ECLI:CZ:US:2021:3.US.2971.21.1
sp. zn. III. ÚS 2971/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., t. č. ve Vazební věznici Brno, zastoupeného Mgr. Alexandrem Petrem, advokátem, sídlem Moravské nám. 629/4, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. listopadu 2021 č. j. 2 To 75/2021-97 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. září 2021 č. j. 11 Nt 426/2021-84, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36, čl. 38 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Krajské státní zastupitelství v Brně podalo dne 19. 8. 2021 ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud") návrh na předání stěžovatele do Slovenské republiky na základě evropského zatýkacího rozkazu Okresního soudu v Trnavě ze dne 17. 6. 2021 sp. zn. 3 Tk/1/2018, vydaného k jeho zajištění pro výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen v trvání třinácti let rozsudkem téhož soudu ze dne 31. 1. 2019 sp. zn. 6 To 31/2019, jímž byl uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolená výroba omamných a psychotropních látek, jedů a prekurzorů, jejich držení a obchodování s nimi podle §172 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 písm. c), odst. 3 trestního zákona Slovenské republiky.
3. Napadeným usnesením krajského soudu bylo podle §205 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "ZMJS") na základě uvedeného evropského zatýkacího rozkazu rozhodnuto o předání stěžovatele do Slovenské republiky (výrok I.) a podle §206 odst. 1 téhož zákona byl stěžovatel vzat do předávací vazby. Krajský soud tak rozhodl poté, co neshledal na straně stěžovatele žádnou zákonnou překážku.
4. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zamítl jako nedůvodnou, neboť neshledal žádný z důvodů pro nepředání stěžovatele k výkonu trestu odnětí svobody do Slovenské republiky ve smyslu §205 odst. 2 ZMJS. Za správný a zákonný označil i navazující výrok, jímž bylo podle §206 odst. 1 ZMJS obligatorně rozhodnuto o vzetí stěžovatele do předávací vazby.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel připouští, že existuje pravomocný rozsudek Okresního soudu v Trnavě, jímž byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let. Nemá proto ani námitky proti vydání evropského zatýkacího rozkazu. Domnívá se však, že jestliže české soudy žádosti slovenské strany vyhověly, měly současně odložit vykonatelnost svých rozhodnutí do skončení jeho trestního stíhání v České republice. Stěžovatel je totiž na základě usnesení ze dne 23. 3. 2021 trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník") a přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, alinea 2 téhož zákona. Obává se, že iniciativa orgánů činných v trestním řízení, aby slovenské orgány vydaly evropský zatýkací rozkaz, nevzešla primárně z důvodu dodat stěžovatele do výkonu trestu na Slovensko, ale z důvodu umožnit jeho trestní stíhání na Slovensku v nynější trestní věci zahájené v České republice. Připouští proto své předání do Slovenské republiky, ale až po skončení současného trestního stíhání v České republiky rozhodnutím o vině a trestu za jednání páchané v České republice. Předáním před jeho skončením by se zhoršilo jeho postavení v trestním řízení, které by s ním vedly slovenské orgány, neboť by mu tam hrozil vyšší trest odnětí svobody oproti trestu v České republice.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Při posouzení splnění procesních předpokladů řízení Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je řádně zastoupený v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Institut evropského zatýkacího rozkazu představuje významný prostředek mezinárodní justiční spolupráce mezi jednotlivými členskými státy Evropské unie, sloužící k provedení zásady vzájemnosti, kterou Evropská rada označila za "úhelný kámen" justiční spolupráce. Tradiční vydávání (extradition) mezi jednotlivými členskými státy Unie bylo proto nahrazeno systémem předávání (surrender) mezi soudními orgány v rámci Unie, ve snaze zjednodušit systém předávání podezřelých nebo odsouzených osob za účelem trestního stíhání nebo k výkonu soudních rozhodnutí ve věcech trestních, resp. odstranit složitosti, jakož i možná prodlení spojená s dosavadními formalizovanými postupy při extradici (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. února 2008 sp. zn. III. ÚS 2388/07, či ze dne 9. září 2013 sp. zn. I. ÚS 2484/13, dostupná jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
9. Mechanismus evropského zatýkacího rozkazu je přitom založen na vysokém stupni důvěry mezi členskými státy Evropské unie; jeho provádění lze proto pozastavit pouze v případě závažného a trvajícího porušování zásad stanovených v článku 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii některým členským státem, bude-li toto porušování formálně Radou zjištěno ve shodě s článkem 7 Smlouvy o Evropské unii. Samotný Soudní dvůr Evropské unie již v roce 2003 konstatoval, že členské státy mají vzájemnou důvěru ve své systémy trestní justice a každý z nich uznává trestní právo platné v jiném členském státě, a to i tehdy, pokud by aplikací svého vlastního práva dospěl k jinému výsledku. Je vždy nutno pamatovat na skutečnost, že všechny členské státy jsou signatáři Úmluvy. Každý členský stát je vázán standardem ochrany lidských práv, který je ekvivalentní standardu vyžadovanému v České republice [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. května 2006 sp. zn. Pl. ÚS 66/04 (434/2006 Sb), a citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2484/13].
10. Stěžovatel v podstatě namítá, že rozhodnutí o předání jeho osoby k výkonu trestu odnětí svobody do Slovenské republiky na podkladě vydaného evropského zatýkacího rozkazu by mělo být realizováno až po rozhodnutí o vině a trestu v jiné jeho trestní věci, páchané a stíhané na území České republiky, neboť se obává, že by v této jeho doposud neskončené věci mohlo dojít na základě v budoucnu vydaného evropského zatýkacího rozkazu k jeho předání k trestnímu stíhání do Slovenské republiky, čímž by se zhoršilo jeho postavení, neboť podle slovenských trestních předpisů by mu oproti českému trestnímu zákoníku mohl být uložen vyšší trest odnětí svobody.
11. Stejnou námitku stěžovatel vznesl při veřejném zasedání krajského soudu a ve stížnosti proti napadenému usnesení krajského soudu. Oba soudy se jí zabývaly a ústavně konformně se s ní vypořádaly. Argumenty stěžovatele vycházející z případného předání neskončené trestní věci, vedené proti němu v České republice, do Slovenské republiky, lze označit za předčasné, neboť takové předávací řízení doposud zahájeno nebylo. K eventuálnímu předání stěžovatele do cizího státu může dojít až za splnění všech zákonných podmínek dle ZMJS a rozhodovalo by o tom na podkladě samostatné žádosti dozorujícího státního zástupce, resp. po podání obžaloby na základě žádosti příslušného soudu, Nejvyšší státní zastupitelství, eventuálně Ministerstvo spravedlnosti České republiky (v závislosti na stádiu, v němž by se trestní řízení nacházelo). Až proti takovému rozhodnutí, za předpokladu, že by jím nebyly respektovány zákonné podmínky, zejména závazky vyplývající pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, by mohl stěžovatel brojit ústavní stížností.
12. Předmětem napadených rozhodnutí však byla realizace evropského zatýkacího rozkazu vydaného slovenskými justičními orgány za účelem předání stěžovatele k výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen pravomocným rozsudkem. V této souvislosti soudy neshledaly žádnou zákonnou překážku, přičemž i stěžovatel sám připouští, že existuje pravomocný rozsudek, na základě něhož byl správně vydán evropský zatýkací rozkaz a poté rozhodnutí o předání k výkonu trestu do Slovenské republiky.
13. Na základě výše uvedených důvodů nelze dospět k závěru, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu