ECLI:CZ:US:2021:3.US.442.21.1
sp. zn. III. ÚS 442/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Auto Duba Praha s. r. o., se sídlem Jílovišťská 791, Praha 5, zastoupené Mgr. Janem Kramperou, advokátem se sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2021, č. j. 12 Co 26/2021-243, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 1. 2021, č. j. 24 C 411/2020-224, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně garantované právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") bylo rozhodnuto, že stěžovatelce jakožto žalobkyni ve sporu o zaplacení částky 40 mil. Kč s příslušenstvím a vydání věci, kdy takto vyčíslená suma představuje náhradu technického zhodnocení stěžovatelkou pronajatých prostor, bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků ve výši 50 %. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka odvolala, avšak napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl výrok obvodního soudu potvrzen.
3. Stěžovatelka nyní ústavní stížností brojí proti těmto závěrům obecných soudů s tvrzením, že na její straně byly naplněny podmínky ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") pro úplné osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelka totiž měla v okamžiku podání žaloby a žádosti o osvobození minusový zůstatek na účtu a neměla ani žádný jiný movitý ani nemovitý majetek. Jediným majetkem stěžovatelky je pohledávka za žalovanou a mycí linka, kterou žalovaná odmítá vydat.
4. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy ji odmítly od soudních poplatků osvobodit z důvodu, že její finanční situace je důsledkem podnikatelské činnosti. Tento závěr je v rozporu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, podle které nelze osvobození odepřít jen proto, že objektivní neschopnost k úhradě soudního poplatku je důsledkem podnikatelské činnosti stěžovatelky. Přesto však obvodní soud v napadeném usnesení uzavřel, že podnikání kromě zisku může přinášet i rizika a neúspěchy a tyto okolnosti v žádném případě nemohou jít k tíži státu. V tomto ohledu tedy obecné soudy upřednostnily majetkový zájem státu na příjmu ze soudních poplatků před právem stěžovatelky na přístup k soudu. Stěžovatelka tvrdí, že nedojde-li k jejímu úplnému osvobození od soudního poplatku, nebude schopna soudní poplatek uhradit, a tím přijde o možnost vymoci svůj nárok. Osvobození od soudního poplatku ve výši 50 % nemajetné stěžovatelce s ohledem na výši soudního poplatku (po částečném osvobození představující částku převyšující 1 mil. Kč) fakticky nijak nepomohlo. Z odůvodnění napadených rozhodnutí lze navíc dovodit, že soudy při hodnocení majetkové situace stěžovatelky vycházely z rozvahy ve stavu ke konci roku 2019, tedy stavu, který o více jak 9 měsíců předcházel podání žádosti o osvobození od soudního poplatku. Za těchto 9 měsíců se však finanční situace stěžovatelky významně změnila, k čemuž však obecné soudy již nepřihlédly.
5. Proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí v požadovaném rozsahu zrušil.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení (které tvoří i soudní poplatky) a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 255/05, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Rovněž v nyní projednávaném případě proto Ústavní soud konstatuje, že konstrukce ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., podle něhož obecné soudy postupovaly, je založena na tom, že v odůvodněných případech předseda senátu "může" účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry. Přiznat úplné osvobození může pouze výjimečně, "jsou-li pro to zvlášť závažné důvody". Z uvedeného proto jednak plyne, že osvobození od soudních poplatků je vždy v dispozici předsedy senátu, který musí velmi pečlivě vážit individuální okolnosti každého konkrétního případu, a dále, že k úplnému osvobození lze přistoupit jen ve výjimečných případech ze zvlášť závažných důvodů. Z citovaného znění této zákonné normy se také konsekventně podává, že možnost přezkumu Ústavního soudu, který stojí mimo soustavu obecných soudů a není proto jeho úkolem ani sjednocovat jejich postupy, je v této oblasti velmi omezená a jeho možnost zrušit rozhodnutí, v nichž soud zákonem předpokládané výjimečné okolnosti odůvodňující úplné osvobození od soudního poplatku neshledá, se týká pouze zjevných excesů.
9. Právě proto také podle ustálené judikatury Ústavního soudu k otázce poplatkové povinnosti a osvobození od ní platí, že tato úprava provedená zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny
[srov. např. nález ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 664/03 (N 56/40 SbNU 547), nebo nález ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 43/07 (N 149/46 SbNU 481)]. Z uvedeného plyne, že zakázaný exces obecného soudu při rozhodování o výši soudního poplatku by musel dosáhnout takové míry, že by mohl v konečném důsledku vést až k omezení či zbavení práva jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae).
10. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud nicméně neshledal, že by obecné soudy při svém rozhodování o žádosti stěžovatelky jakkoliv vykročily z limitů předvídaných ustanovením §138 odst. 1 o. s. ř. a zasáhly tak do základních práv stěžovatelky. Závěry obecných soudů totiž Ústavní soud považuje za dostatečně přesvědčivé, a tedy i přezkoumatelné. Obvodní soud v napadeném usnesení v prvé řadě konstatoval, že se ze strany stěžovatelky nejedná o zjevně bezúspěšné uplatňování či bránění práva. Při svém rozhodování stran osvobození stěžovatelky od soudních poplatků vycházel především z celkových majetkových poměrů stěžovatelky, z výše soudního poplatku, z nákladů, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, z povahy uplatněného nároku i dalších okolností. Současně obvodní soud zdůraznil, že nepřihlíží jen k výši příjmů stěžovatelky a k množství disponibilních finančních prostředků, ale také k možnosti si tyto prostředky opatřit. Finanční situaci stěžovatelky nelze hodnotit jen na základě dlouhodoběji vykazovaných ztrát (srov. str. 2 napadeného usnesení obvodního soudu). Obdobně i městský soud v napadeném usnesení opětovně zdůraznil stěžovatelčinu možnost opatřit si prostředky na zaplacení soudního poplatku (srov. odst. 17 napadeného usnesení městského soudu), a to zvláště za situace, kdy ze stěžovatelkou doložených podkladů jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka není právnickou osobou zcela nemajetnou (viz odst. 22 - 23 napadeného usnesení městského soudu).
11. Lze proto uzavřít, že kritériem pro úplné osvobození od soudních poplatků je objektivní nemožnost účastníka soudní poplatek zaplatit. Soudy však v tomto konkrétním případě neshledaly, že by tato možnost u stěžovatelky nebyla dána, neboť stěžovatelka si mohla prostředky na uhrazení soudního poplatku opatřit i např. z jiných než vlastních zdrojů. Závěry obecných soudů učiněné v tomto směru přitom Ústavní soud nehodlá zpochybňovat. Ústavní soud totiž již mnohokrát zopakoval, že mu nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" důkazů prováděných před obecnými soudy.
12. Současně nelze přehlédnout, že námitky předkládané v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě pouze pokračováním polemiky se závěry obvodního soudu a souhrnně tak představují námitky, které byly stěžovatelkou předestřeny v odvolacím řízení a které již obecné soudy posoudily. Stěžovatelka dříve uplatněné argumenty pouze obecně propojuje s porušením ústavně garantovaných práv. Tímto nicméně staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem, jak již bylo mnohokrát zdůrazněno, nepřísluší.
13. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí, jelikož dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu