ECLI:CZ:US:2021:3.US.3209.20.1
sp. zn. III. ÚS 3209/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti AA COM, s. r. o., sídlem Podskalská 378/33, Praha 2 - Nové Město, zastoupené Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem, sídlem Vinohradská 2133/138, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2020 č. j. 29 Cdo 3321/2018-270, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2018 č. j. 13 Cmo 24/2017-206 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2017 č. j. 11 Cm 15/2015-175, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Květuše Mlynaříkové a Ing. Josefa Urbana, CSc., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen zákaz svévole podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), bylo porušeno právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny a konečně bylo zasaženo i do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se žalobou domáhala po vedlejších účastnících řízení (první žalované a druhém žalovaném) a po Miroslavu Hriczovi (třetím žalovaném) zaplacení částky 72 394,84 Kč s příslušenstvím z titulu jejich odpovědnosti, jako jednatelů úpadce obchodní společnosti STAVCOMB, s. r. o., za náhradu škody způsobené nepodáním insolvenčního návrhu [porušení povinností podle §98 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů].
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 7. 6. 2017 č. j. 11 Cm 15/2015-175 žalobu zamítl (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům řízení na náhradu nákladů řízení částku 51 052 Kč (výrok II.); ve vztahu mezi stěžovatelkou a Miroslavem Hriczem určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Vůči vedlejším účastníkům řízení byla žaloba zamítnuta z důvodu promlčení uplatněného nároku.
4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") výrokem I. rozsudku ze dne 19. 2. 2018 č. j. 13 Cmo 24/2017-206 potvrdil rozsudek městského soudu ve výroku I. v části, ve které byla zamítnuta žaloba ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky řízení; dále zrušil rozsudek městského soudu ve výroku III. a výroku I. v části, ve které byla zamítnuta žaloba ve vztahu mezi stěžovatelkou a Miroslavem Hriczem, a změnil rozsudek městského soudu ve výroku II. tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejším účastníkům řízení na náhradu nákladů řízení částku 48 874,32 Kč. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud se s odkazem na §98 a §99 insolvenčního zákona, §106 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), a příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 17. 12. 2015 sp. zn. 29 Cdo 4269/2014 a ze dne 29. 6. 2016 sp. zn. 29 Cdo 1212/2016) ztotožnil s právním posouzením věci městským soudem, že vůči vedlejším účastníkům řízení se nárok promlčel. K tomu dodal, že tříletá objektivní promlčení doba počala běžet dnem podání insolvenčního návrhu vůči dlužníkovi, tj. dnem 12. 7. 2011, a ke dni podání žaloby (6. 5. 2015) již uplynula. Dále doplnil, že vědomost (resp. nevědomost) stěžovatelky o výši škody byla pro tento závěr nerozhodná. K námitce stěžovatelky, že šlo o škodu způsobenou jí úmyslně, vrchní soud uvedl, že by muselo jít o takové jednání, které by směřovalo úmyslně (záměrně) k tomu, aby byla jinému způsobena škoda. Uvedené však ze skutkových tvrzení účastníků nevyplynulo, a proto se uplatní tříletá promlčecí doba. Ve vztahu k Miroslavu Hriczovi uzavřel, že rozsudek městského soudu neobstojí.
5. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 8. 2020 č. j. 29 Cdo 3321/2018-270 odmítl, jelikož je neshledal přípustným, když rozhodnutí vrchního soudu bylo ve všech stěžovatelkou nastolených otázkách v souladu s jeho dosavadní judikaturou, na kterou v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal. Co se týče první a druhé otázky (kdy vzniká škoda a kdy počne běžet objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto ustanovení, a kdy vzniká škoda podle §99 odst. 1 insolvenčního zákona spočívající v tom, že kdyby nedošlo k porušení povinností stanovených v §98 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, pohledávka věřitele za dlužníkem by vůbec nevznikla), Nejvyšší soud zejména s odkazem na shora zmíněný rozsudek sp. zn. 29 Cdo 1212/2016 uvedl, že má-li být náhrada škody či jiné újmy ve formě peněžitého plnění poskytnuta v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel, pak dnem, kdy taková škoda vznikla (nejpozději mohla vzniknout), je den, kdy byl podán insolvenční návrh. Ke třetí otázce (kdy vzniká škoda coby "újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a která je objektivně vyjádřitelná penězi") uvedl, že případná nejistota věřitele o přesné výši škody (způsobené tím, že insolvenční návrh nebyl podán dříve) je nevýznamná i pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby, když pro podání žaloby o náhradu škody postačuje i jen orientační (přibližná) znalost jejího rozsahu. K námitce o nedostatečném odůvodnění rozsudku vrchního soudu (čtvrtá otázka) připomenul, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky soudu vyššího stupně na náležitosti odůvodnění rozhodnutí, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli řádně použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací (popř. dovolací) důvody. I když rozhodnutí soudu nižšího stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele (dovolatele). K tomu dodal, že z §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. V této souvislosti poukázal na judikaturu Ústavního soudu [srov. nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247) nebo usnesení ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. III. ÚS 3122/09 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], přičemž rozhodnutí vrchního soudu těmto požadavkům vyhovovalo. Konečně k páté otázce (jak se rozlišuje délka tříleté a desetileté objektivní promlčecí doby u práva na náhradu škody, tedy k otázce formy zavinění za nepodání insolvenčního návrhu) uvedl, že zavinění ve formě úmyslu, resp. skutečnosti, z nichž by úmysl (ať již přímý či nepřímý) vyplýval, musí být tvrzeny (a prokázány), přičemž břemeno tvrzení (a důkazní) nese poškozený (srov. §420 odst. 3 obč. zák.).
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti čítající 65 stran namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve podrobně rekapituluje skutkové okolnosti uplatnění nároku, průběh řízení před obecnými soudy a obsah napadených rozhodnutí. Poté podává podrobný rozbor (na cca 30 stranách) problematiky k okamžiku vzniku škody a běhu promlčecí doby v judikatuře a právní nauce doprovázený citacemi z celé řady rozhodnutí obecných soudů i Ústavního soudu. Výsledkem tohoto rozboru je, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž vychází ústavní stížností napadená rozhodnutí (zejména rozsudek sp. zn. 29 Cdo 1212/2016), jsou nesprávná a představují exces z dosavadní judikaturní praxe.
7. Co se týče podstaty argumentace, stěžovatelka nesouhlasí se zamítnutím žaloby pro uplynutí promlčecí doby. Tvrdí, že výklad zastávaný obecnými soudy znemožňuje věřitelům uplatnit jejich práva u soudu. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že v podobné situaci, kdy byl úpadek zjištěn po více než třech letech (délka trvání tzv. objektivní promlčecí doby), se ocitli věřitelé velkého množství insolvenčních dlužníků. U těchto věřitelů, včetně stěžovatelky, u nichž insolvenční soud vydá rozvrhové usnesení či rozhodnutí o schválení konečné zprávy až po uplynutí tří let, dojde vždy k zamítnutí žaloby; a to buď pro promlčení nároku, nebo pro předčasnost. Výklad zastávaný obecnými soudy popírá ochranný účel §99 insolvenčního zákona, nutí věřitele předjímat skutečnosti zjišťované v insolvenčním řízení a podávat žalobu na náhradu škody, u které není dosud známa její konkrétní výše [a contrario nález ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 24/07 (N 26/48 SbNU 303; 88/2008 Sb.), ze dne 28. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 642/05 (N 133/46 SbNU 249) či usnesení ze dne 16. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 1157/08].
8. Stěžovatelka tvrdí, že výklad zastávaný obecnými soudy, je "extrémní", v rozporu s doktrinálním chápáním občanskoprávní odpovědnosti a vnitřně rozporný, stejně jako judikatura Nejvyššího soudu, na kterou v napadených rozhodnutích krajský soud a vrchní soud odkazují. Stěžovatelka na podporu svých tvrzení odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, ze dne 11. 4. 2012 sp. zn. 29 Cdo 4968/2009 a ze dne 23. 7. 2015 sp. zn. 29 Cdo 924/2013. Podle citované judikatury a doktríny totiž nemůže škoda vzniknout, aniž by byla objektivně vyjádřitelná v penězích; nelze-li škodu objektivně vyjádřit v penězích, platí, že dosud nevznikla.
9. Městský soud a vrchní soud se také nedostatečně vypořádaly s dalšími námitkami stěžovatelky, přičemž její argument o úmyslném způsobení škody odůvodnily pouze tím, že z obsahu spisu, resp. ze skutkových tvrzení účastníků nevyplynulo, že jednání vedlejších účastníků řízení vedoucí ke škodě ve vztahu ke stěžovatelce bylo úmyslné.
10. Nejvyšší soud se také nevypořádal s námitkou, že rozhodnutí (rozsudek sp. zn. 29 Cdo 2735/2012 a na něj navazující rozsudek sp. zn. 29 Cdo 1212/2016), na nichž byla založena ústavní stížností napadená rozhodnutí, mohou být nesprávná a bylo by v tomto směru třeba změnit rozhodovací praxi. Tím, že Nejvyšší soud dospěl k odlišným závěrům, než v celé řadě stěžovatelkou citovaných rozhodnutí, která předcházela shora uvedeným rozsudkům, a nepředložil věc k rozhodnutí velkému senátu, porušil i stěžovatelčino právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je rovněž přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že obdobně formulovanou ústavní stížností týkající se téže problematiky (posouzení okamžiku vzniku škody a od toho se odvíjející posouzení počátku běhu promlčecí doby) se zabýval v usnesení ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2570/20, přičemž dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. U stávající věci není důvod, aby bylo na tuto problematiku nahlíženo jinak.
14. Argumentace stěžovatelky míří proti výkladu podústavního práva, který není svévolný. Městský soud, vrchní soud i Nejvyšší soud své závěry podrobně a srozumitelně zdůvodnily, přičemž odkázaly na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Závěry obecných soudů nepředstavují ani exces či interpretační libovůli, určení okamžiku vzniku škody není ústavněprávně vybočující. Přiklonily-li se obecné soudy k výkladu, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, neznamená to bez dalšího porušení jejích ústavně zaručených práv.
15. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva je sice požadavkem práva na soudní ochranu adekvátní vypořádání návrhů a argumentů účastníků soudního řízení jako součást náležitého odůvodnění [srov. např. usnesení ze dne 25. 10. 1999 sp. zn. IV. ÚS 360/99 (U 68/16 SbNU 363), nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565); též např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk proti Nizozemí ze dne 19. 4. 1994 č. 16034/90, §61, či ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994 č. 18390/91, §29]. To ovšem neznamená, že součástí odůvodnění musí být výslovné vypořádání se s každým tvrzením či námitkou účastníků řízení nebo jakákoli dílčí úvaha soudu, kterou učinil při svém rozhodování, ať už se týkala jeho procesního postupu, skutkových zjištění nebo právního posouzení. Jako celek však odůvodnění musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti (srov. nález ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 222/18, bod 13).
16. K námitce stěžovatelky se obecné soudy (především vrchní soud) věnovaly i tomu, zda u vedlejších účastníků řízení nešlo o škodu způsobenou úmyslně, což by mohlo znamenat použití delší (desetileté) promlčecí doby pro uplatnění nároku. Zde však dospěly k závěru, že stěžovatelce, jako poškozené, se nepodařilo prokázat, a ani z jiných skutečností zjištěných v průběhu řízení nevyplynulo, že jednání vedlejších účastníků řízení směřovalo záměrně (úmyslně) ke způsobení škody.
17. Co se týče námitky nesprávného postupu Nejvyššího soudu spočívající v nepředložení věci velkému senátu, Ústavní soud pokládá za nutné zdůraznit, že stěžovatelčin názor na nutnost předložení věci k rozhodnutí velkému senátu vychází pouze z jejího subjektivního přesvědčení o nesprávnosti již ustálených závěrů při řešení konkrétní právní otázky (okamžiku vzniku škody). Je přitom pouze věcí Nejvyššího soudu, aby posoudil, zda je eventuálně třeba odchýlit se od dosavadní judikatury. Nedospěl-li však senát Nejvyššího soudu rozhodující danou věc k této úvaze a dosavadní judikaturu k řešení dané otázky považuje i nadále za přiléhavou, nelze v nepředložení věci velkému senátu, a to pouze na základě vnitřního přesvědčení stěžovatelky o nesprávnosti vyslovených právních závěrů, spatřovat porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
18. Nad rámec uvedeného si Ústavní soud neodpustí poznámku k rozsahu ústavní stížnosti. Svým rozsahem i pojetím by totiž ústavní stížnost vydala přinejmenším na diplomovou práci, avšak pro účely soudního rozhodování není podstatný její rozsah, nýbrž obsah. Přesvědčivost získá taková argumentace, která je jasná, srozumitelná a výstižná, což se právnímu zástupci stěžovatelky příliš dodržet nepodařilo. Právním uměním není přepisovat desítky stran textu z odůvodnění soudních rozhodnutí nebo z právních publikací, nýbrž vystihnout podstatu problému a stručně ji (třeba i odkazem na relevantní judikaturu) argumentačně podpořit. Citací desítek až stovek soudních rozhodnutí a jejich opakováním se však naopak stává celé podání značně nepřehledným a je tím odváděna pozornost od toho podstatného. Je věcí advokáta jako profesionála, aby dokázal myšlenky vyjádřit stručně, jasně a srozumitelně.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud usnesením ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu