ECLI:CZ:US:2021:3.US.3119.21.1
sp. zn. III. ÚS 3119/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Římskokatolické farnosti Vlašim, se sídlem Husovo nám. 46, Vlašim, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2021, č. j. 28 Cdo 2072/2021-132, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, č. j. 4 Co 127/2019-112, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti známy. Postačí proto uvést, že mezi účastníky řízení bylo sporné, zda vydání pozemku parc. č. 1937/166 v katastrálním území Vlašim ve prospěch stěžovatelky, coby oprávněné osoby dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZMV"), brání výluka uvedená v ustanovení §8 odst. 1 písm. f) tohoto zákona.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 20. 11. 2018, č. j. 38 C 42/2017-88, nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Praha, ze dne 7. 3. 2017, č. j. SPU 072992/2017, sp. zn. SP12403/2015-537100, tak, že stěžovatelce vydal předmětný pozemek (výroky I. a II.). Krajský soud dovodil, že tento pozemek není zasažen veřejně prospěšnou stavbou dopravní nebo technické infrastruktury, jež by ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. f) ZMV bránila jeho vydání oprávněné osobě, je-li určen toliko jako územní rezerva, pro niž předmětný pozemek dle názoru krajského soudu nelze vyvlastnit.
4. K odvolání České republiky - Státního pozemkového úřadu (dále jen "účastnice řízení") ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu změnil tak, že se uvedený pozemek stěžovatelce nevydává a v tomto rozsahu se též nenahrazuje shora citované rozhodnutí Státního pozemkového úřadu (výrok I.).
5. Vrchní soud dospěl na rozdíl od krajského soudu k závěru, že je v daném případě namístě aplikovat ustanovení §8 odst. 1 písm. f) ZMV, jelikož zmíněný pozemek je dle územního plánu dotčen plánovanou veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury opodstatňující možnost vyvlastnění odnětím vlastnického práva k tomuto pozemku. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4323/2019, přitom konstatoval, že zahrnutí pozemku do koridoru přeložky silnice v režimu územní rezervy vyjadřuje úmysl využít jej pro konkrétní záměr (veřejně prospěšnou stavbu dopravní infrastruktury), který je ovšem třeba prověřit co do jeho plošných nároků.
6. Dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
7. Stěžovatelka s těmito závěry nesouhlasí, přičemž však na podporu svých tvrzení předkládá obdobnou argumentaci, jakou použila již v předchozím řízení. Opětovně tudíž uvádí, že obecné soudy pochybily, pokud rozhodly o nevydání předmětného pozemku. Namítá, že v daném případě není splněn materiální prvek výlukového důvodu, když sporný pozemek je od roku 2010 dotčen toliko koridorem územní rezervy, který však nebyl do dnešního dne zpřesněn na koridor stavby. Odvolacímu soudu vytýká, že ji neupozornil na jeho odlišný právní názor, který prezentoval až v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku. Stěžovatelka dále uvádí, že vzhledem k okolnostem nyní posuzovaného případu nemůže obecnými soudy uplatněný výlukový důvod obstát v testu proporcionality, a to s přihlédnutím k minimálnímu veřejnému zájmu na využití pozemku (což dovozuje z toho, že doposud nebyl přijat záměr zřídit na předmětném pozemku veřejně prospěšnou stavbu), jakož i s ohledem na zásadu in favorem restitutionis. Má rovněž za to, že by vydání pozemku nevedlo ke vzniku pouhého holého vlastnictví, neboť územní rezerva tvoří překryvnou plochu, kterou lze - dle jejího názoru - standardním způsobem zemědělsky obhospodařovat.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud v minulosti rovněž mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Z ustálené judikatury zdejšího soudu též vyplývá, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů, do níž Ústavní soud zasahuje jen v extrémních případech dosahujících ústavní relevance, o kterýžto případ zde ovšem zjevně nejde. Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, tak jako v nyní posuzované věci, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
10. Ústavnímu soudu tudíž nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelkou podaném dovolání či účastnicí řízení uplatněném odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil krajský soud v řízení o žalobě podle části páté o. s. ř. iniciovaném podáním stěžovatelky.
11. Pro Ústavní soud je podstatné, že obecné soudy věc posoudily v souladu se svou předchozí judikaturou, která je srozumitelná a přehledná, přičemž její použití ve stěžovatelčině případě nevzbuzuje pochybnosti, jež by odůvodnily kasační zásah zdejšího soudu. Výklad relevantní právní úpravy užitý obecnými soudy totiž nelze považovat za nepředvídatelný či překvapivý. Ústavní soud rovněž nepovažuje právní posouzení obecných soudů za extrémní, a tedy jakkoliv vybočující z mezí ústavnosti ve shora naznačeném smyslu.
12. Soudy se totiž otázkou použití ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. podrobně zabývaly a řádně vysvětlily, z jakých důvodů byla aplikace tohoto výlukového důvodu v případě stěžovatelky namístě. Odkázaly přitom na judikaturu Nejvyššího soudu k předmětné právní otázce (srov. usnesení Nejvyššího soudu, s. 3-4) a v souladu s ní potvrdily, že překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu citovaného ustanovení je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit, jestliže je vyjádřen ve schválené územně plánovací dokumentaci. Rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu uvedené výluky nutné právo k části pozemku vyvlastnit formou odnětí vlastnického práva a kdy postačí zřízení věcného břemene, je okolnost, zda by církevní právnická osoba k této části pozemku mohla po jejím vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv. K tomu Nejvyšší soud připomněl, že právě u staveb pozemních komunikací dochází v naprosté většině případů po jejich uskutečnění ke znemožnění užívání pozemků k původnímu účelu (a zároveň i ke změně druhu pozemku), kdy i případnému restituentovi pozemků by zůstalo fakticky pouze tzv. holé vlastnictví.
13. Jestliže tedy obecné soudy při zjištění, že předmětný pozemek je v platném územním plánu města Vlašim v celém svém rozsahu dotčen vymezeným koridorem pro uskutečnění plánované veřejně prospěšné stavby - přeložky silnice II/125, shledaly, že u tohoto pozemku, byť v územním plánu označeného jako územní rezerva, jsou naplněny předpoklady pro jeho vyvlastnění za účelem realizace takto plánované veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury - přeložky silnice II/125, a tudíž je dána překážka restituce dle ustanovení §8 odst. 1 písm. f) ZMV, nespatřuje Ústavní soud v tomto jejich odůvodnění, jež je souladné s předchozí rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, protiústavní rysy.
14. Ústavní soud totiž již dříve aproboval závěr, z nějž vycházely rovněž soudy v nyní posuzované věci, tj. že okolnost, v jaké fázi se zamýšlená a do územního plánu zanesená stavba právě nachází, není z hlediska použití výlukového ustanovení dle §8 odst. 1 písm. f) ZMV významná (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2811/2018 ze dne 18. 9. 2018; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Řečeno jinak, obecné soudy mohou rozhodnout o nevydání pozemku oprávněné osobě s odkazem na zmíněný výlukový důvod, i když není zřejmé kdy, popř. zdali vůbec (a v jakém rozsahu) bude na dotčeném pozemku zahrnutém do územní rezervy realizována veřejně prospěšná stavba. Ústavní soud současně kvituje úvahy Nejvyššího soudu, který nevyloučil možnost obecných soudů zabývat se otázkou, zda má být určitý územní rezervou dotčený pozemek nadále (s ohledem na plynutí času) blokován pro záměr vymezený v územně plánovací dokumentaci (srov. usnesení Nejvyššího soudu, s. 5). K posouzení kteréžto otázky ovšem musí směřovat též procesní aktivita účastníků, což se v nyní posuzovaném případě nestalo.
15. Co se týká tvrzeného porušení práva na soudní ochranu souvisejícího s tím, že odvolací soud stěžovatelku neupozornil na odchylný právní názor, Ústavní soud odkazuje na usnesení sp. zn. IV. ÚS 258/99 ze dne 10. 8. 1999, v němž se uvádí následující: "Podle §220 odst. 1 občanského soudního řádu odvolací soud změní rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav. Změna rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy především odůvodněna tam, kde na základě správně zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dospěl k nesprávným právním závěrům. Změnou rozhodnutí odůvodněnou jinou právní kvalifikací správně zjištěného skutkového stavu tedy odvolací soud nepřesáhl meze své pravomoci." Smyslem a účelem výše uvedené právní úpravy je zajistit konečné rozhodnutí již v rámci odvolacího řízení, které není založeno na principu kasace, ale neúplné apelace; odvolací soud tedy může rozhodnutí potvrdit, zrušit i změnit. V případě změny rozhodnutí proto může dojít k situacím, které se účastníku řízení mohou subjektivně jevit jako "překvapivé". V nyní posuzovaném případě se však, objektivně viděno, o překvapivé rozhodnutí nejednalo, neboť odvolací důvody následně akceptované vrchním soudem byly stěžovatelce známy (srov. rozsudek vrchního soudu, bod 7), resp. byla jí poskytnuta možnost uplatnit vůči těmto důvodům své námitky a protiargumenty [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2456/13 (N 168/74 SbNU 451) ze dne 16. 9. 2014, bod 11]. Stručně vyjádřeno, odvolací soud není povinen poučovat účastníka o změně svého právního náhledu, neopírá-li jej o jiné skutečnosti, než které byly doposud považovány za rozhodné. Uvedený předpoklad vzniku poučovací povinnosti odvolacího soudu ovšem nebyl v nyní posuzovaném případě naplněn (srov. rozsudek vrchního soudu, bod 10).
16. Protiústavnost Ústavní soud konečně neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelkou podaného dovolání. Stěžovatelka totiž v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (srov. stanovisko sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, což ovšem nebylo v posuzované věci splněno.
17. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu