ECLI:CZ:US:2021:3.US.2967.21.1
sp. zn. III. ÚS 2967/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele K. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného JUDr. Jarmilou Lipnickou Pešlovou, advokátkou, sídlem Přívozská 703/10, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2021 č. j. 11 Tdo 336/2021-4974, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. března 2020 č. j. 5 To 7/2020-4345 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 2019 č. j. 50 T 2/2019-3871, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 8, čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, které se dopustil zejména tím, že od obviněného L. Z., resp. od osob jím pověřených, přebíral drogu kokain, kterou následně prodával dalším osobám. Stěžovateli byl za uvedené jednání uložen trest odnětí svobody v délce trvání sedmi let, pro jehož výkon byl umístěn do věznice s ostrahou. Dále byl stěžovateli týmž rozsudkem uložen trest propadnutí věci - mobilního telefonu.
3. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu odvoláním, o němž Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu rozsudek krajského soudu ve výroku o trestu uloženém stěžovateli zrušil a nově mu uložil trest odnětí svobody ve výměře pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou. Trest propadnutí věci byl zachován.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký stanoví §265b trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel rozporuje způsob, jakým soudy hodnotily důkazy v jeho věci, zejména způsob interpretace záznamů z provedených odposlechů, když např. ze slova "to" v odposlouchávaném hovoru L. Z., v němž obviněný hovoří o dodávce "toho", krajský soud nepřípadně dovodil, že jde o drogy. Dále stěžovatel rozporuje taktéž interpretaci dalšího odposlouchávaného hovoru, kdy obviněný B. telefonoval stěžovateli a představil se jako detektiv Národní centrály organizovaného zločinu předstírající, že se stěžovatel nachází kvůli distribuci drog v hledáčku Policie České republiky. Krajský soud z obsahu tohoto hovoru nesprávně vyvodil, že obviněný B. telefonoval stěžovateli proto, aby ho odradil od další distribuce drog, neboť obviněný B., resp. obviněný J. byli vůči stěžovateli, co se týče distribuce drog, v konkurenčním postavení. Krajský soud též účelovým a extenzivním způsobem vyložil výpovědi spoluobviněných, jakož i další provedené důkazy.
6. Stěžovatel považuje za nesprávný i postup vrchního soudu, který neprovedl důkazy navržené stěžovatelem, které měly a mohly prokázat, že stěžovatel se s obviněným V., resp. s obviněným L. Z., domlouval toliko na obchodu s ovocem a zeleninou, česnekem, tuňákem a vínem.
7. Stěžovatel uvádí, že odůvodnění napadených rozhodnutí jsou příliš vágní a nelze z nich dovodit skutečnosti uvedené ve skutkové větě rozsudku krajského soudu.
8. Stěžovatel dovozuje, že svými námitkami nebrojí proti způsobu hodnocení důkazů, nýbrž poukazuje velmi zřetelně na tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Z dokazování totiž vyplývá pouze to, že převzal od obviněného D. Z. 100 gramů kokainu, které předal D. V. a dle pokynů V. následně 15 gramů předal J. J., který byl hospitalizován na psychiatrické klinice Fakultní nemocnice v Olomouci.
9. Stěžovatel taktéž namítá absenci zavinění jako jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu. Stěžovateli nebylo známo, že by obvinění L. Z. a D. Z. páchali trestnou činnost, a nebyl si tedy vědom ani toho, že by on sám páchal trestnou činnost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Stěžovatel ve své ústavní stížností brojí proti způsobu, jakým byly hodnoceny důkazy v hlavním líčení, byť tuto skutečnost výslovně popírá, když tvrdí, že pouze poukazuje na existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Těmto námitkám však nelze přisvědčit. Krajský soud provedl velmi rozsáhlé dokazování v hlavním líčení, které se opíralo o propojený řetězec důkazů přímých i nepřímých, z něhož zcela zjevně vyplývá, že stěžovatel se skutečně dopustil žalované trestné činnosti v rozsahu popsaném ve skutkové větě rozsudku krajského soudu. Důležitým důkazem v otázce viny stěžovatele byly výpovědi spoluobžalovaných, zejména obviněného B., který fakticky rozkryl způsob fungování organizované skupiny, dále obviněných V., L. Z. a D. Z. Důležité je zmínit, že obsah výpovědí koresponduje s dalšími provedenými důkazy, kterými jsou např. záznamy kamer z Fakultní nemocnice v Olomouci, kde předal podle skutkové věty rozsudku krajského soudu stěžovatel 15 gramů kokainu J. J., který zde byl hospitalizován z důvodu abúzu drog a následně se obdrženou drogou předávkoval, přičemž nemocniční personál takto zajistil zbylé množství drogy, která byla následně kriminalisticky identifikována jako kokain. Stěžejním důkazem, který prokazuje míru zapojení stěžovatele v rámci organizované skupiny, tvoří odposlechy telekomunikačního provozu, které prokazují další část skutku popsaného ve skutkové větě, k čemuž se stěžovatel ostatně i částečně doznal v hlavním líčení. Ústavní soud tedy nemůže přijmout tvrzení stěžovatele, že je v jeho věci dán tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními, resp. mezi závěry vyvozenými z prováděných důkazů, a právními závěry z nich vyvozenými. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny tedy nelze dovodit. Ústavní soud k tomu podotýká, že stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá pouze toho, aby byla přijata jeho verze skutkového děje, a tudíž aby důkazy, v jeho trestní věci provedené byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není úlohou Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.
13. Ústavní soud taktéž podotýká, že nedůvodná je také námitka týkající se absentujícího zavinění u stěžovatele, který dle svých tvrzení údajně netušil, že se svým jednáním dopouští trestné činnosti. Provedené důkazy hovoří zcela v neprospěch stěžovatele, který si byl vědom závažnosti svého jednání. Tak intenzivní zapojení stěžovatele do fungování organizované skupiny, jaké bylo důkazně prokázáno v hlavním líčení, by nebylo možné bez zcela jasného vědomí stěžovatele o trestnosti páchané činnosti.
14. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu