ECLI:CZ:US:2021:3.US.337.21.1
sp. zn. III. ÚS 337/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. P., zastoupeného Mgr. Michalem Krčmou, advokátem, sídlem Navrátilova 675/3, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2020 č. j. 11 Tdo 990/2020-966 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2020 sp. zn. 67 To 62/2020, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. 12. 2019 č. j. 25 T 41/2019-847 byl stěžovatel uznán vinným pod bodem I. ze spáchání přečinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), pod bodem II. zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a pod bodem III. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) a c) tr. zákoníku, a byl odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věcí vyjmenovaných v rozsudku.
3. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl jako nedůvodné.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí městského soudu dovolání opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že se městský soud nevypořádal s chováním svědkyně N. H., která se opakovaně nedostavila k výslechu před policejním orgánem a k hlavnímu líčení, z čehož vyvozuje, že věděla o zadržených věcech, či jí tyto věci dokonce mohly patřit. Dle něj soudy nevynaložily veškeré úsilí k tomu, aby mohly uvedenou svědkyni vyslechnout, tento důkaz opomněly a svůj postup nevysvětlily. Výslechem svědka S. F. se přitom nepodařilo prokázat, že by se stěžovatel zdržoval v penzionu X déle, než bylo nutné pro vyložení a naložení zavazadel. Za závažné procesní pochybení označuje postup policejního orgánu, který nenechal znalecky zkoumat zadržené předměty. Polemizuje se závěry soudů ohledně chybějících daktyloskopických stop a tvrdí, že mu vina ze spáchání prvního skutku nebyla prokázána žádným přímým důkazem, nepodařilo se jednoznačně prokázat, že mu zabavené předměty pro výrobu omamných a psychotropních látek patřily, a že s nimi páchal trestnou činnost, čímž bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces.
6. Stěžovatel dále tvrdí, že se soudy nedokázaly vypořádat s chybnou právní kvalifikací. V této souvislosti odkazuje na východiska nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2258/14 (N 230/75 SbNU 567). Má za to, že první skutek měly soudy spojit s druhým skutkem, a tedy nerozšiřovat jeho vinu o další trestný čin, neboť §283 odst. 1 tr. zákoníku pokrývá právní kvalifikaci druhého skutku. Měl mu proto být uložen trest pouze za dva trestné činy.
7. Podle názoru stěžovatele mu nebyl dán prostor, aby se vyjádřil ke všem provedeným důkazům v hlavním líčení, když soudy nemohou poučovací povinnost dle §214 tr. řádu přenášet na obhájce.
8. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že uložený trest neodpovídá příslušným ustanovením tr. zákoníku o ukládání druhu trestu, neboť mu měl být uložen souhrnný trest, když skutky byly spáchány dříve, než byl Okresním soudem v Mělníku vyhlášen odsuzující rozsudek ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. 1 T 75/2018 za jiné jím spáchané trestné činy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
12. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Jde v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly městský soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
13. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Dle jeho náhledu obecné soudy v průběhu trestního řízení provedly dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení tr. zákoníku. Z napadených rozhodnutí, která splňují požadavky kladené na ně v §120 a násl. tr. řádu, je patrné, že soudy neměly o vině stěžovatele žádné pochybnosti. Ústavní soud přitom neshledal, že by jimi učiněné závěry o spáchání uvedených skutků neměly oporu v provedených důkazech, respektive, že by napadená rozhodnutí vycházela z nesprávného právního posouzení dané trestní věci.
14. Ve stručnosti lze k námitkám stěžovatele, že nebylo prokázáno, že by mu patřily předměty sloužící k výrobě drog, uvést, že městský soud se ztotožnil s hodnocením věci tak, jak je provedl obvodní soud. Ve shodě s ním dospěl k závěru, že obhajoba stěžovatele byla provedenými důkazy vyvrácena. Nešlo přitom jen o ničím nepodloženou úvahu soudu, jak tvrdí stěžovatel, ale o závěr podložený provedenými důkazy, podrobně citovanými v rozsudku obvodního soudu. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že se obvodnímu soudu přes vynaložení veškerého úsilí nepodařilo vyslechnout svědkyni N. H., a že na zabavených předmětech nebyly zjištěny žádné upotřebitelné daktyloskopické otisky. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu, od výslechu zjevně nedostupné svědkyně bylo upuštěno právě s ohledem na dostatek jiných důkazů, které stěžovatele usvědčují; chybějící daktyloskopické stopy pak svědčí pouze o tom, že byly setřeny, či že byly použity rukavice. Namítá-li stěžovatel, že se nepodařilo prokázat, že by se zdržoval v penzionu X déle, než bylo nutné pro vyložení a naložení zavazadel, jeho tvrzení je vyvráceno nejen svědectvím S. F., ale i zjištěními ze záznamu z kamerového systému uvedeného hostelu.
15. Tvrdí-li stěžovatel, že se soudy nedokázaly vypořádat s chybnou právní kvalifikací jednání pod bodem I. jako přečinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem II. současně jako zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tuto námitku podrobně řešil Nejvyšší soud v bodě 26 napadeného usnesení, neboť shledal, že jí stěžovatel naplnil uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Vyplynulo-li z provedeného dokazování, že stěžovatel se dopustil přečinu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku v podstatě tím, že přechovával kompletní výrobní vybavení tzv. varny, určené pro výrobu pervitinu z efedrinu získávaného z běžně dostupných léčivých přípravků, a zločinu kvalifikovaného podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pak tím, že neoprávněně nabídl, jinak jinému opatřil a pro jiného přechovával psychotropní látku, přestože byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen, lze přisvědčit Nejvyššímu soudu v tom, že nejde o jednočinný souběh trestných činů, jak se snad domnívá stěžovatel, ale o samostatné skutky zakládající skutkovou podstatu dvou odlišných trestných činů.
16. Také námitku vytýkající neuložení souhrnného trestu shledal Nejvyšší soud za řádně uplatněnou podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, posoudil ji však jako zjevně neopodstatněnou (viz body 24 a 25 napadeného usnesení). Totožný argument stěžovatel ostatně uplatnil již v rámci odvolacího řízení, městský soud se jím zabýval a vypořádal se s ním (viz bod 15 usnesení městského soudu). V této souvislosti postačuje odkázat na odůvodnění obou rozhodnutí, jimž nelze z ústavně právního hlediska ničeho vytknout.
17. Tvrdí-li stěžovatel, že mu nebyl dán prostor, aby se vyjádřil ke všem provedeným důkazům v hlavním líčení, tuto obecnou námitku vznáší prvně až v řízení o ústavní stížnosti. Z ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu plyne, že tzv. "nova", jež mohla být tvrzena v předchozím řízení, nemohou být vznášena až v ústavní stížnosti (nova ex post) a není možné se jimi meritorně zabývat [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. července 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96 (N 95/8 SbNU 367)]. Stěžovatel přitom netvrdí, že by uvedenou námitkou před soudy jakkoliv argumentoval, a že by ji soudy opomněly.
18. Ústavní soud ve výsledku řízení nespatřuje žádný kvalifikovaný exces či libovůli nebo mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 9. března 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu