ECLI:CZ:US:2021:3.US.3177.20.2
sp. zn. III. ÚS 3177/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavních stížnostech stěžovatele V. G., neznámého pobytu, zastoupeného Mgr. Marinou Musilovou, advokátkou, sídlem Sukova 49/4, Brno, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2020 sp. zn. Nt 401/2019, Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2020 sp. zn. Nt 406/2020, Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2020 sp. zn. 14 To 94/2020 a Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2020 sp. zn. 14 To 89/2020, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3, čl. 5 odst. 1 písm. f) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel požádal o přednostní projednání svých ústavních stížností jako naléhavých podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
3. Rozhodnutím pléna Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2020 bylo rozhodnuto o spojení věcí tak, že ústavní stížnosti dosud vedené pod spisovými značkami III. ÚS 3177/20 a IV. ÚS 3184/20 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod spisovou značkou III. ÚS 3177/20.
4. Ústavní soud si za účelem posouzení opodstatněnosti ústavních stížností vyžádal spisy sp. zn. Nt 401/2019 a sp. zn. Nt 406/2020 vedené u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jakož i spis vedený u Ministerstva vnitra (dále jen "ministerstvo") pod sp. zn. OAM-96/LE-LE05-LE05-R2-2019 (r. f. L011123). Z těchto spisů se podávají dále uvedené skutečnosti.
5. Stěžovatel je státním občanem států Izrael a Ruská federace a v jeho věci je konáno vydávací řízení, v rámci něhož byl stěžovatel usnesením městského soudu ze dne 19. 1. 2019 sp. zn. Nt 401/2019 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 6. 2. 2019 sp. zn. 14 To 16/2019 vzat do předběžné vazby. Dne 18. 7. 2019 rozhodl vrchní soud usnesením sp. zn. 14 To 71/2019, že podle §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZMJS"), je přípustné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace. Stěžovatel podal dne 25. 5. 2020 žádost o propuštění z předběžné vazby spojenou s návrhem na nahrazení vazby nějakou z alternativních forem, např. elektronickým náramkem, zadržením pasu, písemným slibem či peněžitou kaucí ve výši 10 000 eur. V řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. Nt 406/2020 bylo napadeným usnesením ze dne 18. 6. 2020 rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace pro další dva skutky. Napadeným usnesením městského soudu ze dne 18. 6. 2020 sp. zn. Nt 401/2019 bylo rozhodnuto o tom, že důvody předběžné vazby nadále trvají, neboť stěžovatel se po dobu několika let úspěšně vyhýbal trestnímu stíhání v Ruské federaci pro rozsáhlou majetkovou trestnou činnost, kterou se měl obohatit o částku ve výši 1,5 miliardy rublů. Ve věci bylo již pravomocně rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace, přičemž je vyčkáváno na rozhodnutí ministryně spravedlnosti. Posuzovaná věc je komplikována probíhajícím správním řízením ve věci udělení mezinárodní ochrany, a extradiční řízení proto nemůže být doposud ukončeno. Napadeným usnesením ze dne 18. 6. 2020 sp. zn. Nt 401/2019 městský soud rozhodl o tom, že jsou sice nadále dány důvody předběžné vazby plynoucí ze skutečnosti, že stěžovatel by mohl opustit území České republiky, avšak vzhledem k délce předběžné vazby rozhodl o tom, že je přípustné přijetí peněžité záruky ve výši 7 000 000 Kč.
6. Stěžovatel napadl usnesení městského soudu ze dne 18. června 2020 sp. zn. Nt 401/2019 stížností k vrchnímu soudu, v níž uvedl, že kauce ve výši 7 000 000 Kč je pro něj nepřiměřeně vysoká a že žádá uložení kauce ve výši 250 000 Kč. Vrchní soud stížnost usnesením ze dne 4. 9. 2020 sp. zn. 14 To 94/2020 zamítl jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
7. Napadeným usnesením městského soudu ze dne 18. 6. 2020 sp. zn. Nt 406/2020 tedy bylo, jak je uvedeno výše, rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele do Ruské federace k trestnímu stíhání pro dva skutky (trestné činy podvodu, vyhýbání se úhradě daní a poplatků podléhajících úhradě ze strany obchodní společnosti nepodáním daňového přiznání nebo jiné dokumentace nebo zahrnutím nepravdivých údajů ve zvlášť velkém rozsahu do zmíněné dokumentace). Stejným usnesením městský soud rozhodl také o tom, že není přípustné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace pro jiné dva skutky (nevyplácení mzdy), neboť tyto dva skutky nejsou trestnými činy podléhajícími vydání. Městský soud se podrobně zabýval jednotlivými důvody nepřípustnosti vydání, jejichž existenci však na základě důkazů obsažených v soudním spise, resp. v dokumentech zaslaných ruskou stranou, neshledal.
8. Stěžovatel napadl usnesení městského soudu ze dne 18. 6. 2020 sp. zn. Nt 406/2020 stížností, která však byla vrchním soudem jako nedůvodná podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
9. Stěžovateli byla rozhodnutím ministerstva ze dne 20. 1. 2021 č. j. OAM-96/LE-LE05-LE05-R2-2019 udělena doplňková ochrana na dobu trvání jednoho roku, tedy do 29. 1. 2022. Důvodem pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu"), je skutečnost, že stěžovatel trpí degenerativním onemocněním sítnice, které je neléčitelné, a sarkoidózou (cysta na plicích), která je při dodržování určitého životního stylu nyní stabilizovaná, avšak nelze vyloučit, resp. v případě umístění stěžovatele do ruského vězení, lze s velkou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že by tento svůj životní styl nemohl stěžovatel nadále dodržovat, čímž by mu hrozilo nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, tedy nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání.
10. V návaznosti na výše uvedené rozhodnutí ministerstva rozhodl na návrh stěžovatele městský soud usnesením ze dne 1. 2. 2021 č. j. Nt 401/2019-750 o propuštění stěžovatele z předběžné vazby na svobodu, neboť předběžnou vazbou v daném okamžiku nelze dosáhnout zajištění účelu extradičního řízení, když udělená doplňková ochrana brání extradici stěžovatele do Ruské federace.
II.
Argumentace stěžovatele
11. Stěžovatel namítá, že nesouhlasí s vydáním do Ruské federace k trestnímu stíhání, neboť trestní stíhání je založeno na vykonstruovaném obvinění, na jehož počátku stál politicky motivovaný spor. Stěžovatel uvádí, že hrozí, že bude podrobován krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu v rozporu s čl. 3 a 6 Úmluvy; nadto reálně hrozí, že bude ve výkonu trestu držen v podmínkách neodpovídajícím Úmluvě ani Evropským vězeňským pravidlům.
12. Stěžovatel uvádí, že obecné soudy nesprávně posoudily a prověřily náležitosti žádosti o vydání, jakož i způsob podání této žádosti, který je v rozporu se zákonem a mezinárodními smlouvami. Stěžovatel je toho názoru, že ministerstvu nebyla zaslána žádost o vydání podle §88 a násl. ZMJS, neboť žádost podala Generální prokuratura Ruské federace, nikoliv Ministerstvo spravedlnosti Ruské federace; nebyl ani vydán zatýkací rozkaz podle §167 ZMJS, ani žádost o vydání v souladu s Evropskou úmluvou o vydávání k tomu oprávněným orgánem.
13. Stěžovatel zastává názor, že v žádosti Ruské federace č. II nelze žádat o vydání pro trestné činy uvedené v žádosti č. I ze dne 19. 2. 2019, což je žádost vedená u městského soudu pod sp. zn. Nt 401/2019. Žádost nelze rozšířit, jak to bylo učiněno, neboť takové rozšíření zakládá rozpor se zásadou speciality.
14. Stěžovatel taktéž nesouhlasí s důkazním standardem, který je vytyčen v listinách zaslaných Ruskou federací. Tyto listiny rozhodně nemohou obstát v zachování obecně přijímaných standardů trestního řízení ve fázi přípravného řízení. Ze samotných listin vyplývá, že již bylo narušeno jeho právo na spravedlivý proces a na obhajobu, neboť z listiny o zahájení trestního stíhání je patrné, že stěžovatel neměl obhájce, byť byl dán důvod nutné obhajoby.
15. Obecné soudy se dle náhledu stěžovatele de facto nezaobíraly usnesením soudce Chamonivčeského okresního soudu v Moskvě o uvalení vazby na stěžovatele, kdy uvedené usnesení nemá žádnou souvislost s trestnou činností, pro niž je stěžovatel stíhán.
16. Extradiční podklady, zaslané Ruskou federací, nejsou řádně odůvodněny a nijak neprokazují, že by se stěžovatel dané trestné činnosti dopustil. Popis extradičních skutků je vágní, přičemž nelze rozpoznat ani konkrétní znaky skutkových podstat.
17. Stěžovatel dále brojí proti nadále trvající předběžné vazbě, která byla stěžovateli uložena z důvodu možného útěku. Obecné soudy dovodily tuto možnost ze skutečnosti, že stěžovatel je občanem dvou států, má udělen trvalý pobyt v Lotyšsku a má pevné zázemí ve Francii. Obecné soudy však zcela opomněly doktrínu zesílených vazebních důvodů, neboť stěžovatel se v předběžné vazbě nachází již 22 měsíců. Nadto jsou jejich závěry o možném útěku zcela spekulativní, neboť jde pouze o obecné konstatování bez poukazu na konkrétní jednání stěžovatele, které by obavu z jeho útěku odůvodňovalo.
18. Stěžovatel taktéž navazuje na námitky výše uvedené, tedy že v předběžné vazbě se nadto nachází na základě nezákonného důvodu, neboť žádost o vydání nebyla řádně zaslána a extradiční materiály ani nesplňují standardy stanovené pro žádost podle čl. 12 Úmluvy o vydávání a §41 ZMJS. Stěžovatel odkazuje též na absenci mezinárodního zatýkacího rozkazu Interpolu, neboť organizace tato žádný zatykač na stěžovatele nevydala.
19. Stěžovatel dále namítá, že usnesení o jeho vzetí do vazby vydané obvodním soudem Tverskoj v Moskvě požaduje držení stěžovatele ve vazbě toliko po dobu dvou měsíců.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení
20. Ústavní soud zaslal ústavní stížnosti k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení.
21. Městský soud ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.
22. Městské státní zastupitelství v Praze se ve svém vyjádření ztotožňuje se závěry napadených rozhodnutí, a tudíž nepovažuje námitky stěžovatele za důvodné.
23. Vrchní soud uvedl, že stěžovatel v podstatě uvádí stále stejnou argumentaci, kterou se obecné soudy již zabývaly v napadených rozhodnutích a která byla podrobně vypořádána. Účastník toliko dodává k délce předběžné vazby, že její délka je nyní ovlivňována pouze řízením o udělení mezinárodní ochrany, neboť vydávací řízení nelze dovršit, dokud nebude správní řízení ukončeno. Účastník tedy považuje ústavní stížnosti za nedůvodné a navrhuje jejich odmítnutí, případně zamítnutí.
24. Vrchní státní zastupitelství v Praze rekapituluje obsah ústavních stížností, a jelikož námitky kopírují argumentaci stěžovatele před obecnými soudy, odkazuje účastník řízení na obsah napadených rozhodnutí, v nichž je argumentace stěžovatele vyvrácena.
25. Vyjádření byla stěžovateli zaslána k replice. Stěžovatel se se zaslanými vyjádřeními neztotožňuje, zejména trvá na svém stanovisku, že obecné soudy při posuzování oprávněnosti dalšího trvání předběžné vazby neuvedly konkrétní argumenty, o něž by opřely obavu z jeho možného útěku. Stěžovatel dále podotýká, že městský soud v jeho věci ohledně udělení mezinárodní ochrany zrušil rozhodnutí ministerstva o zamítnutí žádosti stěžovatele a uvedl, že konkrétní problémy, které stěžovatel v žalobě uvedl, nejsou zjevně nepodložené, naopak je třeba je považovat za potenciálně relevantní skutečnosti svědčící o možném pronásledování stěžovatele v Ruské federaci. Z tohoto závěru městského soudu stěžovatel vyvozuje, že jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany je důvodná. Z tohoto důvodu se stěžovatel rovněž domnívá, že není možno ho nadále držet v předběžné vazbě. Stěžovateli tak nelze klást za vinu skutečnost, že se vydávací řízení prodlužuje v důsledku toho, že stále nebylo rozhodnuto o udělení mezinárodní ochrany stěžovateli. Stěžovatel zároveň podotýká, že byl kritikem zadávání veřejných zakázek v Ruské federaci, a z toho důvodu se stal nepohodlným a trestně stíhaným, a proto také opustil Ruskou federaci dne 31. 1. 2017. Stěžovatel zdůrazňuje, že nelze izolovaně přistupovat k extradičnímu řízení a k řízení o udělení mezinárodní ochrany. Nad rámec ústavních stížností stěžovatel dále dodává, že je dána povinnost orgánů činných v trestním řízení přezkoumat kvalitu a důvěryhodnost záruk tvrzených Ruskou federací, nelze je toliko bez dalšího akceptovat. Stěžovatel též podotýká, že Tverský soud v Moskvě je známý odsouzením M., jenž později ve vězení zemřel. Tento soud a jeho členové jsou na seznamu nežádoucích osob vytvořeném Spojenými státy americkými, kde probíhalo vyšetřování smrti M.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
26. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnosti jsou přípustné (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
27. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy argumentum a contrario), nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním nalézacího řízení, ale zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost. Uvedené je vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti soudů zasahuje zásadně pouze v případech, kdy soudy v ochraně základních práv a svobod v řízení jako celku selžou [nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99 (N 126/15 SbNU 203)]. Úkolem Ústavního soudu proto není celkový přezkum činnosti soudů [nález ze dne 4. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 2208/11 (N 74/65 SbNU 41)].
28. Účelem vydávání osob k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu do cizího státu je zajistit, aby se osoba podezřelá ze spáchání trestného činu nebo za jeho spáchání odsouzená nevyhýbala trestnímu řízení nebo výkonu trestu pobytem v jiném státě. Vydávající stát vydáním osoby umožňuje její stíhání ve státě, který je k tomu příslušný, aniž by proti ní sám vedl trestní stíhání. Tímto postupem především naplňuje své mezinárodněprávní závazky [viz nález sp. zn. I. ÚS 1015/14 ze dne 23. 8. 2016 (N 155/82 SbNU 451, bod 31].
29. Stěžovatel ve svých ústavních stížnostech vznáší řadu námitek, které lze rozčlenit do více kategorií. Jde o námitky dotýkající se předběžné vazby (oprávněnost vazby a její délka), námitky procesního charakteru (oprávněnost konkrétních subjektů v Ruské federaci činit úkony při vyžádání osob k trestnímu stíhání, náležitosti žádosti ruských orgánů), námitky dotýkající se obecné oprávněnosti vydání stěžovatele do Ruské federace k trestnímu stíhání pro konkrétní trestné činy (vyžádání je politicky motivované, hrozí porušení zákazu mučení, nelidského a ponižujícího zacházení a práva na spravedlivý proces) a námitky stran nevyhovujících podmínek v ruských věznicích, které jsou v rozporu se standardy vytyčenými mezinárodními dokumenty o lidských právech. Svou argumentaci stěžovatel částečně doplnil i v replice k vyjádřením účastníků řízení, v níž poukázal na nedostatečnost záruk poskytnutých ruskou stranou.
30. Pro Ústavní soud jsou primárně stěžejní námitky dotýkající se posouzení, zda napadená usnesení obecných soudů dostatečně posoudila a vypořádala námitky stěžovatele týkající se jeho tvrzení, že trestná činnost je vykonstruovaná a v pozadí trestního stíhání stojí politický spor, resp. zda by při vydání stěžovatele do Ruské federace nedošlo k porušení čl. 3 Úmluvy, resp. zda by bylo zaručeno ruskými orgány, že stěžovatel bude mít zajištěno právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy.
31. Ústavní soud se bude nejprve zabývat námitkami stěžovatele týkajícími se náležitostí extradičních dokumentů dodaných Ruskou federací českým justičním orgánům, tedy především naplněním náležitostí extradiční žádosti. Naplnění těchto náležitostí bylo přezkoumáno z hlediska formálního napadenými usneseními městského soudu a vrchního soudu, kdy stěžovatel uplatňoval shodné námitky jako nyní v ústavních stížnostech. Lze tedy shrnout, že žádost byla zaslána k tomu oprávněným orgánem, Generální prokuraturou Ruské federace, neboť tento orgán je k zaslání žádosti oprávněn na základě bilaterálního ujednání mezi Českou republikou a Ruskou federací, konkrétně jde o čl. 3 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních. Městský soud zkoumal podrobně všechny náležitosti žádosti Ruské federace, stanovené Evropskou úmluvou o vydávání a zabýval se také naplněním podmínek extradice z hlediska ustanovení zakotvených v Hlavě II ZMJS, tedy v §78 a násl. Posouzeny byly taktéž podmínky znemožňující vydání stěžovatele do Ruské federace, tzn. podmínky uvedené v §91 odst. 1 písm. a) až n) ZMJS. Ústavní soud v tomto ohledu odkazuje na napadené usnesení městského soudu, resp. na napadené usnesení vrchního soudu [z hlediska naplnění podmínek obsažených v §91 odst. 1 ZMJS odkazuje toliko na odůvodnění k §91 odst. 1 písm. a), c)-n) ZMJS], která se podrobně vypořádala s námitkami stěžovatele brojícími zejména proti tvrzeným nedokonalostem extradiční žádosti, porušení zásady speciality, absentujícímu vydání zatýkacího rozkazu, neboť tyto námitky byly v podstatě v totožném znění uplatněny před městským soudem a následně i před vrchním soudem a byly beze zbytku vypořádány.
32. Samostatnou otázkou je však naplnění podmínek podle §91 odst. 1 písm. b), o), p) ZMJS, kterými se Ústavní soud bude zabývat individualizovaně.
33. Ustanovení §91 odst. 1 písm. b) ZMJS uvádí, že vydání osoby do cizího státu je nepřípustné, pokud jde o osobu, které byla v České republice udělena mezinárodní ochrana, a to v rozsahu ochrany poskytnuté této osobě jiným právním předpisem nebo mezinárodní smlouvou. V době, kdy obecné soudy rozhodovaly o přípustnosti vydání stěžovatele do Ruské federace, tato překážka nenastala, nicméně řízení o udělení mezinárodní ochrany probíhalo. Rozhodnutím ministerstva ze dne 20. 1. 2021 č. j. OAM-96/LE-LE05-LE05-R2-2019 byla stěžovateli udělena podle §14a zákona o azylu doplňková ochrana na dobu trvání 12 měsíců, tedy do 29. 1. 2022. V současné době je tedy vydání stěžovatele nepřípustné, nicméně jde o překážku přechodné povahy, která k 30. 1. 2022 odpadne, a tudíž k tomuto datu bude, při současném naplnění ostatních podmínek stanovených v §91 odst. 1 ZMJS, vydání stěžovatele přípustné.
34. Ustanovení §91 odst. 1 písm. o) ZMJS uvádí, že vydání osoby je nepřípustné, pokud by bylo v rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách. Námitky, které stěžovatel uplatňuje v souvislosti s naplněním tohoto zákonného ustanovení mají ústavněprávní rozměr a jejich plausibilní vypořádání lze považovat za stěžejní. Zároveň je však nutno zdůraznit, že stěžovatel, byť bezesporu tyto námitky vznáší, tak činí toliko velice obecně a nespecifikuje, jaká konkrétní újma, která by znamenala porušení zejména čl. 3 Úmluvy, mu při extradici do Ruské federace hrozí. K porušení čl. 3 Úmluvy by v kontextu posuzované věci mohlo dojít především v souvislosti s umístěním stěžovatele do vazby, resp. do výkonu trestu, v Ruské federaci. Stěžovatel též namítá absenci řádného, spravedlivého procesu, jemuž by byl po svém vydání vystaven, tedy namítá kromě porušení čl. 3 Úmluvy taktéž porušení jejího čl. 6.
35. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") k čl. 3 Úmluvy je v řízení před ESLP v zásadě na stěžovateli, aby předložil důkazy způsobilé prokázat, že existují závažné důvody domnívat se, že by byl vystaven skutečnému nebezpečí zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy. Jestliže stěžovatel předloží takové důkazy, je úkolem státu vyvrátit pochyby o tomto nebezpečí [srov. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Saadi proti Itálii ze dne 28. 2. 2008, stížnost č. 37201/06, §129; rozsudek ve věci R. K. proti Francii ze dne 9. 7. 2015, stížnost č. 61264/11, §59, anebo srov. nález sp. zn. I. ÚS 2462/10 ze dne 10. 11. 2010 (N 221/59 SbNU 195) a nález sp. zn. II. ÚS 670/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 150/66 SbNU 269), body 28-29]. Ve vztahu k hrozícímu porušení čl. 3 Úmluvy však stěžovatel žádná konkretizovaná tvrzení nevznesl a žádné důkazy, které by odůvodňovaly jeho individuální obavu, nepředložil. Stěžovatel uvedl tak obecná tvrzení, že by bylo možno je vztáhnout fakticky na každou osobu, o jejíž extradici se rozhoduje, neboť pouze poukázal na to, že v Ruské federaci jsou horší standardy dodržování lidských práv, což je ovšem důvod, který by ve svém důsledku znamenal paušální nemožnost vydat jakoukoliv osobu do Ruské federace. Jelikož tedy stěžovatel nevznesl žádná konkrétní tvrzení a nepředložil žádné konkrétní důkazy, nelze potom na obecné soudy klást požadavek, aby individualizovaně rozptýlily pochybnosti o možném porušení čl. 3 Úmluvy.
36. Ke shora uvedenému je však nutno dodat, že tvrzení o možném porušení čl. 3 Úmluvy lze v obecné rovině považovat za tzv. hájitelná tvrzení, kde vzniká povinnost státu rozptýlit podezření, že existuje reálné nebezpečí takové újmy. Reálné nebezpečí takové újmy nebude dáno, když hrozí "pouhá možnost" špatného zacházení (rozsudek ESLP ve věci Vilvarajah a další proti Spojenému království ze dne 30. 10. 1990, stížnost č. 13163/87, 13164/87, 13165/87, 13147/87 a 13148/87, §111). V posuzované věci je proto opětovně nutno zdůraznit, že stěžovatel blíže nespecifikoval újmu, která by mu měla vzniknout, a tudíž nelze ani objektivně dovodit, zda tato újma je v jeho případě reálná. Stěžovatel pouze tvrdí relevantní, avšak zcela obecné, skutečnosti, které nebyl schopen nikterak specifikovat, natož potom podložit důkazně. Stěžovatel s ohledem na možné porušení čl. 3 Úmluvy tedy konkrétně nespecifikoval, jaká újma mu hrozí, když toliko uvedl, že zejména hrozí, že bude v Ruské federaci držen v podmínkách, ve kterých nejsou dodržovány normy stanovené v Úmluvě, jakož i v Evropských vězeňských pravidlech ze dne 11. 1. 2006 a že bude poškozen na svém zdraví a životě a bude vydírán. Tato obecná tvrzení nelze považovat za individualizovanou hrozbu, která by stěžovateli měla hrozit, tedy ani za reálnou hrozbu, jak požaduje judikatura ESLP. Jde toliko o zcela generalizovaná tvrzení, která je možno vztáhnout fakticky na každou osobu, o jejíž extradici do Ruské federace jde, a to s pouhou obecnou znalostí toho, že obecné standardy dodržování lidských práv, jakož i standardy vězeňských podmínek, jsou v Ruské federaci na nižší úrovni než v České republice. Nicméně i přes tento výrazný nedostatek ústavních stížností, se Ústavní soud, na základě obsáhlého spisového materiálu, který si za účelem posouzení ústavních stížností vyžádal, zabýval možným porušením čl. 3 Úmluvy.
37. Stěžovatel svou námitku o možném porušení čl. 3 Úmluvy formuloval sice zcela obecně, nicméně z kontextu celé věci (zejména z tvrzení uvedených ve správním řízení o udělení mezinárodní ochrany) vyplývá, že stěžovatel se domnívá, že mu zmíněná újma hrozí umístěním do vězeňského zařízení v Ruské federaci, neboť stav věznic neodpovídá standardům Úmluvy ani standardům vytyčeným Evropskými vězeňskými pravidly, nadto je stěžovatel osobou s určitými zdravotními znevýhodněními, a tudíž mu hrozí újma na zdraví, resp. na životě.
38. Pokud jde tedy o možné porušení čl. 3 Úmluvy v souvislosti s umístěním stěžovatele do vězení v Ruské federaci, ať už z důvodu vazby nebo výkonu uloženého trestu, Ústavní soud vychází z judikatury ESLP, z níž plyne, že absolutní povaha čl. 3 Úmluvy neznamená, že každá forma špatného zacházení bude představovat překážku pro navrácení ze smluvní strany. Cílem Úmluvy není vyžadovat od smluvních stran, aby ukládaly standardy jiným státům (srov. rozsudek ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království ze 17. 1. 2012, stížnost č. 8139/09). Jinak řečeno, byť je prima facie zjevné, že v Ruské federaci nelze stěžovateli zajistit obdobný všeobecný standard, kterého se mu dostává v České republice, nelze automaticky konstatovat, že na základě toliko nižšího standardu v ruských věznicích by byl porušen čl. 3 Úmluvy. Ze zapůjčených spisů vyplývá, že zdravotní stav stěžovatele by mohl představovat překážku extradice, neboť trpí dvěma závažnými onemocněními a je dána jistá obava, že péče poskytovaná v ruských věznicích může jeho zdravotní stav zhoršit. ESLP nezpochybňuje, že nepříznivý zdravotní stav může v odůvodněných případech založit porušení čl. 3 Úmluvy, avšak jde pouze o velmi výjimečné situace, kdy jsou dány pádné humanitární důvody proti navrácení, a hranice pro to, aby zdravotní stav představoval problém ve smyslu čl. 3 Úmluvy je tedy velmi vysoká (viz rozsudek ve věci Elmuratov proti Rusku ze dne 3. 3. 2011, stížnost č. 66317/09). Nadto je nutno upozornit, že zdravotní stav stěžovatele je v současné době dlouhodobě stabilizovaný (jak on sám ostatně uvedl v řízení o udělení mezinárodní ochrany) a stěžovatel neužívá ani žádnou medikaci. Zhoršení jeho zdravotního stavu v ruském vězení je tedy nutno považovat za hypotetický problém, který dle Ústavního soudu nenaplňuje vysoké požadavky stanovené judikaturou ESLP k porušení čl. 3 Úmluvy.
39. Pokud jde o obecný stav vězeňství v Ruské federaci bez ohledu na poskytovaný standard zdravotní péče, ESLP taktéž vytyčil kritéria, která je nutno vzít v potaz při posouzení, zda v případě extradice hrozí porušení čl. 3 Úmluvy, přičemž zdůrazňuje přísnou individualitu při posuzování konkrétních podmínek. Obecnými kritérii, která mohou zakládat předpoklad porušení čl. 3 Úmluvy jsou zejména: (a) existence předem uváženého úmyslu zacházet s osobou v rozporu s čl. 3 Úmluvy; (b) předpoklad, že předmětné opatření mohlo být zamýšleno, aby zlomilo odpor nebo vůli konkrétní osoby; (c) úmysl ponížit nebo pokořit osobu nebo; (d) absence nějakého konkrétního odůvodnění uloženého opatření; (e) svévolná, odvetná povaha předmětného opatření; (f) délka doby, na kterou má být předmětné opatření uloženo; (g) předpoklad, že bude existovat takový stupeň tísně nebo tvrdosti, že jeho intenzita přesáhla nevyhnutelnou úroveň utrpení neodmyslitelně spojenou s vazbou (viz rozsudek ve věci Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království ze 17. 1. 2012, stížnost č. 8139/09). ESLP tato kritéria vytyčil v souvislosti s hodnocením již uloženého opatření spojeného s umístěním fyzické osoby ve vězeňském zařízení, nicméně Ústavní soud se domnívá, že je možno tato kritéria využít jako návodná i pro posuzovanou věc, tedy pro případ, kdy je nutno pracovat pouze s určitým stupněm pravděpodobnosti. ESLP taktéž opakovaně zdůrazňuje, že pouhá možnost špatného zacházení vzhledem k neurovnané situaci v přijímajícím státu sama o sobě nezakládá porušení čl. 3 Úmluvy a že pokud dostupné zdroje popisují obecnou situaci, stěžovatelova konkrétní tvrzení v daném případě vyžadují, aby byla podepřena dalšími důkazy (viz např. rozsudek ve věci Ryabikin proti Rusku ze dne 19. 6. 2008, stížnost č. 8320/04). Na základě podkladů, které stěžovatel dodal, však nelze usuzovat, že by bylo dáno podezření, že v jeho konkrétním případě by bylo naplněno byť jen některé z kritérií shora uvedených. Naopak z podkladů doložených stěžovatelem vyplývá toliko obecná skutečnost, že vězeňství v Ruské federaci se nenachází ve zcela dobrém stavu a dochází k porušování lidských práv, zejména pak osob, které jsou stíhány, resp. uvězněny, z politických důvodů, což se však u stěžovatele neprokázalo.
40. S možným porušením čl. 3 Úmluvy souvisí i obsah diplomatických garancí, resp. pravděpodobnost jejich dodržení po realizaci extradice, které Ruská federace České republice poskytla. Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti tuto argumentaci vůbec nezmiňuje. Stěžovatel pouze ve své replice uvádí, že nad rámec ústavní stížnosti dodává, že je dána povinnost orgánů činných v trestním řízení přezkoumat kvalitu a důvěryhodnost záruk tvrzených Ruskou federací, nelze je toliko bez dalšího akceptovat. Ústavní soud tedy k tomuto, i s odkazem na napadená rozhodnutí, uvádí, že záruky poskytnuté Ruskou federací jsou dostatečně široké, umožňují stěžovateli např. přijímat návštěvy z Velvyslanectví České republiky, a to bez účasti třetích osob. Zaručují dodržování lidskoprávních standardů zakotvených Úmluvou i Evropskými vězeňskými pravidly. Z dokumentů, které ruská strana českým justičním orgánům zaslala, pak nevyplývá, že by existovala odůvodněná obava, že tyto záruky nebudou v případě vydání stěžovatele dodrženy.
41. Ústavní soud na základě shora uvedeného nedospěl k závěru, že by vydáním stěžovatele do Ruské federace k trestnímu stíhání hrozilo porušení čl. 3 Úmluvy.
42. V této souvislosti si je Ústavní soud vědom rozhodnutí ministerstva ze dne 20. 1. 2021 č. j. OAM-96/LE-LE05-LE05-R2-2019, jímž byla stěžovateli udělena tzv. doplňková ochrana podle §14a zákona o azylu na dobu 12 měsíců. Z odůvodnění uvedeného rozhodnutí je zřejmé, že správní orgán přistoupil k udělení doplňkové ochrany z důvodu zdravotního stavu stěžovatele, který je sice v současné době plně stabilizovaný, a to po řadu let, bez známek možného zhoršení, avšak v případě umístění stěžovatele do vězení v Ruské federaci by bezprostředně hrozilo, že se jeho zdravotní stav může extrémně zhoršit, neboť stabilizace zdravotního stavu stěžovatele je dána především životním stylem, který se mu daří na svobodě dodržovat. V případě uvěznění stěžovatele naopak hrozí ztráta tohoto životního stylu, v důsledku čehož by hrozilo porušení čl. 3 Úmluvy. Ústavní soud však, jak výše uvedeno, tento právní názor nesdílí, neboť při zohlednění judikatury ESLP nelze dovodit, že by za zjištěného skutkového stavu hrozilo porušení čl. 3 Úmluvy při vydání stěžovatele do Ruské federace. Stěžovatel neprokázal v tomto směru žádné okolnosti, na jejichž základě by bylo možno se domnívat, že je dán předpoklad porušení čl. 3 Úmluvy při jeho extradici. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že není nikterak vázán závěrem ministerstva, který je obsažen v rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany ze dne 20. 1. 2021 č. j. OAM-96/LE-LE05-LE05-R2-2019.
43. Stěžovatel dále namítá odepření spravedlivého procesu, tedy práva obsaženého v čl. 6 Úmluvy, v případě svého vydání do Ruské federace. Porušení čl. 6 Úmluvy je taktéž kritériem nepřípustnosti vydání podle §91 odst. 1 písm. o) ZMJS.
44. Možné porušení čl. 6 Úmluvy vychází obecně ze stejné logiky jako možné porušení čl. 3 Úmluvy, tedy je nutno vycházet z konkrétních okolností, které by odůvodňovaly podezření z možného porušení čl. 6 Úmluvy ve vztahu ke konkrétnímu stěžovateli v případě jeho extradice. V případě čl. 6 Úmluvy pak ESLP určuje opět vysoký standard při hodnocení, zda je reálné uvažovat o jeho porušení, neboť uvádí, že porušení čl. 6 Úmluvy musí být "flagrantní", pročež musí existovat "vážné důvody", proč se domnívat, že k jeho porušení skutečně může dojít (viz např. usnesení ve věci Nivette proti Francii ze dne 3. 7. 2001, stížnost č. 44190/98; rozsudek ve věci Shamayev a další proti Gruzii a Rusku ze dne 14. 4. 2005, stížnost č. 36378/02). Za flagrantní porušení čl. 6 Úmluvy považuje ESLP např. situaci, kdy je osoba zbavena osobní svobody pro podezření, že plánovala nebo spáchala trestný čin, aniž by měla jakýkoli přístup k nezávislému a nestrannému soudu, který by přezkoumal zákonnost její vazby, a pokud se podezření neprokáže jako dobře podložené, dosáhla propuštění. Dále např. úmyslné a systematické odpírání přístupu k právníkovi, který by osobu obhajoval (rozsudek ve věci Shamayev a další proti Gruzii a Rusku ze dne 14. 4. 2005, stížnost č. 36378/02). Kritéria pro posouzení, zda nastalo, resp. hrozí, tzv. flagrantní porušení čl. 6 Úmluvy, resp. flagrantní odepření spravedlnosti, vymezil ESLP např. ve svém rozsudku ze dne 10. 1. 2012 ve věci Ananyev a další proti Rusku, stížnosti č. 42525/07 a č. 60800/08, když konstatoval, že za flagrantní porušení čl. 6 Úmluvy lze považovat zejména: (a) odsouzení in absentia bez možnosti následně dosáhnout nového rozhodnutí o meritu obvinění; (b) soudní řízení, které je svou povahou zkrácené a vedené naprosto bez ohledu na práva obhajoby; (c) vazba bez jakéhokoli přístupu k nezávislému a nestrannému tribunálu, který by přezkoumal zákonnost vazby; (d) úmyslné a systematické odpírání přístupu k právníkovi, zejména pro osobu zadržovanou v cizí zemi. V případě stěžovatele však ani v tomto případě nelze usoudit, že by vzhledem k jeho osobě hrozilo tzv. flagrantní porušení čl. 6 Úmluvy, resp. nelze ani zhodnotit, že by již nastalo. Stěžovatel sice uvádí, že v přípravném řízení mu byl při sdělení obvinění odepřen advokát, neboť na listině o zahájení trestního stíhání chybí podpis obhájce, nicméně z judikatury ESLP vyplývá, že odpírání právní pomoci advokáta musí být systematické, tedy lze připustit ojedinělý exces, jehož skutečnou existenci však Ústavní soud nyní nepřezkoumává (resp. ze zapůjčených spisů si nelze pravdivost tohoto výroku zcela ověřit), neboť vychází z teze, že takové tvrzení lze považovat za hájitelné. Posuzuje-li však Ústavní soud systematičnost odpírání právní pomoci stěžovateli ze strany ruských justičních orgánů, tu nelze potvrdit, protože i tvrzení stěžovatele se vztahují toliko k tomuto ojedinělému excesu. Ústavní soud se domnívá, že uvedený exces nelze považovat za tzv. flagrantní odepření spravedlnosti, který by zakládal oprávněnou a odůvodněnou domněnku, že stěžovateli bude po vydání do Ruské federace zcela odepřen spravedlivý proces.
45. Ústavní soud tedy k otázce možného hrozícího porušení čl. 3 Úmluvy a čl. 6 Úmluvy nemůže stěžovateli přisvědčit.
46. Z důvodu možného porušení zejména čl. 3, čl. 15, čl. 16 a čl. 17 Listiny Ústavní soud samostatně přezkoumal i naplnění požadavku stanoveného v §91 odst. 1 písm. p) ZMJS, který zakotvuje, že vydání je nepřípustné, pokud je dána důvodná obava, že by osoba, o jejíž vydání jde, byla v cizím státu vystavena pronásledování z důvodu svého původu, rasy, náboženství, pohlaví, příslušnosti k určité národnostní nebo jiné skupině, státního občanství nebo pro své politické názory či jiných obdobných důvodů nebo že by se zhoršilo její postavení v trestním řízení nebo při výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody anebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody. V tomto případě jde o důvod, pro nějž by bylo možno stěžovateli udělit azyl, což se však nestalo (viz rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany ze dne 20. 1. 2021 č. j. OAM-96/LE-LE05-LE05-R2-2019, kde je ve výroku rozhodnutí výslovně uvedeno, že azyl se stěžovateli podle §12, §13 a §14 zákona o azylu neuděluje). Z podkladů, které má Ústavní soud k dispozici, tedy zejména ze tří zapůjčených spisů, vyplývá toliko skutečnost, že stěžovatel tvrdí, že jeho trestní stíhání je politicky motivováno, neboť stěžovatel v Ruské federaci zmařil korupci vysoce postavených funkcionářů, kteří se nyní chtějí stěžovateli mstít. Stěžovatel dle svých tvrzení otevřeně projevoval svůj nesouhlas s politikou současného vedení Ruské federace. Tato tvrzení však stěžovatel nikterak nedokázal důkazně podložit, a to ani částečně, a ani přesto, že svůj nesouhlas údajně vyslovoval otevřeně. Pro takové tvrzení stěžovatele nebyly zjištěny a ani jím dodány jakékoliv podklady. Naopak z extradičních materiálů dodaných Ruskou federací vyplývá, že je v trestní věci stěžovatele dána ucelená soustava důkazů, které zakládají důvodné podezření, že se stěžovatel skutečně dopustil závažné majetkové kriminality. Ústavní soud tedy neshledal naplnění překážky pro vydání do Ruské federace podle §91 odst. 1 písm. p) ZMJS.
47. Samostatnou argumentační linii, kterou stěžovatel předestřel, tvoří námitky směřující proti umístění stěžovatele do předběžné vazby v České republice, resp. k jejímu prodlužování.
48. Nutno podotknout, že městský soud usnesením ze dne 1. 2. 2021 č. j. Nt 401/2019-750 rozhodl o propuštění stěžovatele na svobodu z předběžné vazby, a to v reakci na udělení doplňkové ochrany stěžovateli, neboť předběžnou vazbou v daném okamžiku nelze dosáhnout zajištění účelu extradičního řízení, když udělená doplňková ochrana brání extradici stěžovatele do Ruské federace.
49. Ústavní soud se zabýval důvodností předběžné vazby i přes skutečnost, že stěžovatel byl již propuštěn, neboť v okamžiku podání ústavních stížností se ještě v předběžné vazbě nacházel.
50. Stran předběžné vazby stěžovatel argumentuje, že se v ní nachází na základě nezákonného titulu, a tudíž je jeho vazba neoprávněná. Této námitce nelze přesvědčit z důvodů obšírně rozvedených výše, neboť Ústavní soud se ztotožnil se závěrem obecných soudů, že v případě stěžovatele jsou naplněny všechny zákonné požadavky k vydání stěžovatele do Ruské federace (aktuálně tedy vyjma požadavku uvedeného v §91 odst. 1 písm. b) ZMJS, neboť stěžovateli byla na dobu 12 měsíců udělena doplňková ochrana).
51. Stěžovatel dále zpochybňuje důvodnost uložení předběžné vazby, neboť tvrdí, že obavy z útěku jsou v jeho případě liché. Tato námitka je však taktéž nedůvodná, když je zcela zřejmé, že v případě stěžovatele představovala Česká republika toliko tranzitní destinaci, a stěžovatel k České republice nemá vůbec žádné vazby. Naopak je občanem Izraele, kde uvádí i svůj trvalý pobyt, a tedy v případě útěku na území tohoto státu by byla extradice zcela zmařena. I přes tuto skutečnost však městský soud s ohledem na délku předběžné vazby v době rozhodování, která toho času činila přibližně 17 měsíců, rozhodl o tom, že přijímá jako náhradu předběžné vazby peněžitou záruku ve výši 7 000 000 Kč, přičemž uvedená výše byla stanovena zejména s ohledem na majetkové poměry stěžovatele, který uvedl, že disponuje společně se svou manželkou částkou ve výši 500 000 euro a hodnota jeho firmy činí 100 000 000 amerických dolarů. Městský soud takto dospěl k závěru, že přijetím záruky v uvedené výši lze zvýšit šanci, že stěžovatel neuprchne.
52. Stěžovatel však následně peněžitou záruku nesložil a usnesení městského soudu napadl stížností, v níž konstatoval, že usnesení městského soudu je nezákonné a scestné, neboť nehrozí, že by stěžovatel uprchl, pročež by jako záruka postačil toliko písemný slib stěžovatele, že neuprchne. Stěžovatel dále uvedl, že částka ve výši 7 000 000 Kč je pro něj nepřiměřeně vysoká a není schopen ji uhradit. Vrchní soud stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl. Ústavní soud oproti stěžovateli shledává napadená vazební rozhodnutí obecných soudů jako zcela zákonná a přezkoumatelná. Umožněním kauce s ohledem na původně stěžovatelem tvrzené majetkové poměry dostál městský soud požadavkům, dle nichž je vazba prostředkem ultima ratio, a to i vzhledem k vysokému riziku útěku stěžovatele, který sice tvrdí, že by rozhodně neuprchl, ale žádnou věcnou a relevantní argumentaci nepodává, neboť ta ani není možná, když stěžovatel na Českou republiku nemá vůbec žádné vazby a Česká republika nebyla ani cílovou destinací jeho cesty, v rámci níž byl zadržen českými orgány. V ústavních stížnostech stěžovatel nadto ani nezmínil, že peněžitou záruku nesložil. Ústavní soud uznává, že předběžná vazba byla prodlužována, nicméně bylo tomu tak zejména s ohledem na doposud neskončené řízení o udělení mezinárodní ochrany, přičemž s ohledem na vysoké riziko útěku stěžovatele do ciziny, nebylo možno stěžovatele z předběžné vazby propustit. Ostatně ani když městský soud umožnil stěžovateli propuštění na svobodu za současného složení peněžité záruky, stěžovatel tohoto nevyužil s odkazem na nedostatečné finanční prostředky, byť v průběhu vazebního zasedání tvrdil, že disponuje společně s manželkou částkou ve výši 500 000 euro a že jeho firma má hodnotu 100 000 000 amerických dolarů. Pokud jsou majetkové poměry stěžovatele skutečně takové, jak uváděl, nemělo by pro něj činit problém složit peněžitou záruku ve výši "pouhých" 7 000 000 Kč. Pokud stěžovatel své majetkové poměry z neznámých důvodů nadsadil, nelze tuto skutečnost klást k tíži městskému soudu, který vycházel z tvrzených majetkových poměrů tak, jak je popsal stěžovatel.
53. Nedůvodná je i námitka, v rámci níž stěžovatel konstatuje, že usnesení o jeho vzetí do vazby vydané obvodním soudem Tverskoj v Moskvě požaduje držení stěžovatele ve vazbě toliko po dobu dvou měsíců. Zde je nutno brát v potaz zejména účel extradičního řízení, tedy úspěšnou realizaci vydání osoby do ciziny (za předpokladu, že jsou splněny všechny požadavky vyplývající z mezinárodních závazků a ze zákonných ustanovení), který mohl být realizován pouze při omezení osobní svobody stěžovatele jeho umístěním do předběžné vazby. Délka samotného extradičního řízení byla ovlivněna řízením o udělení mezinárodní ochrany, kdy tato nejprve stěžovateli nebyla udělena, pročež na základě žaloby stěžovatele městský soud zrušil původní rozhodnutí ministerstva a vrátil mu věc k novému posouzení se závazným právním názorem. Nejvyšší správní soud následně nevyhověl kasační stížnosti ministerstva, a tudíž ministerstvo věc znovu posoudilo a rozhodlo o udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Rozhodnutí o předběžné vazbě tedy nelze pouze na základě izolované skutečnosti, že původně bylo požadováno omezení osobní svobody stěžovatele pouze na dva měsíce, považovat za rozporné s ústavním pořádkem.
54. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu