ECLI:CZ:US:2021:3.US.3167.20.1
sp. zn. III. ÚS 3167/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. P., zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem, sídlem Na Zderaze 1275/15, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2020, č. j. 12 Co 111/2020-602 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. listopadu 2019 č. j. 28 Nc 11/2017-472, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a A. S. a nezletilého M. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Shora uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") svěřil soud nezletilého syna stěžovatele do péče matky, uložil stěžovateli povinnost platit na výživu nezletilého částku 4 400 Kč měsíčně, počínaje dnem 1. 12. 2017, splatnou vždy ke každému patnáctému dni v měsíci předem k rukám matky, určil, že dluh na výživném za dobu od 1. 12. 2017 do 30. 11. 2019 ve výši 79 200 Kč, je stěžovatel povinen splácet ve splátkách po 6 600 Kč měsíčně, splatnými vždy ke každému patnáctému dni v měsíci předem k rukám matky spolu s běžným výživným, počínaje dnem 1. 3. 2020 až do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku o péči. Ve výrocích o výživném jej změnil tak, že stěžovatel je povinen platit výživné ve výši 2 500 Kč měsíčně, dluh na výživném za dobu od 1. 12. 2017 do 31. 7. 2020 ve výši 48 000 Kč je otec povinen splácet ve splátkách po 4 000 Kč měsíčně a ve zbytku výrok potvrdil.
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na péči o děti a jejich výchovu a práva na spravedlivý proces.
5. Stěžovatel podrobně rekapituluje průběh řízení a jednotlivá předchozí rozhodnutí soudů. Postupně rozporuje jednotlivá skutková zjištění soudů, tvrdí porušení práva na spravedlivý proces spočívající v tom, že neproběhlo dostatečné dokazování, resp. že se soudy nevypořádaly s jeho argumenty a předloženými důkazy, aniž by to zdůvodnily. Tvrdí porušení práva na výchovu a péči o nezletilého, zdůrazňuje, že rodiče mají k nezletilému stejná práva, vytýká soudům upřednostňování zájmů matky. Soudy porušily práva stěžovatele jako otce tím, že jej zařadily "na druhé místo", ačkoli jsou si rodiče rovni, soudce nebyl vůči stěžovateli nestranný.
6. Podle stěžovatele soudy nevzaly v potaz, že matka bez souhlasu stěžovatele změnila pobyt dítěte (z P. do O.), čímž komplikuje styk otce s dítětem, nerespektuje předběžná opatření soudu.
7. Porušení rodinného života spatřuje stěžovatel též v nenařízení střídavé péče a odmítá argument vzdáleností obou míst.
8. Rozporuje též umožnění styku s dítětem pouze za přítomnosti matky a tvrdí, že je to pro stěžovatele nedůstojné.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Úvodem Ústavní soud uvádí, že stěžovatel v původní verzi ústavní stížnosti, kterou podal před výzvou Ústavního soudu týkající se nezbytného právního zastoupení advokátem, navrhoval vedle zrušení rozsudku městského soudu též petit spočívající v tom, že obvodnímu soudu se "přikazuje neprodlená náprava současné situace a donucení matky k umožnění styků nezletilého s otcem minimálně v původním rozsahu definovaném platným usnesením o nařízení předběžného opatření". Po doložení plné moci byla právním zástupcem předložena totožná ústavní stížnost spolu s další shrnující argumentací, v níž je upřesněn petit tak, že obě napadená rozhodnutí mají být zrušena, z čehož Ústavní soud vycházel.
12. Ústavní soud zároveň předesílá, že napadenými rozhodnutími došlo ke svěření nezletilého do péče matky a určení výživného, přičemž řízení o určení rozsahu styku a jeho konkrétní podoby stále probíhá, resp. je upraveno předběžným opatřením (srov. bod 47 napadeného usnesení obvodního soudu). Argumenty stěžovatele, které se týkají rozsahu styku (např. nutná přítomnost matky při styku s otcem, místo předávání nezletilého, popř. polemika s předchozími rozhodnutími o předběžných opatřeních), směřují nikoli vůči napadeným rozhodnutím, ale proti rozhodnutím jiným, které nejsou předmětem tohoto řízení.
13. Ústavní soud se tak mohl zabývat pouze argumenty týkajícími se svěření dítěte do péče matky, resp. stanovení výživného.
14. Otázkou ústavních aspektů svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů se Ústavní soud již opakovaně zabýval a jeho judikatura se postupně vyvíjela [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503); nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167); nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213); nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739); nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683); nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629); nález sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 235/75 SbNU 617); nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016 (N 44/80 SbNU 543), nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017 (N 215/87 SbNU 477) a nález sp. zn. IV. ÚS 773/18 ze dne 31. 8. 2018 (N 144/90 SbNU 337)].
15. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že "v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů" [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 26)], zároveň však platí, že střídavá péče nemá být pravidlem či automatismem, neboť její nařízení je nutno vždy posuzovat podle okolností případu a nejlepšího zájmu dítěte.
16. Nejlepší zájem dítěte je definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jeho osobním poměrům, situaci a potřebám. Jde tak vždy o posouzení konkrétních skutkových okolností případu. Zde je nutno s ohledem na subsidiaritu ústavního přezkumu, jakož i referenční kritérium přezkumu, kterým je ochrana ústavě zaručených práv, nikoli další instanční přezkum rozhodnutí obecných soudů, zdůraznit, že posuzování skutkových otázek, zejména pak v rodinněprávních věcech, musí být v prvé řadě úkolem obecných soudů.
17. Ústavně konformní pak bude takový postup, při kterém obecné soudy zohlední všechna Ústavním soudem vytýčená kritéria posuzování a při jejich vyhodnocení se nedopustí zjevné libovůle. Jak uvedl Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 "rozhodování v citlivých rodinně právních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla obecným soudem eventuálně upřena".
18. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 773/18 Ústavní soud připomenul, že "splnění kritérií pro nařízení střídavé péče je jen vodítkem pro rozhodování obecných soudů, takže jejich splnění nemusí vést vždy k jednoznačnému závěru o jejím nařízení v případě, že obecné soudy ústavně konformním postupem zváží všechny relevantní okolnosti a dospějí k jinému řešení. [...] Jestliže obecné soudy takovému požadavku nevyhoví a svůj závěr náležitým způsobem odůvodní, nejde o porušení požadavků plynoucích z čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a tím spíše z čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte".
19. Obvodní soud dostatečně a přesvědčivě zdůvodnil, proč bylo v souladu se zájmem dítěte svěřit nezletilého do péče matky, přičemž na jeho argumentaci lze odkázat (body 33-36 rozsudku) a nelze v ní spatřovat jakékoli pochybení vyžadující kasační zásah Ústavního soudu. Městský soud též zároveň doplnil (body 20-23 rozsudku), že případné bezdůvodné bránění styku stěžovateli s nezletilým ze strany matky může být důvodem pro změnu rozhodnutí o péči.
20. Soudy se dostatečně vypořádaly s otázkou provádění navrhovaných důkazů, když některé považovaly za nerelevantní ve vztahu k řešené otázce, jiné za nadbytečné. Optikou doktríny opomenutých důkazů (jakožto možné ústavní vady) neshledal Ústavní soud v postupu soudů pochybení.
21. Soudy se též zabývaly argumentem změny bydliště dítěte bez souhlasu druhého z rodičů. Vyšly z toho, že po trestním oznámení na stěžovatele ze strany matky došlo k odchodu matky s dítětem ze společného bydliště do bydliště její matky (babičky nezletilého), přičemž s tímto postupem stěžovatel vyslovil na policii souhlas (srov. bod 32 rozhodnutí obvodního soudu).
22. Po konfrontaci námitek stěžovatele reprodukovaných v ústavní stížnosti s napadenými rozhodnutími je nutno konstatovat, že na tvrzení stěžovatele již dostatečně reagoval městský soud (body 32-44 napadeného rozhodnutí městského soudu), přičemž v jeho postupu neshledává Ústavní soud pochybení.
23. Ve vztahu k stanovené výši výživného stěžovatel žádné podrobné argumenty neuvádí, přičemž závěry soudů o výši výživného (v rámci odvolacího řízení sníženého) jsou dostatečně zdůvodněny.
24. K samotnému procesu hodnocení důkazů Ústavní soud pro úplnost dodává, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Ústavní soud však uvedené pochybení neshledal. Pokud jde o pouhou věcnou polemiku se správností rozhodnutí, resp. ze způsobem hodnocení důkazů, není v kompetenci Ústavního soudu, jak bylo uvedeno, suplovat činnost další soudní instance.
25. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.
26. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu