ECLI:CZ:US:2021:3.US.496.21.1
sp. zn. III. ÚS 496/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Kučerové, zastoupené Mgr. Petrem Kučerou, advokátem se sídlem Sloupská 135, Nový Bor, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí na Labem - pobočka v Liberci ze dne 30. 11. 2020, č. j. 30 Co 178/2020-295, a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 11. 10. 2019, č. j. 35 C 125/2011-283, za účasti Okresního soudu v České Lípě a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Má totiž za to, že obecné soudy svým postupem porušily její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojených příloh, stěžovatelka se původně domáhala v soudním řízení odškodnění v pracovněprávním sporu, přičemž však Okresní soud v České Lípě ("okresní soud") a Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ("krajský soud") nevyhověly a její následné dovolání odmítl Nejvyšší soud a poté stěžovatelka neuspěla ani s ústavní stížností (odmítavé usnesení ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 3393/17).
3. Proti rozsudkům nalézacího a odvolacího soudu v původním řízení podala stěžovatelka v roce 2016 žalobu pro zmatečnost z důvodu vad řízení před soudy obou stupňů. Okresní soud o této žalobě rozhodl nyní napadeným usnesením tak, že v bodě I. výroku žalobu stěžovatelky proti původnímu rozsudku okresního soudu zamítl, v bodě II. výroku žalobu proti rozsudku krajského soudu vyloučil k samostatnému projednání a v bodě III. výroku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto usnesení se stěžovatelka odvolala a tvrdila, že věcně příslušným soudem pro projednání žaloby pro zmatečnost měl být v prvním stupni krajský soud. Ten napadeným usnesením body I. a II. výroku usnesení okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil totiž, že se okresní soud patřičně nezabýval tím, zda byl příslušný o žalobě rozhodnout, neboť nebyl oprávněn sám řešit námitku věcné nepříslušnosti vznesenou stěžovatelkou. Odvolání stěžovatelky proti bodu II. výroku krajský soud odmítl, protože šlo pouze o rozhodnutí upravující vedení řízení a proto proti němu nebylo podání odvolání možné. Okresní soud ostatně není takovým rozhodnutím vázán a může je změnit ve vztahu k řízení jako celku ve chvíli, kdy bude věc předkládat Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o námitce stěžovatelky.
4. Stěžovatelka zakládá ústavní stížnost na jediném argumentu. Dle ní rozhodoval o žalobě pro zmatečnost u okresního soudu v rámci senátu stejný soudce, který jako samosoudce rozhodoval v prvním stupni o původní žalobě ve věci samé. Takový postup je v přímém rozporu s kogentním ustanovením §14 odst. 3 o. s. ř. Nápravu přitom nepochopitelně nezjednal ani krajský soud, který je povinen zrušit rozhodnutí, pokud v něm rozhodoval vyloučený soudce.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení stanovených zákonem o Ústavním soudu a v tomto ohledu shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)], nastupující teprve po marném vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv stěžovatelky.
7. Jak nicméně bylo již uvedeno shora, napadeným usnesením krajského soudu nebylo řízení o žalobě pro zmatečnost podané stěžovatelkou ukončeno. Krajský soud totiž napadené usnesení (body I. a III. výroku) okresního soudu zrušil, neboť ten se nezabýval námitkou stěžovatelky proti věcné příslušnosti okresního soudu. Je proto zjevné, že řízení o žalobě stěžovatelky bude dále pokračovat před soudem prvního stupně. Totéž se týká i (formálně nezrušeného) bodu II. výroku usnesení okresního soudu, u kterého šlo pouze o otázku vedení řízení a i tato otázka bude nyní podřazena pod "spor o věcnou příslušnost", který jako podmínka řízení musí být vypořádán. Za této situace je proto věcná námitka o složení senátu okresního soudu nyní předčasná, jelikož stěžovatelka ji může uplatnit v pokračujícím řízení před soudem prvního stupně.
8. Postup stěžovatelky je obtížně pochopitelný též vzhledem k okolnosti, že v ústavní stížnosti kritizuje odvolací soud, že nezjednal nápravu a rozhodnutí okresního soudu nezrušil, přičemž právě to však krajský soud učinil. Nedává proto rozumný smysl, aby se Ústavní soud zabýval návrhem stěžovatelky na zrušení usnesení okresního soudu, které již v době podání ústavní stížnosti bylo zrušeno napadeným usnesením krajského soudu.
9. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti nedovolává postupu dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud samotný nezjistil žádné okolnosti, které by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2021
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj