ECLI:CZ:US:2021:3.US.3522.20.1
sp. zn. III. ÚS 3522/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Antonína Laciny, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, sídlem Kadaňská 3550/39, Chomutov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 8. 2020, č.j. 8 Co 153/2020-303, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Jaroslavy Luksové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Okresní soud v Chomutově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 22. 11. 2019, č.j. 27 C 506/2013-269, zrušil podílové spoluvlastnictví vedlejší účastnice a stěžovatele k v rozsudku blíže specifikovaným nemovitým věcem (výrok I.), ty přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatele (výrok II.), kterému uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 1 800 000 Kč (výrok III.). Návrh stěžovatele, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit mu částku 694 098 Kč, byl zamítnut (výrok IV.). Výrokem V. okresní soud vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit České republice náklady řízení spočívající v nákladech znalečného ve výši 154 Kč a výrokem VI. byla stejná povinnost uložena i stěžovateli. Okresní soud také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII.).
2. O zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví rozhodl okresní soud k návrhu vedlejší účastnice (coby žalobkyně) dle §141 odst. 1 a §142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Soud vzal za prokázané, že oba účastníci se na výstavbě rodinného domu podíleli a společně v něm žili ještě několik let po kolaudaci. Přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví stěžovatele odpovídalo hledisku účelnosti (stěžovatel nemovitosti obývá a taktéž prokázal schopnost vyplatit náhradu za spoluvlastnický podíl). Při určení vypořádacího podílu vyšel okresní soud ze znaleckého posudku o určení obvyklé ceny nemovitostí ke dni vypořádání zpracovaného ustanoveným soudním znalcem. Nárok stěžovatele na zaplacení částky 694 098 Kč z titulu širšího vypořádání investic zamítl vzhledem k vznesené námitce promlčení (výstavba domu byla ukončena již v roce 2004). Důkazní návrh stěžovatele k prokázání jeho investic okresní soud zamítl, neboť s ohledem na promlčení tohoto nároku by provádění uvedených důkazů bylo bezpředmětné a navíc šlo převážně o faktury a kupní paragony takřka bez důkazní hodnoty, neboť z nich nebylo možné určit, zda pořízené věci byly skutečně použity na výstavbu domu účastníků. O vzájemných nákladech účastníků řízení bylo rozhodnuto nikoliv podle úspěchu vedlejší účastnice ve sporu, nýbrž za použití §150 o.s.ř., kdy právo na náhradu nákladů řízení nebylo vedlejší účastnici přiznáno s ohledem na důvody hodné zvláštního zřetele spočívající v okolnostech případu, když okresní soud neměl pochyb o tom, že stěžovatel od roku 2011 z vlastních finančních prostředků zajišťoval údržbu nemovitostí a dále přihlédl k tvrzení stěžovatele, že se na výstavbě rodinného domu podílel podstatnou měrou svými výlučnými finančními prostředky.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 27. 8. 2020, č.j. 8 Co 153/2020-303, k odvolání vedlejší účastnice proti nákladovým výrokům rozsudek okresního soudu ve výroku V. a VII. změnil tak, že vedlejší účastnici se neukládá povinnost hradit náklady řízení zálohované státem a že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 183 015,50 Kč. Ve výroku VI. byl rozsudek okresního soudu změněn potud, že částka, kterou je stěžovatel povinen zaplatit na nákladech řízení zálohovaných státem je 308 Kč, jinak byl tento výrok potvrzen. Krajský soud také rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici na nákladech odvolacího řízení částku 9 740,50 Kč.
4. Krajský soud poukázal na to, že o zrušení podílového spoluvlastnictví, přikázání nemovitých věcí do výlučného vlastnictví a určení výše vypořádacího podílu bylo rozhodnuto dle návrhu podaného vedlejší účastnicí s jen nepatrnou odchylkou týkající se výše vypořádacího podílu, jež byla odvislá od znaleckého zkoumání hodnoty předmětných nemovitostí. Se svými nároky na širší vypořádání v souvislosti s tvrzenými vyššími investicemi do výstavby nemovitosti stěžovatel neuspěl. Dle krajského soudu bylo evidentní, že v porovnání s žalobním petitem, navrhovaným řešením sporu a celkovým výsledkem měla vedlejší účastnice ve sporu plný úspěch a dle §142 odst. 1 o.s.ř. má tudíž právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Krajský soud se neztotožnil se závěrem okresního soudu o použití §150 o.s.ř., jež umožňuje úspěšnému účastníku sporu zcela mimořádně, ze specifických důvodů zvláštního zřetele hodných, nepřiznat plnou či částečnou náhradu nákladů řízení dle výsledku sporu.
5. V obecné rovině upozornil, že sama skutečnost, že řízení o zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání má povahu řízení iudicia duplex, kde obě strany jsou ve vzájemném postavení žalobce a žalovaného, nemůže být důvodem pro automatickou aplikaci §150 o.s.ř. a závěr, že v takovém případě žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud uvedl, že stěžovatelem zmiňovaný nález sp. zn. II. ÚS 572/19 ze dne 12. 12. 2019, vycházející právě z principu iudicia duplex, byl překonán pozdějším nálezem sp. zn. III. ÚS 186/20 ze dne 10. 6. 2020, jež vychází z širší judikatury Ústavního soudu, zejména z nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11 ze dne 22. 9. 2011 (N 168/62 SbNU 481), ze kterého vyplývá, že základním pravidlem rozhodování o nákladech řízení je zásada úspěchu ve věci podle §142 o.s.ř., a to i v řízeních, která mají povahu iudicia duplex, včetně řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví.
6. Ve vztahu ke konkrétním okolnostem posuzovaného případu pak krajský soud konstatoval, že okresní soud svůj závěr o aplikaci §150 o.s.ř. opřel o závěry, které nemají podklad ve skutkových zjištěních provedených v řízení. Tvrzení o tom, že stěžovatel od rozchodu účastníků vynakládal finanční prostředky na opravu a údržbu nemovitostí nebylo v řízení před okresním soudem nijak doloženo a prokázáno. Stejně tak nebylo prokázáno ani tvrzení o tom, že to byl právě stěžovatel, kdo se svými výlučnými prostředky podstatnou měrou podílel na výstavbě rodinného domu. Krajský soud poukázal na to, že tyto důvody použité okresním soudem pro rozhodnutí o vzájemných nákladech účastníků jsou v rozporu s důvody, pro které okresní soud nevyhověl nároku stěžovatele na širší vypořádání investic na výstavbu nemovitosti. Poukázal také na postoj stěžovatele na počátku sporu, kdy s navrhovaným vypořádáním spoluvlastnického podílu nesouhlasil a s ohledem na spor jeho bratra proti vedlejší účastnici vedený u okresního soudu pod sp. zn. 24 C 201/2016 očekával, že vedlejší účastnice ztratí nárok na vypořádání svého spoluvlastnického podílu, eventuálně se její nároky výrazně omezí. Krajský soud uzavřel, že tyto skutečnosti zvlášť akcentují sporný vztah stěžovatele a vedlejší účastnice a vylučují použití §150 o.s.ř. Při rozhodování o vzájemných nákladech účastníků řízení tak dle krajského soudu bylo třeba vycházet ze základního pravidla zásady úspěchu ve věci. O nákladech odvolacího řízení pak krajský soud rozhodl dle §142 odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř. s tím, že v odvolacím řízení měla vedlejší účastnice plný úspěch.
II.
7. Napadeným rozhodnutím krajského soudu došlo dle stěžovatele k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud měl podle stěžovatele odhlédnout od kritéria úspěchu ve věci a ve shodě s okresním soudem měl o náhradě nákladů řízení rozhodnout dle §150 o.s.ř. Namísto toho však vydal překvapivé rozhodnutí, které zcela pomíjí relevantní specifika řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, jakož i podstatné širší okolnosti věci.
8. Krajskému soudu stěžovatel vytýká také to, že rozhodl v rozporu s nálezem sp. zn. II. ÚS 572/19 ze dne 12. 12. 2019. Uvádí, že skutečnost, že na danou situaci dopadá
i krajským soudem odkazovaný protichůdný nález sp. zn. III. ÚS 186/20 ze dne 10. 6. 2020, nemůže jít k jeho tíži. Současně namítá, že krajský soud i posledně citovaný nález aplikoval na daný případ chybně, aniž by se řádně zabýval tím, co bylo mezi stranami sporné. Jelikož ohledně zrušení ani způsobu vypořádání nebylo mezi účastníky sporu, nelze konstatovat, že vedlejší účastnice byla ve sporu úspěšná jen proto, že to byla ona, která podala žalobu. Dle stěžovatele bylo mezi účastníky nanejvýš sporné vypořádání v širším smyslu, tedy požadavek stěžovatele na zaplacení částky 694 098 Kč. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení tak měl krajský soud přinejmenším (pokud se již rozhodl nepostupovat dle §150 o.s.ř.) vycházet pouze z této částky.
III.
9. Ústavní soud setrvale akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
11. Při posuzování ústavní stížnosti musel mít Ústavní soud na zřeteli, že stěžovatel ústavní stížností brojí proti rozhodnutí, který se týká náhrady nákladů řízení. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat. Není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu podústavního práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě zcela neztotožňoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Silněji než jinde se v této otázce uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Nemá-li Ústavní soud plnit funkci (řádné) opravné instance proti rozhodnutí obecného soudu, navíc za situace, kdy je v daném kontextu ex lege vyloučen mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání, a nemá-li se tak stavět do postavení, jež mu Ústavou nebylo svěřeno, nemůže bez dalšího přistoupit k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí, i kdyby mu prizmatem podústavního práva mohlo být co vytknout, jelikož kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2692/15 ze dne 25. 9. 2018). Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné, když s ohledem na minimalizaci zásahů do činnosti orgánů veřejné moci postupuje při posuzování této problematiky velmi zdrženlivě (obdobně viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3254/13 ze dne 5. 3. 2015, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2270/18 ze dne 10. 7. 2018 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 3436/18 ze dne 19. 2. 2019).
12. Poukazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na nesoulad v rozhodovací praxi Ústavního soudu v otázce náhrady nákladů řízení při rozhodování o vypořádání spoluvlastnictví, jde o námitku, se kterou se krajský soud adekvátním způsobem vypořádal.
13. Pro úplnost lze doplnit, že reflexí vývoje své rozhodovací praxe v této otázce (již citované nálezy sp. zn. I. ÚS 1441/11, II. ÚS 572/19, III. ÚS 186/20, dále stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 51/20 ze dne 13. 10. 2020 a nález sp. zn. I. ÚS 262/20 ze dne 10. 11. 2020) se Ústavní soud podrobněji zabýval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 582/21 ze dne 25. 5. 2021 (viz body 22. a 23.), ze kterého vyplývá, že i nadále je Ústavní soud vázán právním názorem vyjádřeným v nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11, který však neznamená, že by se rozhodování o nákladech mechanicky odvíjelo od toho, zda žalobě bylo vyhověno, či nikoli, ale soudy určují procesní úspěch podle okolností konkrétní věci, typicky dle rozhodnutí o tom, co bylo mezi účastníky sporné.
14. Ani dva později přijaté nálezy sp. zn. IV. ÚS 1664/21 ze dne 30. 9. 2021 a sp. zn. IV. ÚS 2081/21 ze dne 30. 9. 2021 vycházející z nálezu sp. zn. I. ÚS 262/20 (k jehož přijetí došlo až po rozhodnutí krajského soudu napadeném ústavní stížností), nemohou na posouzení nynější věci nic změnit. Ve svém textu zdůrazňují, že v případě, pokud by chtěl soud jednomu z účastníků přiznat náhradu nákladů řízení, musel by přesvědčivě vyložit důvody, které jej vedly k závěru, že je (výjimečně) namístě danému spoluvlastníku dle §142 odst. 3 o.s.ř. uložit povinnost hradit náklady řízení jinému spoluvlastníkovi. Jako zvláštní okolnosti, k nimž lze přihlédnout, jsou pak zmíněny např. obstrukční chování spoluvlastníka, nezájem o konstruktivní vyřešení věci, šikanózní výkon práva, procesní aktivita účastníků v průběhu řízení, apod.
15. V nyní posuzovaném případě přitom krajský soud uvedl relevantní důvody, které jej vedly k závěru, že je namístě povinnost náhrady nákladů řízení stěžovateli uložit. Krajský soud předně srozumitelně vysvětlil, proč rozhodnutí okresního soudu o nákladech řízení dle §150 o.s.ř. považoval za nesprávné (okresní soud toto rozhodnutí založil pouze na tvrzeních účastníka, která však v řízení nebyla nijak doložena ani prokázána) a současně v míře odpovídající povaze věci objasnil, proč zvolil postup dle §142 o.s.ř.
16. Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že byť stěžovatel v průběhu řízení nakonec souhlasil s tím, aby podílové spoluvlastnictví bylo zrušeno a vypořádáno tak, že on se stane jediným výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, v roce 2013 na návrh vedlejší účastnice na mimosoudní vypořádání podílového spoluvlastnictví dle znaleckého posudku nereagoval a v rámci písemného vyjádření k žalobě v roce 2016 uvedl, že nárok uplatněný vedlejší účastnicí neuznává a navrhl přerušení řízení do pravomocného skončení řízení ve věci určení vlastnictví k předmětným pozemkům, které bylo u okresního soudu vedeno pod sp. zn. 24 C 201/2016 a skočilo zamítnutím žaloby. Kromě toho, že návrhu stěžovatele na širší vypořádání investic nebylo vyhověno, tedy krajský soud při rozhodování o náhradě nákladů poukázal také na počáteční nesouhlasný postoj stěžovatele k navrhovanému vypořádání spoluvlastnického podílu i na spor vedený bratrem stěžovatele proti vedlejší účastnici pod sp. zn. 24 C 201/2016, v souvislosti se kterým stěžovatel očekával omezení nároků vedlejší účastnice.
17. S tvrzením stěžovatele, že krajský soud v souvislosti s rozhodováním o nákladech řízení úspěch stěžovatelky ve sporu odvíjel pouze formálně od toho, že to byla ona, kdo žalobu podal, tak nelze souhlasit. Z napadeného rozhodnutí je naopak zřejmé, že krajský soud přiměřeně zohlednil i konkrétní okolnosti věci a celkový širší kontext daného řízení, přičemž argumentaci, která by byla způsobilá zpochybnit závěry učiněné krajským soudem, stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí.
18. Jelikož zásadní nedostatky, které by byly způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv a pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování a přistoupit ke kasaci napadeného rozhodnutí, Ústavním soudem shledány nebyly, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu