ECLI:CZ:US:2021:3.US.2804.21.1
sp. zn. III. ÚS 2804/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Tomášem Maxou, advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2021 č. j. 24 Cdo 976/2021-227 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2020 č. j. 15 Co 448/2020-202, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Psychiatrické nemocnice Bohnice, sídlem Ústavní 91/7, Praha 8 - Bohnice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") ze dne 11. 7. 2014 č. j. 19 L 1706/2014-3 bylo zahájeno řízení o vyslovení přípustnosti převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu vedlejší účastnice. Usnesením obvodního soudu ze dne 17. 7. 2014 č. j. 19 L 1706/2014-6 bylo řízení zastaveno, protože stěžovatel byl téhož dne ze zdravotního ústavu propuštěn. Podáním ze dne 24. 7. 2014 stěžovatel prohlásil, že na projednání věci trvá, neboť má za to, že pro jeho nedobrovolné umístění ve zdravotním ústavu nebyly naplněny zákonné důvody. Usnesením ze dne 4. 8. 2014 č. j. 19 L 1706/2014-18 obvodní soud vyslovil, že převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu dne 11. 7. 2014 bylo v souladu s §38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). Uvedené usnesení bylo k odvolání stěžovatele zrušeno usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. 1. 2015 č. j. 15 Co 427/2014-29, neboť obvodní soud pochybil, nepřizval-li k jinému soudnímu roku stěžovatele ani jeho právního zástupce a nevyslechl je. Následné rozhodnutí obvodního soudu ze dne 1. 8. 2016 č. j. 19 L 1706/2014-42, jímž bylo opětovně rozhodnuto o zákonnosti převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu, bylo - stejně jako potvrzující rozhodnutí městského soudu ze dne 3. 11. 2016 č. j. 15 Co 527/2016-55 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017 č. j. 30 Cdo 327/2017-66 - zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2545/17 (N 36/88 Sb. NU 499). Na něj navazujícím usnesením ze dne 8. 10. 2020 č. j. 19 L 1706/2014-189 obvodní soud rozhodl, že převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu dne 11. 7. 2017 nebylo v souladu s §38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách.
3. Posledně uvedené usnesení obvodního soudu bylo k odvolání vedlejší účastnice změněno napadeným usnesením městského soudu tak, že převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu bylo v souladu s příslušným ustanovením zákona o zdravotních službách. Městský soud rekapituloval, že obvodní soud v souladu se závazným právním názorem Ústavního soudu doplnil dokazování znaleckým posudkem MUDr. Leblové a revizním znaleckým posudkem MUDr. Boreckého, přičemž oba znalce též vyslechl. Vyslechnut byl mimo jiné i MUDr. Roček, jenž vyhotovil znalecký posudek na objednávku stěžovatele. Na rozdíl od obvodního soudu však městský soud neshledal obsah znaleckých posudků jakkoliv rozporný s výpověďmi znalců (jejichž doslovný záznam byl zachycen v protokolu o jednání před obvodním soudem) ani s dalšími provedenými důkazy a skutečnostmi, jež vyšly v řízení najevo. Dle městského soudu všichni znalci shodně hodnotili chování stěžovatele v době přijetí do zdravotního ústavu jako atypické chování odůvodňující diagnózu schizotypní poruchy v kombinaci s intoxikací marihuanou, jejíž vyhodnocení mohlo důvodně vést přijímajícího lékaře k závěru, že umístěná osoba je nebezpečná pro sebe i pro své okolí a že její akutní stav není možno řešit jinak než nedobrovolnou hospitalizací. K závěrům znalce MUDr. Ročka městský soud doplnil, že ten řešil fakticky stav stěžovatele s odstupem času a s ohledem na to, že později stěžovatel již hospitalizován nikdy nebyl, kdežto znalci ustanovení soudem řešili otázku, zda stav, v jakém byl stěžovatel při přijetí do zdravotního ústavu, odůvodňoval nucenou hospitalizaci, a bylo tak zřejmé, proč se závěry MUDr. Ročka mohly odlišovat. Soud neshledal rozpor znaleckých závěrů ani s výpověďmi policistů, neboť ti posuzovali chování stěžovatele z laického pohledu, které všichni odborníci (včetně MUDr. Ročka) vyhodnotili jako neadekvátní, ani s výpovědí svědka (známého stěžovatele), který nebyl přítomen přijetí stěžovatele do zdravotního ústavu a vycházel pouze z následného stavu stěžovatele již pod vlivem medikace. Městský soud tak uzavřel, že omezení osobní svobody stěžovatele bylo v souladu se zákonem a v mezích, které Listina stanoví.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl napadeným usnesením jako nepřípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nebyly splněny podmínky pro jeho nedobrovolnou hospitalizaci podle §38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách. Rekapituluje skutkový stav zjištěný soudy a poukazuje na jednotlivé skutečnosti, které mají svědčit o tom, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel měl sebe či své okolí bezprostředně a závažným způsobem ohrožovat. Stěžovatel nebyl nikdy dříve léčen u psychiatra ani psychologa a nebezpečné jednání, které by mohlo odůvodňovat jeho převzetí do zdravotního ústavu, nezaznamenali ani zasahující policisté. Stěžovatel dále poukazuje na vady vypracovaných znaleckých posudků a rozpory ve výpovědích znalců a namítá, že závěry soudů neodpovídají tomu, k čemu znalci dospěli; ačkoliv stěžovatel na tyto rozpory poukazoval, soudy se jimi nezabývaly a dostatečně své závěry nevysvětlily. Zásadní pochybení stěžovatel spatřuje v postupu městského soudu, který změnil rozhodnutí obvodního soudu, aniž však sám znovu provedl dokazování.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
9. Jak uvedeno výše, Ústavní soud již ve stěžovatelově věci dříve rozhodl nálezem sp. zn. II. ÚS 2545/17. Shledal v něm pochybení obecných soudů zejména v tom, že v situaci, kdy bylo pokračováno v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu poté, co z něj byl stěžovatel již propuštěn, soudy neprovedly dokazování v plném rozsahu, a to přesto, že již nebyly vázány lhůtou sedmi dní stanovenou v čl. 8 odst. 6 Listiny a v §77 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Ústavní soud vyslovil, že za situace, kdy stály na jedné straně názory lékařů (zaměstnanců vedlejší účastnice) a na druhé straně závěry svědků (zejména policistů coby úředních osob) a stěžovatele, bylo namístě přistoupit k zadání znaleckého posudku, jak ostatně stěžovatel v průběhu řízení navrhoval.
10. Po zrušení předchozích soudních rozhodnutí Ústavním soudem obvodní soud v dalším řízení zadal vypracování znaleckého posudku MUDr. Leblové a revizního znaleckého posudku MUDr. Boreckého. Jádrem stěžovatelovy argumentace je pak především nesouhlas se způsobem, jakým byly tyto znalecké posudky a výpovědi jmenovaných znalců (a znalce MUDr. Ročka) soudy hodnoceny. K tomu nicméně Ústavní soud připomíná, že zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Učinit by tak mohl pouze, dopustily-li by se soudy při hodnocení důkazů libovůle, zejména, vykazovala-li by skutková zjištění extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl-li by shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. nálezy ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18, ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677) a další].
11. Z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu je však zřejmé, že se tento soud náležitě věnoval posouzení znaleckých posudků i výpovědí znalců z řízení před obvodním soudem (jejichž doslovný přepis měl městský soud k dispozici) a velice podrobně vyložil, jaké konkrétní skutečnosti ho vedly k závěru, že mezi výpověďmi znalců a jejich posudky, případně mezi znaleckými posudky navzájem, není zásadnějšího rozporu (srov. zejména body 18 až 27 odůvodnění usnesení městského soudu). Řádně je též zdůvodněn i na základě těchto (a dalších) důkazů učiněný závěr, že k hospitalizaci stěžovatele došlo v souladu se zákonem. Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele nespatřuje v procesu hodnocení důkazů městským soudem žádná zásadní pochybení, jež by mohla vést k závěru o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
12. Totéž platí i o stěžovatelem rozporovaném postupu městského soudu, který přistoupil ke změně rozhodnutí obvodního soudu, aniž sám znovu provedl dokazování znaleckými posudky a aniž v odvolacím řízení znovu vyslechl znalce. Vzhledem k tomu, že stěžovatel předestřel totožnou námitku už ve svém dovolání, Ústavní soud považuje za dostatečné plně odkázat na příslušnou část odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, v němž je daná námitka podrobně a v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vypořádána (viz str. 4 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu).
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu