ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.327.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 327/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, ve věci umístěného J. H. , zastoupeného Mgr. Tomášem Maxou, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12, o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 19 L 1706/2014, o dovolání J. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2016, č. j. 15 Co 527/2016-55, takto:
Dovolání umístěného se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 11. července 2014, č.j. 19 L 1706/2014-3, zahájil řízení o vyslovení přípustnosti převzetí J. H.o do zdravotního ústavu.
Jelikož byl pan J. H. dne 17. července 2014 z Psychiatrické nemocnice Bohnice v Praze 8 (dále jen „PNB“) propuštěn, soud prvního stupně řízení usnesením ze stejného dne, č. j. 19 L 1706/2014-6, zastavil. Nicméně z toho důvodu, že pan J. H. i nadále trval na projednání zákonnosti jeho převzetí do zdravotního ústavu, bylo soudem prvního stupně rozhodnuto usnesením ze dne 4. srpna 2014, č. j. 19 L 1706/2014-18, že převzetí pacienta do PNB bez jeho souhlasu bylo v souladu se zákonnými důvody. K odvolání bylo však dané usnesení následně zrušeno z důvodu nevyslechnutí umístěného pana J. H. a dále z toho důvodu, že soud nepřizval umístěného ani jeho právního zástupce k jinému soudnímu roku.
Usnesením ze dne 1. srpna 2016, č.j. 19 L 1706/2014-42, soud prvního stupně opětovně dospěl k závěru, že převzetí pana J. H. do zdravotního ústavu PNB bylo v souladu se zákonnými podmínkami podle ustanovení §38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Z odůvodnění daného usnesení vyplývá, že soud prvního stupně přijal za prokázané, že v době přijetí dne 11. července 2014 byl pan J. H. pod vlivem marihuany, přičemž jevil známky duševní poruchy, která byla diagnostikována jako porucha s bludy a u níž hrozilo riziko autoagrese. Bezprostřední hrozba nebezpečnosti byla podle soudu prvního stupně dána poruchou myšlení pacienta.
Městský soud v Praze (dále též „soud druhého stupně“ nebo „odvolací soud“) usnesením ze dne 3. listopadu 2016, č. j. 15 Co 527/2016-55, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a že provedené důkazy rovněž řádně hodnotil v souladu s ustanovením §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále také „o. s. ř.“). Dále soud druhého stupně zdůraznil, že při věcném posouzení případu vycházel stejně jako soud prvního stupně zejména z výslechu přijímacího lékaře MUDr. M., který jako nestranný odborník posoudil zdravotní stav pana J. H. jako poruchu myšlení, tedy závažný stav s rizikem nepředvídatelného chování. Tento závěr nemohl být podle odvolacího soudu zpochybněn ani laickou výpovědí svědků – policistů. Nakonec odvolací soud poukázal na to, že provedení navrhovaného důkazu znalcem soud nepovažoval za potřebné, jelikož ke spolehlivému závěru bylo možno dospět na základě důkazů, které jsou obsahem spisu.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2016, č. j. 15 Co 527/2016-55, podal pan J. H. prostřednictvím svého zástupce dne 5. ledna 2017 dovolání. Jeho důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel zejména namítá, že jeho chování nenaplňovalo ani jednu z podmínek přípustnosti převzetí do zdravotnického zařízení bez souhlasu pacienta, jelikož v době převzetí neohrožoval bezprostředně a závažným způsobem ani sebe ani své okolí. Dále v dovolání poukázal na nesprávné posouzení a hodnocení důkazů, jakož i na jejich nedostatečné odůvodnění, přičemž za účelem podpoření svých tvrzení odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva i na judikaturu Ústavního soudu. Dovolatel namítá, že soud druhého stupně vycházel při posuzování zákonnosti jeho umístění do PNB primárně z výslechu MUDr. M., který však byl příjímacím doktorem, jež rozhodl o dané nedobrovolné hospitalizaci. Nelze ho tedy podle dovolatele vnímat jako nestranného odborníka, který by oprávněnost takového umístění mohl posuzovat. Přípustnost dovolání odvozuje z úvahy, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (přípustnosti převzetí do zdravotnického ústavu proti vůli umístěného), která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, eventuálně má za to, že došlo k odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně by měla být dovolacím soudem vyřešen a právní otázka vyřešena jinak.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Nejprve se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. je tedy obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho částí), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Uvedeným požadavkům dovolání umístěného nevyhovuje. V úvodu sice dovolatel oznamuje, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. se jedná o otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. je rozhodována rozdílně a dále jde o právní otázku, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, ovšem dále v dovolání, přes jeho značnou obsáhlost, žádnou konkrétní a jednoznačnou otázku neformuluje, ani neuvádí, v čem konkrétně z tohoto pohledu spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti tohoto dovolání. Především přehlíží, že problematikou detenčního řízení se Nejvyšší soud podrobně zabýval ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia tohoto soudu ze dne 13. dubna 2016, sp.zn. Cpjn 20/12015. Dovolatel též neprecizuje, v čem by se napadené rozhodnutí bylo mělo odchýlit od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vycházející ze zmíněného Stanoviska, resp. v čem by bylo třeba tuto rozhodovací praxi změnit. Značná část obsahu dovolání se zaměřila na skutkový náhled dovolatele na projednávanou věc případně na tvrzené procesní vady, jejichž posouzení ovšem vylučovala skutečnost, že samotné dovolání ve věci není ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu