ECLI:CZ:US:2021:3.US.372.21.1
sp. zn. III. ÚS 372/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem, sídlem Masarykova 998/31, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2020 č. j. 25 Cdo 1113/2020-183 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. listopadu 2019 č. j. 9 Co 24/2019-152, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a A. B., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 6, čl. 7, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 7. 2018 č. j. 8 C 94/2014-126 byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 811 460 Kč jako náhrady z odpovědnosti za škodu na zdraví (I. výrok) a byla mu uložena povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnice k rukám jejího právního zástupce, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (II. výrok); dále bylo rozhodnuto o vrácení vedlejší účastnicí složené a v řízení nespotřebované části zálohy na znalecký posudek (III. výrok). Okresní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že vedlejší účastnice, která stěžovatele ošetřovala na chirurgické ambulanci poté, co si předchozího dne zapíchl do dlaně pravé ruky drobnou částečku větve túje, se dopustila hrubé nedbalosti, když v důsledku jejího zákroku mělo dojít k přerušení nervu v dané části stěžovatelovy dlaně a obtíže s tím spojené (pálení, brnění a bolest v místě poranění) měly dle stěžovatele přetrvávat dodnes. Na základě provedeného dokazování soud naopak dospěl k závěru, že nebylo prokázáno porušení právní povinnosti při poskytování zdravotní péče, a že vedlejší účastnice postupovala lege artis; základní znak pro naplnění odpovědnosti za škodu na zdraví stěžovatele, tedy protiprávní jednání vedlejší účastnice, tak nebyl naplněn.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil s výjimkou výroku o nákladech řízení, v němž prodloužil pariční lhůtu na tři měsíce (I. výrok), a rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (II. výrok).
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Naznal, že stěžovatel v řízení uplatňoval několik samostatných nároků s odlišným skutkovým základem, přičemž ohledně těch z nich, jejichž výše nepřevyšovala částku 50 000 Kč (nárok na náhradu škody spočívající v telefonátech na kliniku, nákladech na dopravu, ztrátě na výdělku a nákupu vitaminu B), byla přípustnost dovolání vyloučena s ohledem na §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. K námitce, že se soudy nezabývaly tím, zda stěžovatel udělil vedlejší účastnici informovaný souhlas se zákrokem, Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí krajského soudu na řešení této otázky nespočívalo, když stěžovatel svůj nárok od uvedené skutečnosti neodvozoval a v řízení netvrdil, tím spíše neprokazoval, že ho vedlejší účastnice opomněla poučit o možných rizicích spojených se zákrokem. Další námitky, jež směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů krajským soudem a proti nákladům řízení, rovněž nemohly založit přípustnost dovolání; stejně tomu bylo i v případě námitky, že stěžovatel nebyl poučen o možnosti požádat o ustanovení zástupce dle §30 občanského soudního řádu, neboť tím ve skutečnosti namítal vadu řízení, která sama o sobě nemohla založit přípustnost dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel ústavní stížností napadá výhradně rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu a uplatňuje vůči nim několik námitek. Jejich pochybení spatřuje předně v tom, že se nezabývaly zjišťováním, zda stěžovatel udělil vedlejší účastnici informovaný souhlas se zákrokem a podrobněji neposuzovaly ani to, že zdravotnická dokumentace nebyla vedlejší účastnicí řádně vedena. Napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neboť soudy nekriticky převzaly závěry znaleckých posudků, nijak je nehodnotily a nezabývaly se jejich správností. Stěžovatel rovněž nebyl v řízení poučen o možnosti ustanovení zástupce z řad advokátů; ačkoliv o jeho ustanovení sám nežádal, byly soudy dle jeho názoru povinny ho o této možnosti poučit. Závěrem stěžovatel uplatnil dílčí výhrady k nákladům řízení a dále uvedl, že lze jistě dospět k závěru, že v řízení došlo i k nezákonným průtahům, neboť žalobu podal v květnu 2014, o jeho odvolání bylo rozhodnuto teprve v listopadu 2019, Nejvyšší soud rozhodl téměř po roce od podání dovolání a rozhodnutí stěžovateli doručil až v následujícím měsíci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud nepřehlédl, že dovolání stěžovatele bylo v rozsahu, v němž směřovalo proti posouzení několika dílčích nároků (na náhradu škody spočívající v telefonátech na kliniku, nákladech na dopravu, ztrátě na výdělku a nákupu vitaminu B), Nejvyšším soudem odmítnuto jako ex lege nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Nepřehlédl ani to, že stěžovateli se dostalo od krajského soudu poučení o přípustnosti dovolání. Ústavní soud však s ohledem na obsah ústavní stížnosti, v níž stěžovatel konkrétně proti posouzení uvedených nároků nebrojí, považoval za nadbytečné zabývat se tím, zda vůbec a případně nakolik mohlo být poučení o přípustnosti dovolání pro stěžovatele zavádějícím. Ústavní stížnost nicméně v této části neodmítl pro její opožděnost, jak by učinil v případě, že by poučení krajského soudu shledal bezvadným.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
10. Předně nutno konstatovat, že z obsahu výše rekapitulovaných rozhodnutí vyplývá, že většina stěžovatelovy stížnostní argumentace - jmenovitě námitka absence informovaného souhlasu se zákrokem, nedostatky zdravotnické dokumentace a nepoučení o právu požádat soud o ustanovení zástupce - byla poprvé vznesena až před Nejvyšším soudem, přičemž ani stěžovatel netvrdí opak. Možnost případného kasačního zásahu Ústavního soudu je tak s ohledem na uvedené vyloučena (srov. usnesení ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 13/17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz), neboť ačkoliv stěžovatel uvedené námitky (neúspěšně) uplatnil ve svém dovolání, nižším soudům neumožnil posoudit jejich důvodnost a případně je promítnout do svých rozhodnutí. Na to ostatně stěžovatele upozornil i Nejvyšší soud, který k dovolací námitce, že se nižší soudy nezabývaly tím, zda stěžovatel udělil vedlejší účastnici informovaný souhlas se zákrokem, uvedl, že stěžovatel nic takového v předchozím řízení netvrdil a svůj nárok od této skutečnosti neodvozoval (viz str. 2 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu).
11. K námitce, že stěžovatel nebyl poučen o jeho právu požádat soud o ustanovení zástupce z řad advokátů, Ústavní soud dodává, že poučovací povinnost zakotvená v §5 občanského soudního řádu není bezbřehá, potud, že by soud musel seznámit účastníka se všemi jeho myslitelnými procesními právy a povinnostmi bez zřetele k tomu, zda procesní situace, ve které by mohl svá procesní práva v řízení realizovat, vůbec nastane a bez ohledu na to, zda účastník projevuje vůli směřující k realizaci daného procesního práva. Podstatné je, aby se účastníkovi dostalo poučení v době, kdy je toho podle stavu řízení zapotřebí. Uvedené přitom platí i pro poučení účastníka o právu požádat soud o ustanovení zástupce (i z řad advokátů) k ochraně jeho zájmů podle §30 občanského soudního řádu, neboť poučovací povinnost tu má soud jen tehdy, jde-li o účastníka, u něhož jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 občanského soudního řádu, a současně, zjistí-li se v průběhu řízení, že pro ochranu práv a oprávněných zájmů takového účastníka je zapotřebí zástupce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2008 č. j. 21 Cdo 3676/2007, dostupné na http://www.nsoud.cz). Z ústavní stížnosti ani napadených rozhodnutí přitom nevyplývá, že by stěžovatel v průběhu řízení požádal o osvobození od soudních poplatků či že by tvrdil jakékoliv skutečnosti, z nichž by bylo možno dovozovat, že jeho majetkové a osobní poměry odůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků. Soudy tak nepochybily, neposkytly-li za popsaného stavu stěžovateli poučení o právu požádat soud o ustanovení zástupce podle §30 občanského soudního řádu.
12. Tvrdí-li stěžovatel, že v řízení došlo k nezákonným průtahům (byť tuto námitku, kromě uvedení data podání žaloby a data rozhodnutí o jeho odvolání, nekonkretizuje), lze ho odkázat na možnost zahájit řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
13. Odmítnout je nutno i námitku, že soudy pouze nekriticky převzaly závěry znalců. Z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu (které nadto stěžovatel ústavní stížností nenapadá) i krajského soudu je zřejmé, že znalecké posudky byly spolu s dalšími v řízení provedenými důkazy pečlivě hodnoceny a bylo mimo jiné přistoupeno též k výslechu soudem ustanoveného znalce, který zodpověděl stěžovatelovy dotazy a obhájil ve svém posudku obsažené závěry (viz body 20 až 23 rozsudku okresního soudu a body 8 až 11 rozsudku krajského soudu). Ústavní soud nesdílí stěžovatelovy výhrady, a závěry, k nimž soudy v řízení dospěly, považuje na rozdíl od něj za logické a přesvědčivě zdůvodněné.
14. S ohledem na zde uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu