ECLI:CZ:US:2021:3.US.539.21.1
sp. zn. III. ÚS 539/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Janou Vlásenkovou, advokátkou, sídlem Spálená 87/11, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2020 č. j. 6 Tdo 867/2020-709, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, ze dne 21. února 2020 č. j. 14 To 185/2019-655 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 9. května 2019 č. j. 6 T 23/2017-565, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, Okresního státního zastupitelství v Táboře a P. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených listin se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byly dále uloženy přiměřené povinnosti, a to v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradit nemajetkovou újmu a škodu trestným činem způsobenou, poskytnout poškozené P. P. přiměřené zadostiučinění podle §48 odst. 4 písm. k) tr. zákoníku, konkrétně tím, že do jednoho měsíce od právní moci rozsudku zašle poškozené písemnou omluvu za jednání, kterým jí způsobil škodu. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené P. P. na náhradě nemajetkové újmy částku 1 261 770 Kč a na náhradě škody částku 69 546 Kč a poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně na náhradě škody částku 11 333 Kč.
3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel má za to, že odmítnutím dovolání bylo zasaženo do jeho základního práva zaručeného čl. 39 Listiny a vyjádřeného zásadami in dubio pro reo a nulla poena sine lege, a dále do práv na spravedlivý proces a na obhajobu. Domnívá se, že se Nejvyšší soud měl zabývat správností učiněných skutkových zjištění, neboť jen tak lze posoudit, zda byly či nebyly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu. Neztotožňuje se s jeho zjištěním, že poté, co byla původní rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018 č. j. 6 Tdo 320/2018-41, došlo v novém řízení k odstranění vytýkaných nedostatků a v této souvislosti polemizuje se závěry Nejvyššího soudu, které si podle jeho názoru protiřečí s původním kasačním rozhodnutím. Tím, že nebyl spolehlivě zjištěn skutkový stav, byly nesprávně posouzeny právní otázky zavinění, formy újmy na zdraví poškozené atd. a tím bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces.
6. Stěžovatel poukazuje na to, že okresní soud doplnil popis skutku poté, co vyslechl znalkyni MUDr. Martu Říhovou, přičemž její závěry, které nemají oporu ve spisu, interpretoval zcela tendenčně. Se závěry znalkyně doplněnými v rámci jejího výslechu v hlavním líčení rozsáhle polemizuje a uzavírá, že přesnou délku, kdy se posttraumatická stresová porucha u poškozené projevovala, nelze určit. Ve skutkové větě i v odůvodnění rozsudku pak postrádá konkrétní popis omezení poškozené v jejím obvyklém způsobu života, takže nelze tvrdit, že tyto projevy jsou citelným omezením života poškozené a byly způsobeny posttraumatickou stresovou poruchou. Nesouhlasí s tím, že poškozená utrpěla citelnou újmu v obvyklém způsobu života odůvodňující použití právní kvalifikace těžké újmy na zdraví. Podle jeho přesvědčení stále trvá stav vyjádřený v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, že nelze klást rovnítko mezi diagnostickým závěrem, že u poškozené došlo v důsledku jednání pachatele ke vzniku posttraumatické stresové poruchy a závěrem, že poškozená v důsledku toho utrpěla vážnou poruchu zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Protože nelze zjistit, jaká omezení v životě byla poškozené způsobena tím, že měla popáleniny, jaká omezení měla v důsledku rizikového těhotenství a jaká omezení byla způsobena posttraumatickou stresovou poruchou, mělo být postupováno podle zásady in dubio pro reo. Stěžovatel trvá na tom, že ani v hrubých rysech si nepředstavil, že se u poškozené v důsledku lehkého popálení může rozvinout posttraumatická stresová porucha, a nemohl ani vědět o jejích předchozích psychických obtížích.
7. Extrémní nesoulad zakládá podle stěžovatele i hodnocení jeho chování po předmětné události jako přitěžující okolnosti, neboť to nemá oporu v dokazování, když naopak poškozená odmítla se stěžovatelem komunikovat a podala trestní oznámení, v němž uvedla od skutečnosti odlišný průběh situace. Zpochybňuje její věrohodnost a poukazuje na neobjasněnost skutkového děje.
8. Stěžovatel dále poukazuje na to, že okresní soud odmítl řadu návrhů obhajoby na doplnění dokazování, byť nebylo prokázáno, v čem spočívala nedbalost stěžovatele v manipulaci s kahanem. Zabránil tak např. předložení znaleckého posudku z oboru požární ochrany, vypracování nového znaleckého posudku z oboru zdravotnictví či novému slyšení poškozené.
9. Stěžovatel vznáší výhrady i k posouzení nemajetkové újmy Nejvyšším soudem a k obhajování posudku znalce MUDr. Františka Vorla.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
12. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
13. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Jde v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly krajský soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, zejména pak rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
14. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Ve věci bylo opakovaně rozhodováno poté, co Nejvyšší soud k dovolání stěžovatele první odsuzující rozsudek okresního soudu ze dne 20. 6. 2017 i potvrzující rozhodnutí krajského soudu ze dne 4. 10. 2017 zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení okresnímu soudu. Okresnímu soudu v podstatě vytkl, že se ve výroku i v odůvodnění rozsudku dostatečně nezabýval subjektivní stránkou trestného činu, konkrétně zaviněním ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozené spočívající v posttraumatické stresové poruše. Za dostatečně neprokázaný označil i závěr vztahující se k objektivní stránce trestného činu, tedy zda poškozené byla způsobena těžká újma na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, Okresní soud provedl další dokazování v požadovaném rozsahu a v souladu s pokyny Nejvyššího soudu obsaženými v kasačním rozhodnutí. Vedle čtení nových listinných důkazů v hlavním líčení vyslechl znalkyni z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Martu Říhovou. Jak dále vyplývá z napadeného rozsudku, po provedeném doplnění dokazování zjistil skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí řádně uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele a jak právně kvalifikoval prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení tr. zákoníku. Podrobně se věnoval též výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy. V této souvislosti mu nelze vytknout žádné podstatné pochybení. Krajský soud dle §213 odst. 1 tr. řádu doplnil dokazování a po jeho zhodnocení neshledal důvod pro jakoukoli změnu skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní závěry. Z obou napadených rozhodnutí, která splňují požadavky kladené na ně v §120 a násl. tr. řádu, je patrné, že soudy neměly o vině stěžovatele žádné pochybnosti.
15. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy obou stupňů své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. Soud může přistoupit k uplatnění zásady presumpce neviny až tehdy, dospěje-li po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002 (N 37/28 SbNU 448)]. Teprve v případě, že v trestní věci lze dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377)]. Přiklonily-li se soudy v posuzované věci na základě podrobně popsaných skutečností k verzi podpořené řádně vyhodnocenými důkazy, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k uplatnění zásady in dubio pro reo.
16. Byť stěžovatel petitem ústavní stížnosti napadá rozhodnutí soudů všech stupňů, v jejím odůvodnění se soustřeďuje zejména na usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Nejvyššímu soudu vytýká, že rezignoval na svůj názor vyslovený v kasačním rozhodnutí, že se důkladně nezabýval vadně zjištěným skutkovým stavem, naplněním subjektivní a objektivní stránky trestného činu, a že si jeho závěry protiřečí s názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí.
17. Z napadeného usnesení však vyplývá, že se Nejvyšší soud všemi relevantními otázkami a námitkami vyslovenými v dovolání zabýval. Řešil i tvrzený extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť si byl vědom judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy [srov. nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), usnesení ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz], a z pohledu takových vad přezkoumal rozhodnutí soudů obou stupňů, neshledal však žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Zabýval se tak jak údajným vadným posouzením věrohodnosti stěžovatele i poškozené (viz body 32 až 35 usnesení), tak otázkou opomenutých důkazů (viz body 42 až 44 usnesení) i tvrzenou dezinterpretací provedených důkazů při právním posouzení (viz body 45 až 47) a rozsahem provedeného dokazování při vázanosti plynoucí z §265s odst. 1 tr. řádu. Jeho řádně odůvodněné závěry z ústavně právního hlediska obstojí.
18. U nevyslyšených návrhů stěžovatele na doplnění dokazování Ústavní soud upozorňuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností však je o důkazních návrzích rozhodnout a vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000, N 122/23 SbNU 191). V této souvislosti stěžovatel tvrdí, že v jeho věci nebylo soudy patřičně reagováno na důkazní návrhy obhajoby. K tomu Ústavní soud poukazuje na bod 10 rozsudku okresního soudu a na bod 65 usnesení krajského soudu, v nichž oba soudy náležitě vyložily důvody, proč byly jednotlivé důkazní návrhy stěžovatele zamítnuty. Jejich postup přezkoumal Nejvyšší soud v bodech 42 až 44 svého rozhodnutí, přičemž nezjistil, že by šlo o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
19. Nejvyšší soud řešil i námitky formálně vyhovující dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jejichž prostřednictvím stěžovatel zpochybňoval důvodnost právního posouzení skutku jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. V této souvislosti se zabýval tvrzením, že okresní soud nedoplnil popis skutku dle pokynu dovolacího soudu v kasačním rozhodnutí (viz body 51 až 55 usnesení), a že nebyl náležitě objasněn následek vyžadovaný u trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti (viz body 56 až 57). Dospěl-li k závěru, že popis skutku ve výroku rozsudku okresního soudu nelze shledávat zjevně nedostatečným, že příslušná skutková věta stojí v harmonii s odůvodněním rozsudku, které ji doplňuje, a že na základě doplněného dokazování (zejména odborných závěrů znalkyně MUDr. Marty Říhové opřených o příslušné lékařské zprávy) nevzniká pochybnost o tom, že posttraumatická stresová porucha, která se jako následek jednání stěžovatele vyvinula u poškozené, je těžkou újmou na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, i tento závěr je z ústavně právního hlediska akceptovatelný, neboť je řádně vyargumentován.
20. Jediné pochybení shledal Nejvyšší soud při zodpovězení otázky délky podstatného omezení poškozené v obvyklém způsobu života, tuto vadu však vzhledem ke správně zjištěné délce vážné poruchy zdraví u poškozené, daleko přesahující zákonnou hranici šesti týdnů, nepovažoval za podstatnou. Z hlediska právní kvalifikace je relevantní, že přestože znalkyně MUDr. Marta Říhová popsala zlepšení projevů nemoci poškozené, současně podrobně popsala dlouhodobá citelná omezení, kterým musela poškozená čelit.
21. Tvrdil-li stěžovatel neprokázání příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobením posttraumatické stresové poruchy u poškozené a neprokázání jeho nevědomé nedbalosti ke způsobení takové poruchy, na čemž setrvává i v ústavní stížnosti, lze odkázat na body 61 až 69 usnesení Nejvyššího soudu, v nichž je i na tyto námitky patřičně reagováno. Nelze nic vytknout odůvodněnému závěru, že stěžovatel si nepochybně byl vědom toho, že při tzv. baňkování bude manipulovat s otevřeným ohněm v bezprostřední blízkosti poškozené, jejíž tělo v důsledku probíhající masáže nebylo chráněno oblečením, tudíž v případě jeho potřísnění hořlavou látkou - technickým lihem - a jejího vznícení hrozí vznik závažných popálenin, stejně jako si jistě byl vědom i toho, že u osoby, která je vystavena takovému zahoření, dochází k silnému psychickému otřesu, který se nemusí omezit jen na samotný okamžik požáru, ale který může mít i závažné následky v psychice. Právě s ohledem na předvídatelnou možnost vzniku takových následků měl stěžovatel s ohledem na omezený prostor, kde s plamenem manipuloval, při provádění baňkování dbát zvýšené opatrnosti.
22. Nejvyšší soud neopomněl přezkoumat ani napadený výrok o náhradě nemajetkové újmy, v této souvislosti však vznesené námitky odmítl jako zjevně neopodstatněné s odůvodněním, že již okresní soud v bodech 46 až 59 rozsudku v dostatečném rozsahu vyložil, proč a v jaké výši rozhodl o nároku, s nímž se poškozená připojila k trestnímu řízení. Namítá-li stěžovatel, že nekriticky obhajoval posudek znalce MUDr. Františka Vorla, z napadeného usnesení je zřejmé, že souhlasil s postupem okresního soudu, který odborné závěry tohoto znalce bezduše nepřevzal, ale naopak ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu, na niž odkázal, sám posudek zhodnotil a vyložil, proč stěžovatele zavázal k úhradě přiznaného nároku poškozené. Jeho řádně odůvodněnému postupu nelze nic vytknout.
23. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
24. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu