ECLI:CZ:US:2021:3.US.2996.21.1
sp. zn. III. ÚS 2996/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivety Nowokové, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2021 č. j. 30 Cdo 1484/2021-271 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2021 č. j. 54 Co 20/2021-222, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 1 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 15. 10. 2020 č. j. 14 C 190/2019-106 konstatoval porušení práva stěžovatelky na přiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 9 C 137/2010 (I. výrok), zamítl žalobu v části, ve které se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím (II. výrok) a rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 28 912 Kč (III. výrok). Obvodní soud shledal, že řízení vedené u okresního soudu pod sp. zn. 9 C 137/2010 bylo bez průtahů, úkony soudu na sebe navazovaly bez prodlevy, naopak stěžovatelka 5x žádala o odročení jednání. Jeden zaviněný průtah soudu byl zjištěn od 31. 6. 2015, kdy byl ustanoven znalec, až do dodání znaleckého posudku znalcem dne 21. 3. 2016, jde tedy o dobu 9 měsíců. Až na tento ojedinělý průtah považoval okresní soud předmětné řízení za bezprůtahové, nicméně s ohledem na celkovou délku řízení v trvání bezmála 8 let konstatoval, že k nepřiměřené délce posuzovaného řízení došlo. Finanční satisfakci soud stěžovatelce nepřiznal, neboť za situace, kdy 5x požadovala odročení jednání, se sama o délku řízení přičinila.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") změnil rozsudek obvodního soudu v I. a II. výroku tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce částku 70 875 Kč s příslušenstvím, v částce 129 125 Kč s příslušenstvím zamítavý výrok potvrdil (I. výrok) a vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovatelce náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 33 036,50 Kč (II. výrok). Městský soud z obsahu spisu okresního soudu zjistil, že stěžovatelka nežádala o odročení jednání 5x, ale pouze 4x, celkem se tak v důsledku žádostí stěžovatelky o odročení jednání řízení protáhlo o 5 měsíců a 1 týden, což činí zhruba 5% celkové délky řízení. Za této situace není možné dovodit, že by délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním stěžovatelky, stejně tak není naplněn ani druhý předpoklad, kdy by bylo možno nemajetkovou újmu nahradit pouhým konstatováním porušení práva, neboť význam předmětu řízení pro stěžovatelku nelze považovat za pouze nepatrný. Jde-li o výši peněžitého zadostiučinění, určil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu výši základní částky na 15 000 Kč za jeden rok řízení. Městský soud se dále zabýval tím, zda zde jsou dány důvody pro případné snížení či zvýšení základní částky podle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a dovodil, že věc byla složitá po procesní, skutkové i právní stránce, proto snížil základní částku o celkem 30%.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením pro nepřípustnost odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že její věc je totožná s věcí dalších poškozených, a to Zdeňka Makala, o níž rozhodoval Nejvyšší soud rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 2632/2020, a Lenky Culbertson (věc vedená pod sp. zn. 30 Cdo 2182/2020). Nejvyšší soud ve věci Zdeňka Makala konstatoval, že řízení bylo stiženo průtahy a zmatečností, a že je nutno tyto skutečnosti hodnotit ve vztahu ke složitosti řízení. Městský soud přesto ve věci stěžovatelky vycházel z rozsudku městského soudu ve věci Zdeňka Makala (jenž je obsahově shodný s nyní napadeným rozsudkem městského soudu). Stěžovatelka namítá, že městský soud nerespektoval závěry dovolacího soudu ve věci Zdeňka Makala, týkající se zvýšení základní částky, průtahů při vypracování znaleckého posudku a zmatečného postupu soudce při zadávání znaleckých posudků. Stejně tak pochybil Nejvyšší soud, který napadeným rozhodnutím popřel své závěry vyslovené v rozsudcích č. j. 30 Cdo 2632/2020-178 a č. j. 30 Cdo 2182/2020-390, čímž zasáhl do principu právní jistoty.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou tvrzených porušení jejích základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek v případě stěžovatelky nenastal.
9. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností týkajících se nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení Ústavní soud ve své judikatuře už dříve zdůraznil, že do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy z pohledu kritérií daných §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní úrovně přitom zásadně nedosahuje pouhý nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [viz nález ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515) dostupný stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)].
10. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že závěry, jež vyslovil dovolací soud v napadeném usnesení, jsou v rozporu se závěry, ke kterým dospěl v obdobných kauzách ve věci Zdeňka Makala (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2632/2020) a Lenky Culbertson (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2182/2020).
11. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdy by ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu). Naproti tomu je nutno připomenout závěry, ke kterým dospěl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 1257/15 (N 180/79 SbNU 33), kde uvedl, že "odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající podané dovolání pro nepřípustnost tedy musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, kdy z něj musí být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o nepřípustnosti projednávaného dovolání."
12. To se však v nyní posuzovaném případě nestalo, neboť v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud řádně v souladu se svou judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k tomu, že neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání proti rozhodnutí městského soudu shledáno přípustným. Nejvyšší soud k námitce stěžovatelky týkající se poměru mezi kritérii složitosti řízení a postupu orgánu veřejné moci uvedl, že tato sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nadto upozornil, že stěžovatelka vychází z vlastních skutkových úvah, které se zásadně rozcházejí se skutkovým stavem zjištěným městským soudem. Nejvyšší soud dále konstatoval, že se při hodnocení kritéria postupu soudů v posuzovaném řízení městský soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu, jestliže neshledal důvod pro modifikaci základní částky. Nejvyšší soud odkázal na svou judikaturu, podle které v případě bezvadného postupu soudu nelze dojít k závěru o odpovědnosti státu za způsobenou újmu spočívající v porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, tato skutečnost je již zohledněna v základní částce, z níž soudy při stanovení zadostiučinění vycházejí. Poukazovala-li stěžovatelka na to, že jinému účastníku městský soud přiznal vyšší zadostiučinění, a že se s touto disproporcí městský soud nevypořádal, Nejvyšší soud vysvětlil, že rozsudek městského soudu ze dne 17. 3. 2021 sp. zn. 23 Co 296/2019 byl vydán později než napadený rozsudek v této věci (23. 2. 2021), městský soud jej tak nemohl nijak zohlednit v odůvodnění napadeného rozhodnutí. K tomu Nejvyšší soud dodal, že ve svém rozsudku ze dne 2. 12. 2020 sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, jímž rozhodl o dovolání proti citovanému rozsudku městského soudu ze dne 17. 3. 2021, konstatoval, že obecně nelze dospět k závěru, že by přiznané zadostiučinění ve vztahu ke všem účastníkům téhož průtažného řízení muselo být nutně totožné.
13. Nelze než uzavřít, že Nejvyšší soud postupoval podle §237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil; Ústavní soud proto nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů. Skutečnost, že Nejvyšší soud a městský soud svá rozhodnutí opřely o právní názory, s nimiž se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
14. Ústavní soud zdůrazňuje, že rozsudky Nejvyššího soudu ve věcech Zdeňka Makala (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2632/2020) a Lenky Culbertson (sp. zn. 30 Cdo 2182/2020-390), na kterých staví stěžovatelka svou argumentaci, jsou rozsudky kasační. Po zrušení rozhodnutí městského soudu těmito rozsudky rozhodoval městský soud znovu, ve věci Zdeňka Makala rozsudkem ze dne 10. 2. 2021 č. j. 91 Co 380/2019-190, a dospěl ke stejným závěrům jako v nyní posuzované věci. Dovolání Zdeňka Makala proti citovanému rozsudku bylo dovolacím soudem jako nepřípustné odmítnuto, a rozhodnutí městského soudu i Nejvyššího soudu byla následně podrobena přezkumu Ústavního soudu, který odmítl usnesením ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2805/21 ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost s odůvodněním, že nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele (Zdeňka Makala). Ústavní soud měl za ústavně souladné závěry městského soudu, který ve svém rozhodnutí dostatečně zohlednil ve formě a výši zadostiučinění průtahy při vypracování znaleckého posudku. Stejně tak měl Ústavní soud za řádně vypořádané námitky Nejvyšším soudem, který (tak jako v nyní posuzované věci) poukázal na skutečnost, že napadený rozsudek městského soudu byl vydán před rozsudkem městského soudu ze dne 17. 3. 2021 sp. zn. 23 Co 296/2019.
15. Ústavní stížnost je svým obsahem shodná s ústavní stížností, kterou posuzoval Ústavní soud pod sp. zn. IV. ÚS 2805/21. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil. Tak tomu je i v nyní posuzované věci.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu