ECLI:CZ:US:2021:3.US.3056.21.1
sp. zn. III. ÚS 3056/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem v Praze 10 - Záběhlicích, Leknínová 3033/7, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 31. 8. 2021, č. j. 13 To 219/2021-126, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva vyplývající z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z čl. 90 Ústavy České republiky. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného soudního rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel podal stížnost proti usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 30. 6. 2021, č. j. 2 T 115/2018-119, kterým mu bylo uloženo vykonat zbytek trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, od jehož vykonání bylo dříve upuštěno.
3. Napadeným usnesením byla stížnost stěžovatele dle §148 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítnuta z důvodu opožděnosti. Stížnostní soud vyšel ze skutečnosti, že stěžovatel byl přítomen při veřejném zasedání, v jehož závěru bylo napadené usnesení okresním soudem vyhlášeno, a tím mu bylo dle §137 tr. řádu usnesení i oznámeno. Stěžovatel byl při vyhlášení usnesení výslovně upozorněn, že počátek běhu lhůty pro podání stížnosti se odvíjí od okamžiku tohoto vyhlášení, nikoliv od okamžiku doručení usnesení. Jelikož stěžovatel při podání stížnosti nedodržel třídenní lhůtu od vyhlášení usnesení a podal ji až ve lhůtě tří dnů po doručení opisu usnesení, považoval soud jeho stížnost za opožděnou.
4. Stěžovatel ve značně kusé a ne zcela srozumitelné ústavní stížnosti brojí proti usnesení, kterým soud druhého stupně rozhodl o stížnosti proti rozhodnutí soudu prvostupňového. Argumentace stěžovatele je však mimo citaci nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2511/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a odkaz na článek publikovaný na stránkách https://www.pravniprostor.cz koncentrována pouze do několika vět, v nichž je uvedeno především následující: "Soud 2. stupně uvádí: Zákon říká stížnost do 3 dnů od oznámení. Jsou 2 výklady: - jeden, že oznámení je od ústního vyhlášení - to zastává KS HK v dané věci - Jiný názor však nyní zaujal ústavní soud, který uvedl, že lhůta běží až od písemného doručení."
5. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení účelná, neboť samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
6. Po prostudování ústavní stížnosti a napadeného usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích v minulosti rovněž opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Dále akcentoval subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203), nebo nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti jejich zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě zjevně nestalo.
9. Především je vhodné uvést, že k okamžiku počátku běhu lhůty k podání stížnosti proti usnesením vydaným v trestním řízení se Ústavní soud opakovaně vyjádřil, když například v nálezu sp. zn. III. ÚS 457/05 (N 4/40 SbNU 39) zdůraznil, že pokud je stěžovateli nutno ve smyslu ustanovení §137 odst. 4 trestního řádu doručit opis usnesení příslušného okresního soudu, pak jeho přítomnost při vyhlášení citovaného usnesení nezaložila účinky oznámení, neboť to nastalo až doručením opisu usnesení. Ústavní soud dodal, že opačný závěr by nutil oprávněnou osobu podat stížnost proti usnesení, aniž by se mohla seznámit s jeho písemným vyhotovením a povinnost doručit opis usnesení by se pak jevila jako samoúčelná. Bez ohledu na skutečnost, že při vyhlášení usnesení se vedle výroku sděluje i podstatná část odůvodnění (ustanovení §128 odst. 2 tr. řádu ve spojení s ustanovením §138 tr. řádu), je obeznámenost s písemným odůvodněním usnesení pro kvalifikované podání stížnosti klíčová.
10. Obdobně například v nálezu ze dne 2. 6. 2020 III. ÚS 2511/19 Ústavní soud konstatoval, že počátek běhu lhůty pro podání instanční stížnosti v trestních věcech při rozhodování o osobní svobodě (zejména o vazbě, podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přeměně alternativních trestů v nepodmíněný trest odnětí svobody a rozhodnutí o výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody) nebo meritu věci (zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení) je třeba odvíjet až od doručení písemného vyhotovení soudního rozhodnutí. Porušením práva na přístup k soudu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je požadavek, aby instanční stížnost byla podána již v době, kdy stěžovateli nejsou známy důvody, pro něž byl v předchozím řízení neúspěšný a které zjistí teprve z písemného vyhotovení rozhodnutí.
11. Při posuzování, zda se tyto závěry uplatní i nyní, přihlédl Ústavní soud k usnesení ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1070/16, ve kterém se zabýval obdobnou věcí. Ačkoliv Ústavní soud není vázán právními názory vyslovenými ve svých usneseních, neshledal nyní důvod se od nich odchýlit a zcela je akceptoval. Dospěl totiž ke shodnému názoru, že výše uvedené judikatorní závěry, dle kterých se počátek běhu lhůty k podání stížnosti proti usnesením vydaným v trestním řízení odvíjí až od okamžiku doručení písemného vyhotovení usnesení, lze uplatnit pouze tehdy, směřuje-li stížnost proti rozhodnutí o opravném prostředku dle §137 odst. 4 trestního řádu věci (typicky zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení), anebo je-li rozhodováno o osobní svobodě (vazbě, podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přeměně alternativních trestů v nepodmíněný trest odnětí svobody a rozhodnutí o výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody). Pouze v těchto případech je doručení opisu usnesení z hlediska stanovení počátku běhu lhůty pro podání opravného prostředku nezbytné. V ostatních případech, včetně rozhodování o vykonání zbytku trestu zákazu činnosti, platí, že je-li vyhlášení přítomna osoba, které je třeba usnesení oznámit, případně její obhájce, nastávají účinky oznámení, tedy i počátek běhu lhůty k podání stížnosti, již tímto okamžikem.
12. Na tomto závěru nic nemění ani právní názor vyslovený v nálezu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. III. ÚS 3031/20, ve kterém Ústavní soud sice uznal jako počátek běhu lhůty pro podání stížnosti proti usnesení o vykonání zbytku trestu (rovněž zákazu řízení motorových vozidel) až okamžik doručení opisu rozhodnutí, ovšem učinil tak za odlišného skutkového stavu, kdy byl na veřejném zasedání, kterému byla stěžovatelka osobně přítomna, vyhlášen pouze výrok usnesení, bez uvedení odůvodnění. Za takového stavu Ústavní soud nepovažoval usnesení za řádně oznámené, neboť k tomu dochází až v okamžiku, kdy jsou z obsahu oznámení seznatelné všechny důvody, o něž se výrok rozhodnutí opírá. K tomu může dojít 1) ústním vyhlášením usnesení v přítomnosti dotčené osoby, jehož znění bude zapsáno v protokolu o úkonu (§55); 2) ústním vyhlášením usnesení v přítomnosti dotčené osoby, jehož znění bude zachyceno zvukovým záznamem (§55a); 3) doručením opisu usnesení (nepřítomné osobě). Výjimkou je usnesení, kterým bylo rozhodnuto o opravném prostředku a které je nutno doručovat vždy (§137 odst. 4; srovnej Jiří Herczeg - komentář k §137; in DRAŠTÍK, Antonín, Jaroslav FENYK aj. Trestní řád: Komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer). Ústavní soud proto konstatoval, že pokud ani z obsahu spisu nelze prokázat, že byla stěžovatelka s důvody rozhodnutí při vyhlášení seznámena, je za řádné oznámení nutno považovat skutečně až okamžik doručení opisu usnesení, neboť až poté mohla stěžovatelka na právní a skutkovou argumentaci obsaženou v odůvodnění reálně reagovat.
13. Jelikož však stěžovatel, zastoupený právním profesionálem, v této věci obdobnou námitku neuplatnil, dospěl po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a předloženého soudního rozhodnutí Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo ke stěžovatelem namítanému zásahu do jeho základních práv. V dané věci totiž krajský soud vyložil a aplikoval podústavní právo ústavně konformně a rovněž odůvodnění napadeného rozhodnutí vyhovuje požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí.
14. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Jelikož o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto bezodkladně, nebyl dán důvod samostatně reagovat na stěžovatelův návrh na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť by to bylo nadbytečné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu