ECLI:CZ:US:2021:3.US.3134.21.1
sp. zn. III. ÚS 3134/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Mráze, zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti postupu Nejvyššího správního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 3 Ao 4/2021, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 11. 2021 se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Nejvyššího správního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 3 Ao 4/2021 bylo porušeno právo stěžovatele na rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a zakázal Nejvyššímu správnímu soudu pokračovat v průtazích a nečinnosti v uvedené věci a přikázal mu neprodleně rozhodnout o návrhu stěžovatele ze dne 4. 5. 2021.
2. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel podal dne 4. 5. 2021 návrh na zrušení mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 6. 4. 2021 č. j. MZDR 15757/2020-47/MIN/KAN. Vzhledem k tomu, že po podání návrhu došlo ke zrušení citovaného opatření, změnil návrh tak, že žádá konstatování nezákonnosti opatření. Stěžovatel uvádí, že naposledy obdržel přípis soudu dne 10. 6. 2021, na který nereagoval, aby neprotahoval délku řízení. Od uvedeného data je Nejvyšší správní soud nečinný.
3. Stěžovatel ve věci podal dne 21. 7. 2021 stížnost na průtahy a dne 7. 9. 2021 žádost o urychlené rozhodnutí ve věci. Dne 7. 11. 2021 podal stěžovatel návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 6/2002 Sb."), který Nejvyšší správní soud zamítl. Stěžovatel považuje odůvodnění zamítnutí návrhu za absurdní a nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že není povinen rozhodnout ve lhůtě, kterou zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, stanoví pro rozhodnutí o návrhu na opatření obecné povahy (90 dní). Stěžovatel je přesvědčen, že nebylo cílem zákonodárce, aby tuto lhůtu vyloučil, ale naopak cílem bylo, aby bylo rozhodováno ve lhůtě kratší (řádově do několika týdnů, nikoliv měsíců). Proto má stěžovatel za to, že lhůtu 90 dnů je v případě opatření vedlejšího účastníka nutno považovat za maximální. Uvedl-li předseda senátu, že v současné době projednává přednostně věci předcházející návrhu stěžovatele, poukazuje stěžovatel na to, že předseda senátu nezmínil žádnou přednostní věc, která by napadla dříve, než návrh stěžovatele.
4. Před posouzením opodstatněnosti a případně i důvodnosti ústavní stížnosti Ústavní soud hodnotil splnění procesních podmínek řízení stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele.
6. Ústavní stížnost podle jejího obsahu míří proti nečinnosti (tj. průtahům) Nejvyššího správního soudu, k níž má docházet v řízení o návrhu stěžovatele ve věci sp. zn. 3 Ao 4/2021.
7. Ústavní soud předesílá, že průtahy v dosud neskončeném řízení podřazuje judikatura Ústavního soudu pod zásah orgánu veřejné moci [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a podstata stížnostního žádání spočívá v zamezení nedůvodné nečinnosti či časovým prodlevám v zájmu brzkého ukončení řízení vydáním meritorního rozhodnutí. Podle §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu shledá-li Ústavní soud takovou ústavní stížnost důvodnou a vyhoví-li jí, nálezem zakáže orgánu veřejné moci, tj. např. soudu, aby v porušování práv a svobod stěžovatele pokračoval, případně přikáže, aby ve věci (neprodleně) jednal, či aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Ve vztahu k základnímu právu na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je však podle ustálené judikatury Ústavního soudu třeba, aby stěžovatel dříve, než se obrátí na Ústavní soud, využil možnost podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb. Nevyčerpá-li tento prostředek ochrany svých práv, je jeho ústavní stížnost nepřípustná [viz např. nálezy ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151), bod 11., ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1549/11 (N 83/77 SbNU 197), body 55. a 61., ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 3296/17 (N 238/87 SbNU 853), bod 20., všechna uvedená rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
8. V nyní posuzované věci stěžovatel podal dne 7. 11. 2021 návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb. ve věci jeho návrhu na zrušení mimořádného opatření vedlejšího účastníka ze dne 6. 4. 2021 č. j. MZDR 15757/2020-47/MIN/KAN. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že o jeho stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl (byť stěžovatel toto rozhodnutí datem ani číslem jednacím blíže nespecifikuje). K ústavní stížnosti stěžovatel připojil usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2021 č. j. Aprn 4/2021-107, kterým Nejvyšší správní soud rozhodl o návrhu stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb. ve věci vedené pod sp. zn. 3 Ao 4/2021 o návrhu stěžovatele na určení nicotnosti nebo zrušení opatření obecné povahy vedlejšího účastníka ze dne 4. 5. 2021 č. j. MZDR 15757/2020-50/MIN/KAN.
9. Přesto, že bylo podle tvrzení stěžovatele o jeho návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb. rozhodnuto, se stěžovatel ústavní stížností nedomáhá zrušení takového rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jakožto posledního rozhodnutí v řízení, jímž bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], nýbrž podává ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že řízení o ústavní stížnosti je založeno na principu přezkumu rozhodnutí, resp. postupu orgánu veřejné moci ohledně posledního prostředku k ochraně práva, který zákon stěžovateli poskytuje. Je totiž třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí. Pojem "vyčerpání" ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Pakliže je přípustný opravný prostředek řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; takový postup by byl v rozporu s principem právní jistoty (viz usnesení ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. IV.ÚS 789/15 či ze dne 25. 8. 2015 sp. zn. IV.ÚS 2255/15). Požadavek na zrušení tohoto rozhodnutí nevyplývá ani z textu ústavní stížnosti, z něhož zcela jednoznačně plyne, že stěžovatel porušení svých základních práv spatřuje v tom, že věc vedená Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 3 Ao 4/2021 není projednána bez průtahů, zatímco by měla být řešena přednostně ve lhůtách pro projednání a rozhodování o návrhu na zrušení opatření obecné povahy.
10. Stěžovatel tedy nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jímž disponuje, nýbrž porušení svých základních práv spatřuje v jiném zásahu orgánu veřejné moci. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu je pojem "jiného zásahu orgánu veřejné moci" nutno chápat tak, že půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tak tomu v nyní posuzované věci nebylo, neboť stěžovatel má možnost bránit se proti postupu Nejvyššího správního soudu prostřednictvím ústavněprávního přezkumu rozhodnutí tohoto soudu o návrhu stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu.
11. Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj