ECLI:CZ:US:2021:3.US.3156.21.1
sp. zn. III. ÚS 3156/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky T. S., zastoupené Mgr. Michalem Mrzenou, advokátem, sídlem Palackého 715/15, Praha 1, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Mělníku ze dne 29. 9. 2021, č. j. 2 ZN 1808/2019-23, za účasti Okresního státního zastupitelství v Mělníku, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo domáhat se stanoveným postupem svého práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vyjádřit se k prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelce jako družce M. Y. (dále také "poškozený") totiž nebyly zpřístupněny výsledky znaleckého zkoumání, jež měly popisovat bezprostřední příčinu smrti poškozeného. Stěžovatelka se nadto domnívá, že byť by byla příčinou pádu poškozeného ze střechy mozková mrtvice, tato skutečnost nemůže zmírňovat porušení opatření plynoucích ze zásad bezpečnosti práce chránících zdraví poškozeného při práci, k němuž podle přesvědčení stěžovatelky v daném případě došlo a z něhož nutno dovozovat trestněprávní odpovědnost, což stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobněji rozvádí.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že usnesením policejního orgánu Policie ČR, KŘP Středočeského kraje, ÚO OOK Mělník (dále jen "policejní orgán") ze dne 9. 9. 2021, č. j. KRPS-330436-48/TČ-2019-010671, byla podle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád" nebo "trestní řád") odložena věc podezření ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník" nebo "trestní zákoník"), kterého se měl dopustit neznámý pachatel tím, že dne 5. 12. 2019 v 09.10 hodin došlo na staveništi rodinného domu v obci Ú. k pádu nezajištěného poškozeného z nově budované střechy z výšky 4,6 metru na betonovou podlahu domu, přičemž poškozený utrpěl vážné poranění hlavy, načež byl záchrannou službou převezen do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady Praha, kde zemřel. Policejní orgán dovodil, že ve věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. Na základě znaleckého zkoumání totiž bylo zjištěno, že bezprostřední příčinou smrti poškozeného byl otok mozku a plic, přičemž příčinou jeho pádu ze střechy byla nevolnost či porucha vědomí způsobená krvácením do mozku při prasknutí výdutě spodinové mozkové tepny (zjednodušeně řečeno šlo o mozkovou mrtvici). Prasknutí výdutě mozkové tepny přitom nebylo způsobeno pádem poškozeného, nýbrž naopak bylo jeho příčinou.
3. Následná stížnost stěžovatelky podaná podle §141 a násl. tr. řádu byla ústavní stížností napadeným usnesením Okresního státního zastupitelství v Mělníku zamítnuta jako nedůvodná. Usnesení policejního orgánu, jímž byla věc odložena podle §159a odst. 1 tr. řádu, bylo totiž statním zástupcem shledáno správným a zákonným.
4. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadaných rozhodnutí (resp. napadeného rozhodnutí), je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je totiž její subsidiarita, ze které vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští.
6. V daném případě však procesní prostředky k ochraně práv stěžovatelky vyčerpány nebyly a stěžovatelka tak nerespektovala shora zmíněný princip subsidiarity ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud totiž i v nyní posuzované věci vychází z toho, že stěžovatelka je povinna vyčerpat všechny procesní prostředky, které jí v daném případě k ochraně jejího práva zákon poskytuje, včetně oprávnění státního zástupce bdít nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení [srov. např. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), popř. usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 3843/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Takový procesní prostředek však uplatněn nebyl, resp. stěžovatelka jej ústavní stížností nenapadá.
8. Jak se podává ze shora uvedeného, ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, jímž dozorující státní zástupce zamítl stěžovatelčinu stížnost podanou proti rozhodnutí policejního orgánu. Tím však dle (dnes již) ustálené judikatury Ústavního soudu nejsou opravné prostředky v rámci trestního řízení vyčerpány. Příslušným k řešení námitek stran postupu dozorujícího státního zástupce je totiž v první řadě státní zástupce vykonávající ve věci dohled podle §12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), případně v některých situacích státní zástupce vykonávající dozor podle §174 a násl. trestního řádu (dozor je koncipován ve srovnání s dohledem podle §12c a násl. zákona o státním zastupitelství úžeji, nicméně jej lze využít k ochraně práv zejména tam, kde zákon nepřipouští podání stížnosti podle §141 a násl. trestního řádu - srov. obdobně např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1472/20 ze dne 9. 6. 2020). Institut dohledu, a to alespoň v jednom stupni hierarchie ke státnímu zastupitelství, které rozhodovalo o její stížnosti podle §141 a násl. trestního řádu, přitom stěžovatelka zjevně nevyužila, resp. žádné rozhodnutí, kterým by bylo rozhodnuto v rámci zmíněného institutu, nenapadá.
9. Pro kontext věci možno dodat, že byť Ústavní soud v minulosti v některých obdobných případech jako je věc stěžovatelky formálně připouštěl ústavní stížnost proti rozhodnutí policejního orgánu, resp. proti rozhodnutí o navazující stížnosti podle §141 a násl. trestního řádu, současná praxe Ústavního soudu se sjednotila na postupu, jak je popsán shora.
10. Stávající přístup Ústavního soudu navíc stěžovatelku neomezuje v eventuální ochraně jejích práv v řízení o ústavní stížnosti, neboť vyčerpá-li stěžovatelka shora uvedený procesní prostředek k ochraně svých práv a bude-li mít i přesto za to, že došlo k jejich porušení, bude moci ústavní stížnost následně podat a tato bude - při splnění všech podmínek řízení stanovených zákonem o Ústavním soudu - řádně posouzena.
11. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v případě stěžovatelky rovněž neshledal podmínky pro postup podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, jestliže jeho stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, když ani sama stěžovatelka v ústavní stížnosti splnění podmínek pro takový výjimečný postup důsledně netvrdí.
12. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle ustanovení §75 odst. 1 a §43 odst. l písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2021
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj