 sp. zn. 33 Cdo 2637/2008. Zároveň Nejvyšší soud v nyní napadeném usnesení zohlednil zvláštní povahu rozhodnutí soudu o uložení trestu propadnutí majetku s tím, že výrokem takového rozhodnutí dochází k přechodu na stát jen u těch práv, která k okamžiku právní moci výroku rozhodnutí o propadnutí majetku skutečně existovala a nedochází tedy k přechodu těch, která vznikla až po právní moci takového výroku trestního rozhodnutí.
15. Takový výklad dosahu výroku rozhodnutí o uložení trestu majetkové povahy považuje Ústavní soud za přesvědčivý a ústavně souladný, neboť trestní soud může z povahy výkonu veřejné moci (natož pak z povahy rozhodování soudu o vině a trestu) ukládat jen takovou sankci, jejíž rozsah je mu přesně znám. Navíc, při určení druhu a rozsahu trestu vychází z těch okolností, které během řízení zjistil a na něž měl možnost obviněný i další účastníci řízení reagovat. Už proto tedy není přiléhavé stěžovatelovo východisko (dovozené z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Cdo 973/2007), že v důsledku rozhodnutí o uložení trestu propadnutí majetku přejde na stát nejen veškerý majetek vlastněný obviněným ke dni právní moci výroku o uložení trestu propadnutí majetku, ale také - na základě principu univerzální sukcese - vše, co je s takto definovanou množinou majetku jakkoliv (řečeno slovy stěžovatele) spojeno. Měl-li tedy stěžovatelův syn nabýt majetkovou hodnotu po právní moci rozhodnutí trestního soudu v podobě nároku na smluvní pokutu, je i podle Ústavního soudu - v kontextu řízení o poddlužnické žalobě - správný závěr obecných soudů (tedy i Nejvyššího soudu), že správce daně je aktivně legitimován k tomu, aby se domáhal uhrazení takové hodnoty ve prospěch jím spravované daně. Považoval-li přitom stěžovatel otázky spojené s přechodem nároku na smluvní pokutu za doposud neřešené a Nejvyšší soud se jimi měl na základě přezkumu stěžovatelova dovolání zabývat, pak tuto svou úlohu Nejvyšší soud v takto definovaném rozsahu podle Ústavního soudu splnil. V této souvislosti navíc nelze přehlížet ani určitou stěžovatelovu výhodu plynoucí z logiky běhu času, když stěžovatel má k dispozici odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž může argumentačně reagovat nebo s ním polemizovat, aniž by ovšem takovou možnost měl i Nejvyšší soud, neboť ve složitějších případech (jako je věc stěžovatele) odůvodnění rozhodnutí soudu nemůže z povahy věci bez dalšího vypořádat všechny možné argumentační linie, které stěžovatel dotváří i v rámci později podané ústavní stížnosti. Podstatné ovšem je, že odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu je logické, vnitřně konzistentní a odráží v sobě i spravedlnostní úvahy (nejde tedy jen mechanickou aplikaci práva), s nimiž se Ústavní soud ztotožňuje.
16. Namítá-li dále stěžovatel, že Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení nevysvětlil, proč by podání námitek ve smyslu §159 odst. 1 daňového řádu ve znění rozhodném pro posuzovanou věc (tedy ve znění do 31. 12. 2020) nemělo mít ve vztahu k exekučním příkazům vztahujícím se k jiné peněžité pohledávce odkladný účinek, pak v tomto směru Nejvyšší soud respektoval závěry jím odkazovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2019 č. j. 1 Afs 271/2016-53 (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná pod www.nssoud.cz), když závěr, že námitky podle §159 odst. 1 daňového řádu neměly odkladný ani devolutivní účinek, plyne i z další judikatury správních soudů (srov. k tomu též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015 č. j. 7 Afs 131/2015-32 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021 č. j. 51 Af 11/2019-19).
17. Na základě tohoto závěru pak Nejvyšší soud v nyní posuzované věci konstatoval, že žalobce (jako správce daně) ve vztahu k povinnostem syna stěžovatele nepodal poddlužnickou žalobu proti stěžovateli předčasně, neboť nebyl povinen vyčkat rozhodnutí o takových námitkách. Shledává-li tedy stěžovatel nedostatek argumentace ze strany Nejvyššího soudu právě v tom, že není zjevné, jak Nejvyšší soud k jím tvrzené povaze námitek podle §159 odst. 1 daňového řádu dospěl, tedy nikoli striktně v úvaze navazující, že správce daně nemusel s podáním poddlužnické žaloby vyčkat na rozhodnutí o nich, pak stěžovatel ve svém důsledku vyjadřuje nesouhlas s tím, že Nejvyšší soud postupoval podle §135 odst. 2 o. s. ř., tj. vycházel z rozhodnutí jiného orgánu, jak právě citované ustanovení občanského soudního řádu předpokládá (k výkladu právě citovaného ustanovení občanského soudního řádu srovnej též přiměřeně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1393/97). Ostatně i další argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti směřuje v tomto kontextu právě ke zpochybnění závěrů judikatury správních soudů týkající se povahy námitek ve smyslu §159 odst. 1 daňového řádu, z níž ovšem Nejvyšší soud vycházel; stěžovatelova argumentace naopak důsledně nebrojí proti tomu, jak Nejvyšší soud závěry judikatury správních soudů na jím hodnocenou věc aplikoval.
18. Nejvyšší soud rovněž postupoval podle Ústavního soudu zcela akceptovatelným způsobem, i pokud ve svém rozhodnutí shrnul závěry krajského soudu a okresního soudu, že R. B. se při správě či nákupu shora zmíněných akcií nedopustil žádného jednání, z něhož by stěžovateli vznikl jakýkoliv nárok na náhradu škody, který by si stěžovatel následně mohl započíst proti nároku plynoucímu ze smluvní pokuty a jehož se v řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu, ve svém důsledku domáhal po stěžovateli i správce daně jako žalobce. I podle Ústavního soudu totiž obecné soudy přesvědčivě vysvětlily (srov. k tomu rekapitulaci shora), proč stěžovateli nemohla vzniknout jím tvrzená škoda (když tato východiska obecných soudů stěžovatel v ústavní stížnosti opět důsledně nezpochybňuje), a proto k této otázce nebylo potřeba provádět další - stěžovatelem navrhované - dokazování, když ovšem právě u problematiky opomenutých důkazů stěžovatel v dané části ústavní stížností setrvává.
19. Pro úplnost nutno dodat, že obecné soudy (srov. k tomu zejména odst. 46 odůvodnění rozsudku krajského soudu) se dokonce věcně vypořádaly se stěžovatelem tvrzenou nepřípustnou novotou, pokud po koncentraci řízení začal tvrdit, že předmětné akcie do vlastnictví nenabyl a že jeho syn jejich správu vykonával špatně, čímž mu způsobil škodu. Nicméně obecné soudy opět vysvětlily, že ani za tohoto nově tvrzeného skutkového stavu by stěžovateli nárok na náhradu škody vůči synovi nevznikl, a to pro odlišnou právní a faktickou kauzalitu při jimi hodnocené existenci příčinné souvislosti jako jedné z podmínek pro vznik odpovědnosti za škodu (srov. k tomu blíže právě odst. 45 a násl. odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, na něž Ústavní soud pro stručnost odkazuje). Stěžovatel pak ani tyto závěry obecných soudů o rozdílné kauzalitě při posuzování nároku na náhradu škody důsledně věcně nerozporuje, když si opět vystačí toliko s konstatováním pochybení ze strany Nejvyššího soudu, pokud se jmenovaný soud i touto novou skutkovou verzí tvrzenou stěžovatelem ve svém rozhodnutí hlouběji nezabýval. Takové eventuální pochybení Nejvyššího soudu (odhlédne-li Ústavní soud od toho, že se ze strany stěžovatele jednalo v rámci jeho argumentace o nepřípustnou novotu, což muselo být zohledněno i při hodnocení stěžovatelova dovolání) by však samo o sobě ke kasaci ústavní stížností napadeného usnesení nevedlo, neboť - jak uvedeno - i tato argumentace stěžovatele byla v předchozím řízení řádně vypořádána.
20. Obecné soudy se konečně dostatečně vypořádaly i s tvrzením stěžovatele, že smluvní pokuta ve prospěch stěžovatelova syna v rámci smlouvy o převodu obchodního podílu, z níž žalobce proti stěžovateli dovozuje nárok na zaplacení jím žalované částky, údajně neměla být pro stěžovatele závazná. Ústavní soud v této souvislosti opět odkazuje na podrobné odůvodnění rozhodnutí krajského soudu [srov. k tomu odst. 65 a násl. odůvodnění rozhodnutí]. Pokud pak ani krajský soud ve svém rozhodnutí nevycházel z toho, že by se stěžovatelův syn vzdal svého práva na smluvní pokutu nebo že by existovala jakákoliv pochybnost o závaznosti povinnosti stěžovatele zmíněnou smluvní pokutu při porušení jeho smluvních povinnosti hradit, pak otázky s touto problematikou spojené nemohly být těmi, na nichž dovoláním napadené rozhodnutí krajského soudu pro účely posouzení přípustnosti dovolání závisí.
21. Nad rámec uvedeného považuje Ústavní soud za nutné konstatovat, že ani podle jeho názoru v dané věci - s ohledem na rozhodné znění právní úpravy - nebyly pochybnosti o určitosti a srozumitelnosti právního úkonu (tedy smlouvy o převodu obchodního podílu a z ní plynoucích povinností stěžovatele) s tím, že by se soudy měly pokusit o odstranění případných nejasností výkladem daného právního úkonu (podrobnější argumentaci v tomto ohledu stěžovatel v ústavní stížnosti opět nabízí). Ústavní soud se přitom ve své judikatuře sice zcela neztotožnil se závěry Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011 sp. zn. 21 Cdo 5171/2009), že by výklad právního úkonu mohl směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, neboť podle Ústavního soudu podaří-li se v řízení před obecnými soudy dostatečně ozřejmit skutečný význam smlouvy, byť ten v ní není výslovně obsažen, musí takový účastníky smlouvy sledovaný účel smlouvy mít přednost před interpretací vztahující se jen k jejímu doslovnému znění [srov. k tomu například nález sp. zn. III. ÚS 392/20 ze dne 10. 3. 2020 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz)]. Nicméně okolnostem vzniku smlouvy mezi stěžovatelem a jeho synem, z nichž by bylo možno dovodit nezávaznost daných ustanovení smlouvy o smluvní pokutě, se stěžovatel v ústavní stížnosti meritorně nevěnuje, když argumentačně setrvává na východisku, že sám Nejvyšší soud problematiku nezávaznosti této části smlouvy ve svém rozhodnutí dostatečně nereflektoval. Stěžovatel tak i v této části ústavní stížnosti zůstává věren její celkové koncepci, kdy napadá jen rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž příliš věcně nepolemizuje se skutečným posouzením provedeným okresním a krajským soudem (byť toto se zjevně muselo projevit i v rozhodnutí Nejvyššího soudu).
22. Při zvolení této koncepce stížnosti si však stěžovatel zjevně nemusí v patřičné míře klást základní otázku - pro Ústavní soud ale zcela rozhodující - zda celkové posouzení jeho věci lze považovat za spravedlivé (podle Ústavního soudu přitom odpověď na tuto základní otázku je ve stěžovatelově případě kladná). Místo toho stěžovatel dodatečně v argumentaci Nejvyššího soudu vyhledává prostor, v jehož rámci by mohl zvláště v rovně procesních pravidel upravujících řízení o dovolání s rozhodnutím Nejvyššího soudu polemizovat a tuto polemiku pak v ústavní stížnosti prezentuje - na základě široce, přesto zcela blanketně a z toho důvodu mnohdy i duplicitně, citované judikatury Ústavního soudu - jako ústavněprávní diskrepanci odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
23. Jak ovšem podle mínění Ústavního soudu vyplynulo i z výše uvedeného, rozhodnutí obecných soudů v této stěžovatelově věci (tedy vztaženo nejen k rozhodnutí Nejvyššího soudu) jsou spravedlivá, důsledně promyšlená a z ústavněprávního hlediska tak zcela akceptovatelná.
24. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu