ECLI:CZ:US:2021:3.US.3021.21.1
sp. zn. III. ÚS 3021/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Karla Lonského, zastoupeného Mgr. Martinem Hýblem, advokátem, sídlem Nuselská 499/132, Praha 4 - Michle, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. srpna 2021 č. j. 13 Co 386/2020-173 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. září 2020 č. j. 42 C 154/2019-100, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Veroniky Špidlenové jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), došlo k porušení principu právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i k porušení zásady, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, zakotvené v čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny.
2. V řízení o náhradě vzniklé újmy Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 23. 9. 2020 č. j. 42 C 154/2019-100 vyhověl žalobě vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) a stěžovateli (žalovanému) uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku ve výši 45 305 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a nahradit náklady řízení ve výši 23 666,40 Kč (výrok II.).
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 13. 8. 2021 č. j. 13 Co 386/2020-173 částečně změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu co do částky 9 000 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak jej potvrdil (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 13 696 Kč. Vedlejší účastnice řízení se domáhala náhrady vzniklé újmy, která jí vznikla průsakem vody a opakovaným promáčením stropu v bytě v jejím vlastnictví, a to v důsledku vadného odpadního potrubí v bytě ve vlastnictví stěžovatele. Újma byla představována součtem ušlého zisku z pronájmu bytu za dva a půl měsíce ve výši 45 000 Kč a rozdílu mezi částkou vyplacenou vedlejší účastnici řízení pojišťovnou a částkou jí na opravu skutečně vynaloženou ve výši 305 Kč. Městský soud ve shodě s obvodním soudem vzaly za prokázané, že škoda v bytě vedlejší účastnice řízení vznikla v důsledku samovolného působení věci, když ji způsobil průsak vody z bytu stěžovatele prasklým potrubím, za což stěžovatel odpovídá podle §2937 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Stěžovatel se své povinnosti k náhradě škody nezprostil, neboť neprokázal, že dostál své povinnosti provést včasný a náležitý dohled zajištěním revize, kontroly a opravy, když k provedení opravy vadného potrubí došlo až po více než třech měsících po zjištění závady. Městský soud oproti obvodnímu soudu pouze jinak stanovil výši vzniklé škody, když ušlé nájemné přiznal vedlejší účastnici řízení toliko za dva měsíce, a to ve výši 36 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje obsah napadených rozhodnutí. Obecným soudům vytýká, že jimi vyvozené skutkové závěry nemají oporu v provedeném dokazování, na což navázalo nesprávné právní posouzení věci. Stěžovatel především nesouhlasí se závěrem, že příčina poškození odpadního potrubí nebyla náležitě objasněna. V této souvislosti poukazuje na zprávu Jiřího Boháče, kterou předložil obvodnímu soudu, z níž vyplývá, že odpadní potrubí bylo již poškozeno při výstavbě domu. Tímto důkazem bylo podle stěžovatele vyvráceno, že by škodu způsobila věc sama od sebe. Domnívá se, že jeho případná odpovědnost neměla být posuzována podle §2937 obč. zák., nýbrž podle obecných ustanovení (§2910 obč. zák.), pročež nebyl důvod, aby bylo obráceno důkazní břemeno a aby on prokazoval, že náležitý dohled nezanedbal. Pakliže by již jako správná byla shledána jeho odpovědnost podle §2937 obč. zák., napadá nesprávný závěr o tom, že by zanedbal náležitý dohled. Podle jeho názoru, je třeba tento pojem vykládat jako rozumnou míru dohledu, kterou lze s přihlédnutím k objektivním a subjektivním faktorům povinné osoby předpokládat, a nikoliv jako nejvyšší možnou míru dohledu, z níž vycházely obecné soudy. Stěžovatel se přitom snažil celou záležitost neprodleně a intenzivně řešit, avšak teprve po určité době mu bylo nabídnuto řešení Jiřím Boháčem, s jehož pomocí nemusel při odstranění závady na potrubí vysekávat dlažbu a obklady v koupelně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá a stěžovatel si je toho vědom, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. V rámci své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Ústavní soud dále zdůrazňuje subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález ze dne 3. 6. 2003 sp. zn. I. ÚS 177/01 (N 75/30 SbNU 203); nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud proto k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se skutkovými a právními závěry, k nimž dospěly obecné soudy. Z výše provedené rekapitulace stěžovatelových námitek se podává, že pouze polemizuje s výkladem podústavního práva (konkrétně s použitím §2937 odst. 1 obč. zák.). Byť stěžovatel zmiňuje mj. své právo na soudní ochranu, tak v posuzovaném případě používá argumenty, které jsou relevantní jen z pohledu práva podústavního, do jehož hodnocení nepřísluší Ústavnímu soudu vstupovat.
9. V nyní posuzovaném případě přitom Ústavní soud nezjistil, že by v postupu a závěrech obecných soudů došlo k ústavněprávnímu pochybení. V ústavní stížnosti totiž neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů proto - s ohledem na shora naznačený vztah Ústavního soudu k soudům obecným - nepřísluší zdejšímu soudu zasahovat. Ze skutečnosti, že se stěžovatel s těmito závěry obecných soudů neztotožňuje, totiž nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na soudní ochranu, neboť toto právo není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
10. Ústavní soud konstatuje, že závěry obecných soudů, že stěžovatel je odpovědný za vzniklou škodu podle §2937 odst. 1 obč. zák., jsou zcela přiléhavé. Odpovědnost podle §2937 odst. 1 obč. zák. je objektivně postavenou povinností k náhradě škody (tzv. za výsledek), neboť se nepočítá s porušením zákonné povinnosti či se zaviněním. Škůdce (v nyní posuzované věci tedy stěžovatel) může toliko tvrdit a prokazovat naplnění liberačního důvodu, jímž je nezanedbání náležitého dohledu, což se však stěžovateli nepodařilo. Z tohoto pohledu nelze mít proti obrácení důkazního břemene žádné výhrady. Zkoumání toho, zda stěžovatel zanedbal či nezanedbal náležitý dohled, se pak zcela vymyká z pravomoci Ústavního soudu. Jak se podává z obsahu napadených rozhodnutí, obecné soudy svoje závěry dostatečně podrobně a přesvědčivě odůvodnily a jejich rozhodnutí je (i s ohledem na to, že předmětem řízení je částka, kterou lze charakterizovat jako tzv. bagatelní) proto z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelné.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu