ECLI:CZ:US:2021:4.US.2805.21.1
sp. zn. IV. ÚS 2805/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Makala, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2021 č. j. 30 Cdo 2599/2021-239, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2021 č. j. 91 Co 380/2019-190 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. srpna 2019 č. j. 19 C 133/2019-67, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 1, v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v předmětné věci se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici zaplacení zadostiučinění ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu nesprávného úředního postupu v řízení vedeném před Okresním soudem v Kutné Hoře (dále též jen "okresní soud") pod sp. zn. 9 C 137/2010 za období od 27. 10. 2010 do 2. 8. 2018. Nemajetková újma mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení. Svůj nárok stěžovatel předběžně uplatnil dne 27. 6. 2018, vedlejší účastnice však nic neuhradila.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 70 875 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatel domáhal na vedlejší účastnici zaplacení částky 129 125 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení (výrok III.). Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená, když celkovou délku řízení u stěžovatele stanovil na 7 let a 9 měsíců (od 27. 10. 2010 do 2. 8. 2018). K závěru o nepřiměřené délce řízení dospěl obvodní soud již vyhodnocením kritéria podle §31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), neboť shledal nedostatky v postupu Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") v průběhu řízení, a to především v rozhodnutí okresního soudu procesního charakteru o přiznání znalečných, která byla opakovaně Krajským soudem v Praze (dále též jen "krajský soud") rušena. I opakovaná zpracování znaleckých posudků různými znalci, kteří zpracovávali znalecké posudky různými metodami, které nevedly k řádnému vyřešení věci, se pak jevily obvodnímu soudu jako skutečnosti, které negativně poznamenaly celou délku řízení. Obvodní soud proto konstatoval, že v důsledku porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě vznikla stěžovateli nemajetková újma, kterou je nutno odškodnit v penězích. Obvodní soud stanovil základní částku ve výši 101 250 Kč, když jako adekvátní vzal částku 15 000 Kč za rok trvání řízení. Tuto částku zvolil z důvodu, že délka řízení nebyla extrémní a neshledal žádné jiné důvody pro navýšení této částky. Obvodní soud následně základní částku snížil o 20 % s ohledem na právní, procesní a do určité míry i skutkovou složitost věci. Ve věci bylo 2 x rozhodováno meritorně u soudu I. stupně, 2 x u soudu II. stupně, celkem 6 x o procesních návrzích před soudem I. stupně, 2 x před soudem II. stupně a bylo rozhodováno také o platebním rozkazu. Jde-li o procesní složitost, soud se zabýval především nutností znalecky zpracovat předmět sporu, řízení si vyžádalo zadávání znaleckých posudků, rozhodování o znalečném, které bylo podrobováno taktéž opravným prostředkům. Účastníci řádně a včas neplnili své poplatkové povinnosti, soud je musel vyzývat k jejich plnění, byli vyslýcháni mnozí svědci, znalci, bylo rozhodováno o uložení pořádkové pokuty, o podjatosti soudce, o námitce započtení. Z důvodu podílu stěžovatele na délce řízení snížil obvodní soud základní částku zadostiučinění o 10 %, když zohlednil tři žádosti stěžovatele o odročení ústního jednání, kterým bylo vyhověno. Postup orgánů veřejné moci byl podle obvodního soudu zohledněn ve formě a výši zadostiučinění, proto nenavýšil, ani nesnížil základní hodnotu odškodnění. Význam předmětu řízení pro stěžovatele zhodnotil obvodní soud jako běžný. Obvodní soud takto dospěl k adekvátní částce 70 875 Kč, a úhradě zákonného úroku z prodlení.
4. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 20. 5. 2020 č. j. 91 Co 380/2019-151 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
5. Proti tomuto rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020 č. j. 30 Cdo 2632/2020-178 byl výše uvedený (v pořadí první) rozsudek městského soudu v části výroku I., jíž byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku obvodního soudu co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II. o nákladech řízení zrušen, a věc byla v tomto rozsahu vrácena městskému soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že rozsudek městského soudu je v tomto rozsahu nepřezkoumatelný.
6. Městský soud následně napadeným rozsudkem (v pořadí druhým) rozsudek obvodního soudu v části výroku II., v níž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, potvrdil (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Městský soud po opětovném přezkumu napadeného rozsudku konstatoval, že obvodní soud správně zjistil skutkový stav, který rovněž správně právně posoudil (s výhradami uvedenými níže). Městský soud se zejména ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v jeho nepřiměřené délce, a tím k porušení práva stěžovatele na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb.), čímž mu vznikla nemajetková újma. K uvedenému závěru vedlo obvodní soud vyhodnocení kritéria podle §31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., přičemž nedostatky v postupu procesního soudu během řízení, shledal i městský soud. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem i v jeho závěru o vyšší složitosti věci [kritérium podle §31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb.]. Městský soud upřesnil, že nepatrně vyšší procesní složitost spočívala v tom, že bylo rozhodováno 8 x o znalečném (krajský soud napadené rozhodnutí 1 x potvrdil a 2 x změnil), dále bylo rozhodnuto o uložení pořádkové pokuty soudnímu znalci a o jejím prominutí. Z důvodu nepatrně vyšší procesní složitosti je třeba základní částku odškodnění snížit o 5 %. Městský soud shodně s obvodním soudem shledal, že věc byla složitější i po skutkové stránce a po stránce právní. Městský soud dovodil, že z důvodu vyšší skutkové, právní i procesní složitosti věci (která v tomto případě zahrnuje i rozhodování věci na dvou stupních soudní soustavy, neboť věc byla projednávána 2 x u soudu I. a II. stupně, a proto není důvod pro snížení částky za počet soudních instancí) je namístě základní částku odškodnění snížit o 30 % a nikoliv o 20 %, jak učinil obvodní soud. Městský soud měl dále na rozdíl od obvodního soudu (který snížil základní výši odškodnění o 10 %) za to, že z důvodu jednání stěžovatele [kritérium podle §31a odst. 3 písm. c) zákona č. 82/1998 Sb.], není třeba základní částku odškodnění jakkoliv snižovat, neboť stěžovatel se na celkové délce řízení ve smyslu nečinnosti či obstrukcí nepodílel. Městský soud dále přisvědčil obvodnímu soudu v tom, že postup orgánů veřejné moci během řízení [kritérium podle §31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb.], byl již dostatečně zohledněn ve formě a výši zadostiučinění. Nejvyšší soud ve své judikatuře (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3411/2011) dospěl k závěru, že v případě bezvadného postupu soudu by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za způsobenou újmu spočívající v porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě. Z tohoto důvodu jsou níže uvedené nedostatky v postupu soudu v posuzovaném řízení již zohledněny v základní částce, z níž obvodní soud při stanovení zadostiučinění vycházel. Obvodní soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3759/2009) přihlédl k množství vyhotovených znaleckých posudků, které nevedly k řádnému vyřešení věci. Městský soud dodal, že kromě uvedeného došlo k průtahům při vypracování čtvrtého (nadbytečného) znaleckého posudku Ing. Jaroslava Vokolka, což je též třeba přičíst k tíži státu. Znalecký posudek byl předložen soudu opožděně o šest měsíců, navíc uložení vypracování tohoto znaleckého posudku považoval městský soud za nadbytečné. Městský soud též přihlédl k tomu, že první rozsudek okresního soudu ze dne 13. 7. 2016, který byl vydán po pěti letech a šesti měsících, byl krajským soudem zrušen, neboť okresní soud vycházel z nesprávných skutkových závěrů. Pochybení okresního soudu proto spočívalo též v nesprávném právním posouzení věci. Nakonec krajský soud vytkl okresnímu soudu, že se vůbec nevypořádal se žalovanými vznesenými námitkami započtení dvou částek, ani s námitkou promlčení, jeho rozhodnutí tak bylo i nepřezkoumatelné. I tyto skutečnosti je podle městského soudu třeba přičíst k tíži státu. Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem v jeho závěru o běžném významu předmětu řízení pro stěžovatele (kritérium podle §31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb.). Na základě výše uvedených skutečností uzavřel, že základní odškodnění ve výši 101 250 Kč je po zohlednění shora provedených procentních modifikací namístě snížit o 30 % na výsledných 70 875 Kč, jak správně učinil obvodní soud.
7. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto, neboť není přípustné. Námitka stěžovatele, že poměr mezi kritérii složitosti řízení a postupu orgánu veřejné moci, jak je při modifikaci základní částky zohlednil městský soud, je nepřiměřený, podle Nejvyššího soudu nemůže sama o sobě založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud připomněl, že v dovolacím řízení posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro zvýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu významu řízení pro poškozeného). Nejvyšší soud k dalším námitkám stěžovatele uvedl, že městský soud se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil ani při hodnocení kritéria postupu rozhodujícího orgánu v posuzovaném řízení. Ani výtka stěžovatele, že napadený rozsudek je vadný, neboť jinému účastníku téhož posuzovaného řízení krajský soud přiznal vyšší zadostiučinění, a že se městský soud s danou disproporcí nevypořádal, nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., založit. Stěžovatelem odkazovaný rozsudek městského soudu ze dne 17. 3. 2021 sp. zn. 23 Co 296/2019 byl vydán později než napadený rozsudek v této věci. Městský soud jej tak nemohl zohlednit v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud navíc poukázal na rozsudek ze dne 2. 12. 2020 sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, ve kterém konstatoval, že obecně nelze dospět k závěru, že by přiznané zadostiučinění ve vztahu ke všem účastníkům téhož průtažného řízení muselo být nutně totožné. Námitka týkající se vázanosti městského soudu závazným právním názorem Nejvyššího soudu, kdy stěžovatel uvádí, že odvolací soud nemohl při novém rozhodnutí ve věci dospět k jinému hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci, než k jakému dospěl v původním rozhodnutí, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek městského soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel pomíjí skutečnost, že důvodem kasačního zásahu Nejvyššího soudu v jeho rozsudku byla potřeba odstranění nepřezkoumatelnosti odůvodnění prvního rozsudku městského soudu, jenž při právním posouzení sice dospěl k závěru o zvýšení základní částky zadostiučinění o 10 % z důvodu postupu soudů v posuzovaném řízení, avšak toto navýšení nakonec do celkové přiznané částky zadostiučinění matematicky nepromítl. K vlastnímu právnímu posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení se Nejvyšší soud ve svém předchozím rozsudku (podle §243g odst. 1 části věty za středníkem ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.), závazně nevyjadřoval. K uvedenému Nejvyšší soud dodal, že při kasaci rozhodnutí odvolacího soudu je tento soud znovu vystaven povinnosti, aby v novém rozhodnutí vyložil jak skutková zjištění, z nichž při opětovném rozhodování vycházel, tak i právní posouzení, k němuž dospěl. Tím je mu otevřena možnost buď setrvat na dříve vyjádřeném závěru o výši a způsobu určení přiměřeného zadostiučinění, anebo svůj dřívější závěr může přehodnotit za současného respektu k závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu, odvolací soud tedy není vázán vlastním právním názorem, obsaženým v jeho předchozím rozhodnutí, které bylo v předepsaném řízení zrušeno.
II.
Argumentace stěžovatele
8. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší soud vytkl městskému soudu nepřezkoumatelnost rozsudku. Na tuto výtku reagoval městský soud nikoli tím, že by správně zhodnotil a setrval na svém hodnocení skutečnosti podle §31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., ale tak, že celé kritérium popřel ve smyslu jeho nulového významu pro celkovou délku řízení.
9. Stěžovatel dále namítá, že městský soud upustil od svého původního závěru o navýšení základní částky, aniž by k takovému postupu soudu byl jakýkoliv logický důvod. Navíc závěr městského soudu, že zjištěné průtahy při vypracování znaleckého posudku (soud uložil znalcům dokonce i pořádkovou pokutu) a zmatečný postup soudu při zadávání znaleckých posudků spočívající v čestnosti posudků a zmatečností zadání (čtyři znalecké posudky a poslední zbytečný se zmatečným zadáním), je v rozporu se závěry konstantní judikatury Nejvyššího soudu.
10. Stěžovatel poukazuje na to, že Ústavní soud dospěl ve své konstantní judikatuře k závěru, že nerespektování konstantní judikatury Nejvyššího soudu, především pak samotným Nejvyšším soudem, je porušením práva na soudní ochranu. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím popřel své závěry vyslovené v této věci v kasačním rozsudku. Takovýto postup je podle stěžovatele porušením principu právní jistoty.
11. Stěžovatel poukazuje na to, že totožný nárok, avšak s jiným výsledkem, uplatnila jeho dcera, a to v řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 43 C 103/2018. Stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud se dvakrát v dovolacím řízení, ve věci stěžovatele vedeném pod sp. zn. 30 Cdo 2632/2020, a ve věci jeho dcery vedeném pod sp. zn. 30 Cdo 2182/2020 přiklonil k závěru o existenci vadného postupu okresního soudu a podstatného vlivu tohoto postupu rozhodujícího soudu na celkovou délku řízení. I přes výše uvedené pak při rozhodování o nároku stěžovatele nebyla tato skutečnost v druhém kole odvolacího rozhodování vůbec hodnocena.
12. S ohledem na skutečnost, že soudce okresního soudu nechal v tak jednoduché věci zpracovat čtyři znalecké posudky, přičemž poslední znalecký posudek se míjel svým zadáním právnímu řešení kauzy a byl nadbytečný (navíc znalci při zpracování znaleckého posudku zatížili řízení průtahy, za což jim byla uložena i pořádková pokuta), stěžovatel dovozuje, že za použití výkladového pravidla a simili se na tuto situaci dají aplikovat závěry o "soudním pingpongu" (v dané věci možno hovořit o "znaleckém pingpongu"). V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1303/21 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
13. Ve svém doplňujícím podání stěžovatel shrnuje, že průtahy v řízení jsou patrné jednak z usnesení o ustanovení znalce a jednak z uložení pokuty znalci za nesplnění termínu stanoveného na vypracování znaleckého posudku. Stěžovatel také poukazuje na zmatečnost řízení, která je patrná z nerozhodnosti soudu, která vyústila do vypracování čtyř znaleckých posudků. Stěžovatel konečně zdůrazňuje nekonzistentní posuzování věci Nejvyšším soudem, který nebyl schopen řídit se ve stejných věcech svými, již vyslovenými závěry.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
16. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
17. Článek 36 odst. 3 Listiny přiznává každému právo na ochranu před následky nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu orgánů veřejné moci. Odstavec 4 tohoto článku odkazuje na zvláštní zákon (zde zákon č. 82/1998 Sb.), který upravuje podmínky, za nichž se lze odškodnění za způsobenou újmu domáhat. Účelem institutu zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., je kompenzace negativních důsledků vzniklých v souvislosti s poskytováním práva na soudní a jinou právní ochranu v podobě nemajetkové (nehmotné) újmy vzniklé porušením typicky základního práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy (srov. usnesení ze dne 13. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 2124/20).
18. Při posouzení nároku na přiměřené zadostiučinění se primárně aplikuje podústavní právo, k níž je v první řadě povolán příslušný správní úřad (jednající za stát), u něhož je nutno takový nárok uplatnit, a posléze obecné soudy při rozhodování o případné žalobě proti státu (při nespokojenosti s rozhodnutím o uplatněném nároku příslušným správním úřadem) podle zákona č. 82/1998 Sb. Posouzení existence vzniklé újmy bude vždy výsledkem hodnocení konkrétních skutkových okolností [srov. např. nález ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11 (N 165/62 SbNU 449) nebo rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii ze dne 29. 3. 2006, č. 64890/01, či ve věci Martins Castro a Alves Correia de Castro proti Portugalsku ze dne 10. 6. 2008, č. 33729/06]. Z pohledu Ústavního soudu je podstatné, zda se posouzení konkrétního případu nevymyká smyslu a účelu dané právní úpravy. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [např. svévolná interpretace, tj. argumentace nepodložená přesvědčivým a konzistentním racionálním odůvodněním - srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205), či judikatura uvedená v bodě 10 usnesení ze dne 29. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 1110/20].
19. Prizmatem těchto ústavněprávních východisek a principů Ústavní soud přezkoumal závěry obecných soudů v nyní posuzované věci a dospěl k závěru, že obecné soudy zmíněným požadavkům dostály. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s posouzením skutkového stavu a výkladem podústavního práva obecnými soudy.
20. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně stanovení výše přiznaného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry obecných soudů.
21. V posuzované věci obecné soudy shodně konstatovaly porušení práva stěžovatele na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v jeho nepřiměřené délce způsobené především nedostatky v postupu procesního soudu během řízení (§31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb.). Tímto postupem soudu stěžovateli vznikla nemajetková újma. Nedostatky v postupu soudu byly zjištěny v oblasti skutkové i právní. V napadených rozhodnutích popsané nedostatky v postupu soudu v posuzovaném řízení byly zohledněny v základní částce, z níž obvodní soud při stanovení zadostiučinění vycházel. Obvodní soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu přihlédl především k množství vyhotovených znaleckých posudků, které nevedly k řádnému vyřešení věci, jakož i k rozhodování o přiznání znalečných. Městský soud dodal, že kromě uvedeného došlo k průtahům při vypracování čtvrtého (nadbytečného) znaleckého posudku Ing. Jaroslava Vokolka. Znalecký posudek byl předložen soudu opožděně o šest měsíců, navíc vypracování tohoto znaleckého posudku považoval městský soud za nadbytečné. V rozsudku městského soudu popsané vady v postupu soudu byly již dostatečně zohledněny ve formě a výši zadostiučinění. Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí výstižně poukázal na to, že stěžovatelem odkazovaný rozsudek městského soudu ze dne 17. 3. 2021 sp. zn. 23 Co 296/2019 byl vydán později než napadený rozsudek v této věci, a proto jej městský soud nemohl zohlednit v odůvodnění napadeného rozhodnutí, navíc podle Nejvyššího soudu v obecné rovině nelze dospět k závěru, že by přiznané zadostiučinění ve vztahu ke všem účastníkům téhož průtažného řízení muselo být nutně totožné. Nejvyšší soud také připomněl, že důvodem kasačního zásahu Nejvyššího soudu v jeho rozsudku byla potřeba odstranění nepřezkoumatelnosti odůvodnění prvního rozsudku městského soudu.
22. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečného rozsahu provedeného dokazování, správně zjistily skutkový stav věci, a na něj aplikovaly příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., jakož i relevantní judikaturu vztahující se k nim. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny (sub 3, 6 a 7 shora), proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
23. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech obecných soudů nejsou obsaženy ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
24. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu