ECLI:CZ:US:2021:3.US.404.21.1
sp. zn. III. ÚS 404/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech stěžovatelů 1) STUDENT AGENCY k. s., sídlem náměstí Svobody 86/17, Brno, zastoupené JUDr. Ondřejem Doležalem, advokátem, sídlem Koliště 1912/13, Brno, a 2) INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s., sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1, zastoupeného JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem, sídlem Spálená 84/5, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2020 č. j. 27 Cdo 2309/2020-239, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. května 2020 č. j. 7 Co 27/2019-191 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2019 č. j. 23 C 99/2018-88, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 404/21 a III. ÚS 415/21 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. III. ÚS 404/21.
II. Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byly nejprve vedeny pod samostatnými spisovými značkami III. ÚS 404/21 a III. ÚS 415/21, které Ústavní soud v souladu s §63 zákona o Ústavním soudu a §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") spojil ke společnému řízení, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Konkrétně první stěžovatelka se domáhá zrušení III. výroku rozsudku Nejvyššího soudu, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a I. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Druhý stěžovatel se domáhá zrušení II. výroku rozsudku Nejvyššího soudu, I. výroku rozsudku vrchního soudu a II. výroku rozsudku krajského soudu pro jejich zásah do práv zaručených v čl. 11, čl. 34 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu ústavních stížností a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Žalobou ze dne 20. 11. 2018 se druhý stěžovatel domáhal po první stěžovatelce zaplacení 24 515 883 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za neoprávněné užití předmětů ochrany (zpřístupňování rozhlasového a televizního vysílání v autobusech bez licenčního oprávnění) za období od 1. 1. 2015 do 31. 8. 2018.
Krajský soud uložil první stěžovatelce povinnost zaplatit druhému stěžovateli částku 4 828 508 Kč s příslušenstvím (I. výrok), zamítl žalobu co do částky 19 687 375 Kč s příslušenstvím (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). Krajský soud měl na základě provedených důkazů za prokázané, že stěžovatelé spolu před podáním žaloby a dále v průběhu řízení jednali ohledně povinnosti uzavřít licenční smlouvu. Dne 21. 12. 2017 druhý stěžovatel na svých internetových stránkách zveřejnil "Zásadní sdělení pro provozovatele veřejných produkcí", ve kterém informuje uživatele předmětů ochrany, že kolektivní správci OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z. s. (dále jen "OSA"), INTERGRAM, DILIA, OOA-S a OAZA vytvořili jedno kontaktní místo, na kterém bude možné od 1. 1. 2018 uzavřít se všemi kolektivními správci dohromady jedinou licenční smlouvu. Druhý stěžovatel dále v prohlášení uvedl, že "jako vstřícný krok k podpoře nového projektu" v případě, že měl uživatel předmětů ochrany do 31. 12. 2017 uzavřenou licenční smlouvu s kolektivním správcem OSA nebo INTERGRAM, nebudou se kolektivní správci domáhat zpětně svých nároků. Vzhledem ke skutečnosti, že první stěžovatelka měla po celé žalované období na provoz autobusů uzavřenou licenční smlouvu s OSA a řádně mu platila stanovené odměny, krajský soud uzavřel, že prohlášení naplňuje znaky veřejného příslibu ve smyslu §2884 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "občanský zákoník"), který první stěžovatelka platně splnila, a nyní má legitimní očekávání v plnění závazku druhého stěžovatele nedomáhat se zpětně svých nároků. Soud tak dospěl k závěru, že za období od 19. 11. 2015 do 31. 12. 2017 nelze žalobě z důvodu veřejného příslibu druhého stěžovatele vyhovět, a v tomto rozsahu žalobu zamítl. Za období od 1. 1. 2015 do 18. 11. 2015 soud posoudil jako důvodnou námitku promlčení. Soud naopak vyhověl žalobě za období od 1. 1. 2018 do 31. 8. 2018, za které náleží druhému stěžovateli bezdůvodné obohacení ve výši dvojnásobku licenční odměny podle §40 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, která by byla obvyklá za získání licence a kterou soud vypočítal jako součin počtu měsíců, počtu autobusů, licenční odměny a obsazenosti.
3. Vrchní soud rozsudek krajského soudu potvrdil, když měl za nesporné, že mezi účastníky řízení nebyla uzavřena licenční smlouva, první stěžovatelka však chráněný repertoár audiovizuálních děl užívala, tudíž bylo důvodné vydat bezdůvodné obohacení ve výši odpovídající dvojnásobku odměny, která by byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem.
4. Nejvyšší soud rozsudek vrchního soudu (v I. výroku) jakož i rozsudek krajského soudu (ve II. výroku) co do částky 14 859 022 Kč s příslušenstvím zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Dovolání první stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl, a k její námitce směřující proti tomu, že vrchní soud určil výši obvyklé autorské odměny v projednávané věci pomocí sazebníku kolektivního správce OSA, uvedl, že za situace, kdy sazebník druhého stěžovatele nelze aplikovat na provoz autobusů, a kdy autorské odměny v licenčních smlouvách uzavřených mezi druhým stěžovatelem a obdobnými uživateli, jako je první stěžovatelka, se odvozují ze stejného mechanismu výpočtu (vycházejícího z počtu obyvatel obce, ve kterém sídlí "kamenná" provozovna uživatele) podle sazebníku druhého stěžovatele, má Nejvyšší soud postup vrchního soudu, který určil výši obvyklé autorské odměny pomocí sazebníku kolektivního správce OSA, za přiměřený a naplňující podmínky obvyklosti ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu.
5. Dovolání druhého stěžovatele v části týkající se námitek směřujících proti způsobu posouzení běhu promlčecí lhůty podle §619 odst. 2 občanského zákoníku Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné z důvodu souladu závěru vrchního soudu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Dovolání druhého stěžovatele měl však Nejvyšší soud za přípustné pro otázku týkající se splnění náležitostí veřejného příslibu, při jejímž řešení se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud uvedl, že druhý stěžovatel stanovil dvě podmínky, na jejichž splnění bylo poskytnutí odměny (nevymáhání nároků zpětně) závislé: skutečnost, že uživatel měl do 31. 12. 2017 uzavřenou licenční smlouvu s OSA či druhou stěžovatelkou, a dále uzavření jediné licenční smlouvy prostřednictvím kontaktního místa OSA po 1. 1. 2018. Za situace, kdy první stěžovatelka po 1. 1. 2018 žádnou licenční smlouvu prostřednictvím kontaktního místa s druhým stěžovatelem neuzavřela, nesplnila podmínky veřejného příslibu, a závazkový právní vztah mezi druhým stěžovatelem (slibovatelem) a první stěžovatelkou (oprávněnou) jakož i nárok první stěžovatelky na odměnu nebo jiné plnění tak nevznikl.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. První stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí nebyla řádně odůvodněna, neboť z nich není patrné, na základě jaké úvahy obecné soudy dovodily závěr, že se pro účely určení obvyklé autorské odměny druhého stěžovatele aplikuje sazebník zcela jiného kolektivního správce (OSA). Dovolací soud nejenže použil závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2716 /2015 (stěžovatelka měla zřejmě na mysli rozsudek ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2715/2015) vztahující se ke skutkově diametrálně odlišné situaci (k jinému kolektivnímu správci), ale rovněž v rozporu s těmito závěry aplikoval přiměřenost dané autorské odměny namísto obvyklosti. Stejně tak pochybil krajský soud, který zvolil použití sazebníku OSA pro účely kalkulace obvyklé autorské odměny druhého stěžovatele z důvodu, že sazebník druhého stěžovatele neobsahoval žádnou položku pro dopravní prostředky. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2715/2015 deklaruje, že argumentace o nepoužitelnosti sazebníku OSA pro obvyklou autorskou odměnu OSA z důvodu, že daný sazebník neobsahuje položkové sazby pro daná zařízení, je nesprávný. V uvedeném rozsudku měl Nejvyšší soud také za důvodnou námitku, že odvolací soud nepovažoval za obvyklou licenční odměnu tu, kterou mu platí na základě uzavřených smluv další lázeňská zařízení. V nyní posuzované věci byly soudu předloženy licenční smlouvy obdobného uživatele, jako je první stěžovatelka, a to dopravce ČSA, který hradí dle daných smluv výrazné nižší licenční odměny, než byly soudy přiznány na základě nesprávné aplikace sazebníku OSA. Tyto závěry však vrchní soud a dovolací soud v rámci svých odůvodnění zcela ignorovaly a nevypořádaly se s nimi. Skutečnost, že druhým stěžovatelem uplatňované sazby vůči první stěžovatelce (a rovněž sazby přiznané soudy) neodpovídají obvyklosti, potvrzuje i nový sazebník druhého stěžovatele pro rok 2021, který obsahuje novou měsíční sazbu pro autobus ve výši 574, 15 Kč, což je přibližně 5 x méně, než byla soudy přiznaná sazba odpovídající obvyklé autorské odměně druhé stěžovatelky. Závěrem první stěžovatelka poukazuje na okolnosti sporu, kdy ji druhý stěžovatel jako kolektivní správce vyzval koncem roku 2017 k úhradě bezdůvodného obohacení, kterého se měla dopustit za období od 1. 1. 2015 užíváním děl autorů, jejichž práva kolektivně spravuje druhý stěžovatel, bez licenční smlouvy s druhým stěžovatelem. První stěžovatelka však měla jednak za to, že když má uzavřenu licenční smlouvu s OSA, nemusí hradit odměnu žádnému dalšímu kolektivnímu správci, a na druhé straně částka uplatňovaná druhým stěžovatelem násobně převyšovala to, co první stěžovatelka hradila kolektivnímu správci OSA. Při kalkulaci žalobního nároku vycházel druhý stěžovatel z počtu obrazovek a multimediálních zařízení, které autobusy první stěžovatelky obsahují, a to s ohledem na to, že tehdejší sazebníky druhého stěžovatele (do roku 2018 včetně) neobsahovaly samostatné položky pro prostředky hromadné dopravy. Vlivem této kalkulace dospěl druhý stěžovatel k výši sazby za jeden autobus v enormní výši vymykající se běžnému uvažování. K tomu přistupuje, že soud nepřihlédl k předloženým licenčním smlouvám, které měla první stěžovatelka uzavřené s kolektivním správcem OSA.
6. Druhý stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že mu nemohla začít běžet subjektivní promlčecí lhůta, neboť nebyla splněna podmínka §619 odst. 2 občanského zákoníku, že se o okolnostech rozhodných pro počátek jejího běhu mohl dozvědět. Stěžovatel si je vědom, že citované ustanovení stanoví počátek plynutí subjektivní promlčecí lhůty alternativně buď okamžikem, kdy se ochuzený o rozhodných okolnostech dozví, nebo okamžikem, kdy se o nich dozvědět měl a mohl, poukazuje však na odbornou komentářovou literaturu, podle které by soudy měly citlivě přistupovat k otázce alternativního plynutí subjektivní promlčecí lhůty, a tedy alternativní "měl a mohl" využívat pouze tam, kde lze konstatovat opravdu hrubou nedbalost ochuzeného o jeho práva. Druhý stěžovatel se domnívá, že na základě výše uvedeného se v jeho případě o takovou hrubou nedbalost nejedná, neboť by si při vymáhání práv jím zastoupených nositelů počínal riskantně, pokud by podával žaloby na vymáhání bezdůvodného obohacení, aniž by disponoval dostatečnou jistotou a podklady. Neoprávněné užívání předmětů ochrany autorského práva probíhá dnes a denně, a kolektivní správci se i přes veškerou snahu a zefektivňování své činnosti nemohou vždy dozvědět o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, neboť nedisponují žádným plošným nástrojem nahlašování takového neoprávněného užívání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly včas podány oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavních stížnostech, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; oba stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předně konstatuje, že jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy soudů (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují hodnotový základ právního řádu daný zejména ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže rozhodování obecných soudů nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva). Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí.
9. Jak již bylo shora uvedeno, druhý stěžovatel se po první stěžovatelce domáhal zaplacení částky 24 515 883 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout tím, že tato provozovala ve svých autobusech v období od 1. 1. 2015 do 31. 8. 2018 televizní a rozhlasové vysílání, a to bez uzavřené licenční smlouvy s druhým stěžovatelem. Krajský soud rozhodl, že část uplatňovaného nároku za období od 1. 1. 2015 do 18. 11. 2015 je promlčena a v tomto rozsahu žalobu zamítl (s tímto závěrem v ústavní stížnosti nesouhlasí druhý stěžovatel), část uplatněného nároku za období od 19. 11. 2015 do 31. 12. 2017 je dotčena veřejným příslibem druhého stěžovatele (tato část s ohledem na zrušující rozsudek Nejvyššího soudu není předmětem ani jedné z ústavních stížností) a žalobě v rozsahu za období od 1. 1. 2018 do 31. 8. 2018 vyhověl (s tímto závěrem v ústavní stížnosti nesouhlasí první stěžovatelka).
10. Krajský soud v napadeném rozsudku ohledně sazby za užití předmětů ochrany v roce 2018 nemohl u dopravních prostředků vycházet ze sazebníků druhého stěžovatele, neboť v něm stanovená sazba (určená primárně na kamenné provozovny) byla naprosto neaplikovatelná na dopravní prostředky veřejné dopravy. Krajský soud proto přistoupil k náhradnímu určení výše licenční odměny podle §136 o. s. ř a rozhodl se vycházet ze sazeb kolektivního správce OSA na rok 2018, tedy rozsahem obdobného kolektivního správce (byť spravujícího jiný druh práv), a stanovil licenční odměnu za 1 autobus vybavený pouze rozhlasovým přijímačem na 675 Kč měsíčně a licenční odměnu za 1 autobus vybavený rozhlasovým i televizním přijímačem na 2 768 Kč měsíčně. Vrchní soud měl postup krajského soudu za správný a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1759/2011 a výše citovaný rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2715/2015, v nichž Nejvyšší soud konstatoval, že sazebníku OSA lze podle ustálené praxe v zásadě přisoudit hodnotu měřítka výše obvyklé autorské odměny.
11. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr krajského soudu a vrchního bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského a vrchního soudu, které se vypořádaly se všemi námitkami první stěžovatelky způsobem, jenž Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu Nejvyššího soudu.
12. Poukazovala-li první stěžovatelka na to, že obecné soudy nesprávným způsobem vyložily závěry rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2715/2015, o které opírá první stěžovatelka svou stěžejní argumentaci, nelze tomuto jejímu tvrzení přisvědčit. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. 30 Cdo 5429/2014, kterým byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, jenž dovodil nepoužitelnost rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1759/2011 a v důsledku toho i sazebníku OSA s nepřesvědčivým argumentem, že tento sazebník neobsahuje žádnou položku pro lázeňská ubytovací zařízení. V tomtéž rozsudku Nejvyšší soud také označil za důvodnou námitku, že odvolací soud nepovažoval za obvyklou licenční odměnu tu, kterou dovolateli (OSA) platí na základě uzavřených smluv další lázeňská zařízení. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2715/2015 Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedenou judikaturu konstatoval, že nepřihlédl-li odvolací soud při určení obvyklé licenční odměny bez přesvědčivého odůvodnění k částkám placeným jinými lázeňskými zařízeními a přistoupil k vlastnímu vyčíslení obvyklé odměny, při kterém akcentoval zejména hledisko přiměřenosti, zaměňuje obvyklou odměnu za odměnu přiměřenou.
13. V nyní posuzované věci krajský soud na rozdíl od první stěžovatelkou poukazované věci řádně odůvodnil, že ohledně sazby za užití předmětů ochrany v roce 2018 nelze u dopravních prostředků veřejné dopravy vycházet ze sazebníků druhého stěžovatele, neboť ten stanovil sazbu za dopravní prostředky pomocí tabulky použitelné primárně na kamenné provozovny, která zohledňuje velikost, resp. počet obyvatel obce, ve které je provozovna umístěna. Krajský soud konstatoval, že jakkoliv se jedná o racionální a legitimní postup v případě kamenných provozoven, je taková koncepce naprosto neaplikovatelná na dopravní prostředky veřejné dopravy. Vycházel-li z toho důvodu krajský soud ze sazebníku kolektivního správce OSA s tím, že jde o rozsahem obdobného kolektivního správce, který měl pro dané období roku 2018 sazby za dopravní prostředky stanovené logickým a aplikovatelným způsobem, není tomuto jeho závěru z pozice ústavnosti čeho vytknout, tím spíše, že krajský soud odkázal ve svých závěrech na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které lze sazebníku OSA přisoudit hodnotu měřítka výše obvyklé autorské odměny. Jinými slovy, na věc nelze použít závěry Nejvyššího soudu vztahující se k postupu soudů, které odmítly aplikovat sazebník OSA pro stanovení výše licenčních odměn náležejících tomuto kolektivnímu správci z důvodu, že neobsahoval příslušné položky, a stanovily vlastním vyčíslením odměnu přiměřenou (s přihlédnutím k §100 odst. 6 autorského zákona), nikoli obvyklou. Na věc naopak plně dopadá judikatura Nejvyššího soudu, podle níž lze sazebníku OSA v zásadě přisoudit hodnotu měřítka výše obvyklé autorské odměny (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1759/2011 a další). Namítá-li proto první stěžovatelka, že soudy přiznaná licenční odměna (675 Kč měsíční sazba za autobus vybavený pouze rozhlasem a 2 768 Kč měsíční sazba za autobus vybavený rozhlasovým i televizním přijímačem) neodpovídá odměnám, které platí druhému stěžovateli jiní dopravci, a při jejím stanovení obecné soudy nesprávně použily závěry rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2715/2015, Ústavní soud nemůže než konstatovat, že v citovaném rozsudku dovolací soud vytkl odvolacímu soudu, že nepřihlédl při určení obvyklé licenční odměny k částkám placeným kolektivnímu správci jinými lázeňskými zařízeními, za zcela jiného skutkového stavu.
14. Krajský soud se vypořádal i s námitkou první stěžovatelky, že licenční odměna měla být přiměřená a proporcionální k částkám, které platí první stěžovatelka ostatním kolektivním správcům, když uvedl, že již uzavřené licenční smlouvy mezi první stěžovatelkou a OSA užívají pro výpočet licenční odměny sazby podstatně nižší, než jaké jsou uvedeny v sazebníku OSA, první stěžovatelce tedy nic nebránilo pokusit se dohodnout na obdobně snížených sazbách i s druhým stěžovatelem.
15. Jde-li o první stěžovatelkou namítaný počet a obsazenost autobusů, krajský soud měl z internetové prezentace první stěžovatelky, ze zpráv z jejího archivu z 1. 2. 2005, 30. 5. 2012 a 31. 5. 2015, z údajů serveru wikipedia, z článku serveru lidovky.cz z 4. 4. 2016 v kombinaci s notářským záznamem JUDr. Tomáše Strnada NZ 1854/2018, N 1998/2018 ze dne 16. 11. 2018 za prokázané, že v roce 2018 první stěžovatelka provozovala nejméně 112 autobusů ve výbavě FUN&RELAX a 98 autobusů ve výbavě Standard. První stěžovatelka k důkazu předložila výpis z majetkové evidence, který by měl prokazovat jiné počty autobusů, tento dokument však považoval krajský soud za pouhá tvrzení první stěžovatelky, neboť z něj nebylo patrné, odkud a jakým způsobem měly být získány v něm uvedené údaje, které navíc při porovnání nesouhlasily s přílohami licenčních smluv uzavřených mezi první stěžovatelkou a OSA.
16. Nesouhlasí-li první stěžovatelka se způsobem, jakým byly provedené důkazy soudy vyhodnoceny, poukazuje Ústavní soud na svou konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
17. Jak vyplývá ze shora konstatovaného, je zřejmé, že se krajský soud nedopustil při zjišťování skutkového stavu stěžovatelkou namítaného pochybení, neboť vycházel ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn, srozumitelně zdůvodnil, proč údaje předložené první stěžovatelkou posoudil jako nevěrohodné a přiklonil se při zjišťování počtu autobusů k důkazům předloženým druhým stěžovatelem, které vycházejí z veřejně prezentovaných zpráv. To platí i pro prokazování obsazenosti autobusů, kdy první stěžovatelka předložila toliko tabulku, která měla prokazovat obsazenost nižší než 85 %, z této však soud nemohl učinit žádná skutková zjištění, neboť se jednalo jen o tvrzení první stěžovatelky vyjádřené formou tabulky, přičemž nebylo patrné, jakým způsobem a z jakých dat byly tyto údaje získány a důkazní potenciál takového sdělení označil soud za nulový. Krajský soud proto akceptoval druhým stěžovatelem tvrzenou obsazenost ve výši 85 %, kterou neměl za zjevně nepřiměřenou nebo na první pohled poškozující kteroukoliv stranu sporu.
18. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném rozsudku dovolacího soudu. Ústavní soud konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a o. s. ř., vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně v §237 téhož zákona. Jestliže Nejvyšší soud použije §237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu, v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodní, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.
19. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání zčásti nepřípustné. Nejvyšší soud uvedl, že postup krajského soudu, který použil pro stanovení výše sazby licenční odměny sazebník OSA, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. K dovolací námitce první stěžovatelky, že takto zjištěná odměna neodpovídá obvyklé licenční odměně druhého stěžovatele, což vyplývá z licenčních smluv, uzavřených s obdobnými uživateli, Nejvyšší soud konstatoval že aplikace sazebníku OSA v poměrech posuzované věci naplňuje podmínky obvyklosti ve smyslu rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2715/2015, přičemž tento závěr podporuje také skutečnost, že druhý stěžovatel ve svém sazebníku pro rok 2019 již přistoupil ke stejnému mechanismu výpočtu autorské odměny na provoz dopravních prostředků, jaký použil kolektivní správce OSA v sazebníku, za jehož pomoci krajský soud určil výši obvyklé odměny v dané věci.
20. Stejně tak má Ústavní soud za nevybočující z mezí ústavnosti závěr Nejvyššího soudu, že první stěžovatelkou v dovolání položená otázka, zda je důvodné i přes prokázání obvyklé autorské odměny daného kolektivního správce ve srovnání se srovnatelnými uživateli přistoupit k náhradnímu určení odměny dle sazebníku tohoto kolektivního správce, nezakládá přípustnost dovolání, neboť je vystavěna na skutkovém základu, na němž napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Jak uvedl Nejvyšší soud, v posuzované věci měly obecné soudy naopak obvyklou autorskou odměnu za neprokázanou.
21. Ústavní soud uzavírá, že první stěžovatelka polemizuje v rovině podústavního práva s napadenými rozhodnutími soudů, které opakovaně odkazovaly na judikaturu Nejvyššího soudu přisuzující sazebníku OSA hodnotu měřítka výše obvyklé autorské odměny, a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s odůvodněním napadených rozhodnutí však nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti.
22. Druhý stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nebyly splněny podmínky pro započetí běhu promlčecí lhůty podle §619 odst. 2 občanského zákoníku. Uvedeným se zabýval podrobně krajský soud v bodech 19 a 20 svého rozsudku, a dovodil, že z provedeného dokazování vyplývá, že komunikace mezi účastníky probíhala již přinejmenším v letech 2013 a 2014, a druhému stěžovateli tak muselo být po celé žalované období známo, že první stěžovatelka ve svých autobusech provozuje rozhlasové a televizní vysílání bez licenčního oprávnění. S uvedeným závěrem se ztotožnil i vrchní soud, který dodal, že pro počátek běhu promlčecí lhůty podle stávající právní úpravy stačí, pokud se druhý stěžovatel mohl a měl dozvědět o všech rozhodných skutečnostech, tj. mohl se a měl dozvědět o bezdůvodném obohacení a o osobě, která se na jeho úkor bezdůvodně obohatila, což v tomto případě naplněno bylo. Uvedené závěry měl Nejvyšší soud za souladné se svou ustálenou rozhodovací praxí.
23. Ústavní soud konstatuje, že druhý stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již dříve v průběhu řízení, a obecné soudy se s ní ústavně souladným způsobem vypořádaly. Odkazuje-li druhý stěžovatel na odbornou komentářovou literaturu, podle které by soudy měly přistupovat k otázce alternativního plynutí subjektivní promlčecí lhůty citlivě, a domnívá se, že by postupoval riskantně, pokud by podával žaloby na vymáhání bezdůvodného obohacení bez dostatečných podkladů, nelze než odkázat na závěry krajského soudu, který konstatoval, že by akceptoval i variantu podání žaloby s přibližně vyčíslenou výší bezdůvodného obohacení, která by mohla být dále precizována v závislosti na skutečnostech, jež by druhý stěžovatel v průběhu sporu sdělil, nebo které by vyplynuly z dokazování, další možností bylo domáhat se sdělení potřebných údajů soudní cestou, či alespoň jako první a nejjednodušší krok využít oprávnění dle §2366 odst. 2 občanského zákoníku a domáhat se kontroly účetních záznamů či jiné dokumentace přímo u první stěžovatelky. Krajský soud zdůraznil, že je mu z úřední činnosti známo, že druhý stěžovatel provádí ročně řádově stovky až tisíce kontrol u nejrůznějších uživatelů předmětů ochrany po celé republice, je proto s podivem, že v případě první stěžovatelky, jejíž ekonomický význam tisícinásobně přesahuje naprostou většinu dalších uživatelů předmětů ochrany, k takové kontrole a vyžádání potřebné dokumentace doposud nikdy nedošlo, tím spíše, že druhý stěžovatel je povinen kolektivní správu vykonávat s péčí řádného hospodáře a zmíněná kontrola dle §2366 odst. 2 občanského zákoníku je jedním ze základních nástrojů, které by měl v případě jakéhokoli hrozícího sporu využít. Také tomuto závěru nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout.
24. Vzhledem k výše uvedenému byly ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuty jako návrhy zjevně neopodstatněné podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu