ECLI:CZ:US:2021:3.US.620.21.1
sp. zn. III. ÚS 620/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů a) J. K., b) I. L., zastoupených Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno a c) O. D., zastoupené Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020 č. j. 30 Cdo 1332/2020-292 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2019 č. j. 20 Co 157/2019-252, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 620/21 a III. ÚS 647/21 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. III. ÚS 620/21.
II. Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byly nejprve vedeny pod samostatnými spisovými značkami III. ÚS 620/21 a III. ÚS 647/21 a které Ústavní soud v souladu s §63 zákona o Ústavním soudu a §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") spojil ke společnému řízení, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 19 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 40 C 190/2010 vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 15. 1. 2019 č. j. 40 C 190/2010-226 bylo vedlejší účastnici uloženo do třiceti dnů od právní moci rozsudku zaslat každému ze stěžovatelů písemnou omluvu v následujícím znění: "Vážený pane K., Vážená paní D., Vážená paní L., ve dnech 12. a 13. 9. 2009 příslušníci Policie České republiky protiprávně zasáhli do Vašich základních práv a svobod a osobnostních práv především do práva na osobní svobodu a zachování lidské důstojnosti, když bez právního důvodu byl proti Vám proveden zákrok a omezena Vaše osobní svoboda". Obvodní soud vyšel ze skutkového stavu, podle něhož se stěžovatelé dne 12. 9. 2009 zúčastnili akce na podporu squatterů, která proběhla v ulici Na Slupi v Praze. Policie České republiky průběžně asi do 19:30 hodiny vyzývala účastníky shromáždění na podporu squattingu, aby opustili vozovku, neboť se dopouštějí přestupku proti zákonu o provozu na pozemních komunikacích, a že pokud neuposlechnou výzvy, mohou být proti nim použity donucovací prostředky nebo mohou být zajištěni. Poté Policie České republiky za použití donucovacích prostředků rozptýlila dav. Stěžovatelé i slyšení svědci vypověděli, že asi za hodinu a půl se znovu sešli v Apolinářské ulici, kde chvíli postávali, když zezdola k nim začala přicházet policejní eskorta. Poté, co se otočili, přicházela eskorta i ze shora, a oni nemohli uniknout. Jak stěžovatelé, tak svědci vypověděli, že nebyla předem dána žádná výzva. Vedlejší účastnice podle obvodního soudu ani přes výzvu soudu neprokázala, že policisté na tomto místě a po časové prodlevě vyzývali stěžovatele a další osoby, aby upustily od protiprávního jednání, ani nevysvětlila, co bylo mělo být předmětem tohoto protiprávního jednání. Obvodní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelé se nedopustili přestupku neuposlechnutí výzvy a jejich zajištěním a omezením na svobodě došlo k nesprávnému úřednímu postupu.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 20. 6. 2019 č. j. 20 Co 157/2019-252 rozsudek obvodního soudu změnil tak, že se žaloba zamítá. Z úředních záznamů ze dne 14. 6. 2009 a 16. 9. 2009 měl městský soud za prokázané, že shromážděné osoby bránily v provozu na vozovce, po výzvě k opuštění vozovky fyzicky útočily na policisty, a poté, co byly rozptýleny se větší skupina (cca 70 osob) opět vrátila na místo a bránila provozu na vozovce stavbou zátarasů z dlažebních kostek. Za této situace došlo k zadržení stěžovatelů, které městský soud shledal souladným s §26 odst. 1 písm. f) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 273/2008 Sb."), podle něhož je policista oprávněn zajistit osobu, která byla přistižena při jednání, které má znaky přestupku, je-li důvodná obava, že bude v protiprávním jednání pokračovat. Městský soud konstatoval, že není povolán k posouzení, zda se stěžovatelé skutečně v rozhodné době dopustili přestupku, je však nepochybné, že na místě bylo velké shromáždění osob jednajících způsobem, který mohl být vyhodnocen jako přestupek, a v této situaci došlo k zadržení stěžovatelů. Městský soud uvedl, že úřední záznamy policie jsou veřejnými listinami ve smyslu §134 o. s. ř., a potvrzují pravdivost toho, co je v nich uvedeno. Tvrzení stěžovatelů a je podporujících svědků, že shromáždění na podporu squattingu (tedy protiprávního zabrání cizí nemovitosti) bylo pokojné, a že se pohybovali pouze na chodníku, je ve světle uvedeného zjevně nepravdivé. Stěžovatelé se účastnili shromáždění, jehož účastníci ohrožovali dopravu a veřejný pořádek, do vyklizovaného prostoru se opět vraceli a pouze účelově se dovolávají toho, že jim (údajně) nebyla dána opětovná výzva k jeho vyklizení, ačkoliv již věděli, že tam nemají být. Stěžovatelé věděli, že se nacházejí na místě, kde se podle výzvy policie nemají shromažďovat a museli tak být srozuměni i s tím, že mohou být zadrženi. Městský soud uzavřel, že předmětný policejní zákrok nebyl proveden a svoboda stěžovatelů nebyla omezena bez právního důvodu, proto na požadovanou omluvu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), nemají nárok.
4. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 11. 2020 č. j. 30 Cdo 1332/2020-292 zamítl s odůvodněním, že městským soudem učiněná skutková zjištění nebyla v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy, když z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními, úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry. Nejvyšší soud neshledal, že by městský soud nepřihlédl k důkazům výpovědí stěžovatelů a svědků; naopak tyto podrobil volnému hodnocení důkazů, přičemž při srovnání s dalšími důkazy, s přihlédnutím k okolnostem případu a ke vztahu svědků k posuzované věci dospěl k závěru o nepravdivosti a účelovosti jejich tvrzení; pouhý nesouhlas stěžovatelů s hodnocením důkazů odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemůže. Dovolací soud však dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro posouzení doposud v praxi dovolacího soudu neřešené otázky, zda soud může vycházet z úředních záznamů policie (v daném případě o použití donucovacího prostředku) jakožto veřejných listin, či je soud povinen tyto úřední záznamy a jejich věrohodnost vyhodnocovat kriticky. Dovolací soud dovodil, že právní posouzení městského soudu bylo co do posouzení úředních záznamů o použití donucovacího prostředku jako veřejných listin správné, neboť za důkazní situace, kdy se stěžovatelům nepodařilo vyvrátit pravdivost zmíněných úředních záznamů prokázáním opaku, když městský soud shledal výpovědi stěžovatelů a je podporujících svědků jako nepravdivé a proto nezpůsobilé popřít obsah zmíněných úředních záznamů, nelze městskému soudu vytknout, že vyšel z presumpce správnosti zmíněných úředních záznamů.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé jsou toho názoru, že v posuzované věci jde o tvrzení zasahující Policie České republiky proti jejich tvrzení. Nález ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853) uvádí, že v takové situaci jsou obecné soudy povinny obzvlášť důkladně posuzovat věrohodnost proti sobě stojících výpovědí a ve svých rozhodnutích též přesvědčivě osvětlit, jak tyto výpovědi hodnotily, a jaké závěry z nich vyvodily. Podle stěžovatelů proto nelze tvrzení jedné ze stran, byla-li na posuzovaném incidentu sama účastna, přiznat vyšší míru pravdivosti jenom proto, že se jedná o příslušníky Policie České republiky. Stěžovatelé i další čtyři svědci shodně uvedli, že v případě druhého zásahu okolo 21:45 hod. žádnou výzvu k upuštění od protiprávního jednání nezaslechli, stěžovatelé přitom již v dovolání upozorňovali, že městský soud neuvádí, z jakých konkrétních úředních záznamů jsou prokázány vedlejší účastnicí tvrzené skutečnosti, když vedlejší účastnice v odvolání poukazovala pouze na některé pasáže úředních záznamů. Jedinou informaci o údajné výzvě k zanechání protiprávního jednání obsahuje úřední záznam SQUAT Praha 2 Na Slupi X Apolinářská, z uvedených úředních záznamů však není zřejmé, z jakého důvodu byla výzva učiněna (zda šlo o stavbu zátaras či pohyb na vozovce, nebo o pohyb k obsazenému objektu v policií zakázaném prostoru). Další informaci o předchozí výzvě před zásahem poskytl tehdejší velitel pořádkové jednotky mjr. Mgr. Jiří Stejskal, který uvedl, že dle jeho informací měla být skupina osob vyzvána, aby se nepřibližovala k obsazenému objektu, výzvu však osobně nedával, to měli provést zasahující policisté. Stěžovatelé mají za to, že učinění výzvy ze strany vedlejší účastnice nebylo dostatečně prokázáno. Nic přitom nebránilo vedlejší účastnici prokázat svá tvrzení svědeckými výpověďmi konkrétních zasahujících policistů či předložením kamerových záznamů z městského kamerového systému, či mohla na místě samém pořídit svůj vlastní videozáznam, který by zdokumentoval průběh zásahu. Nic z toho se nestalo, a závěr o legálnosti a odůvodněnosti policejního zásahu byl vystavěn na zákonné presumpci správnosti úředních záznamů, i když samotné úřední záznamy popisují zásah a důvody jeho provedení odlišně a nekonzistentně, tedy nedůvěryhodně. Stěžovatelé připomínají, že k zadržení a zajištění osob a omezení jejich osobní svobody došlo v rámci výkonu shromažďovacího práva podle čl. 19 Listiny, trvají tedy na tom, že se zúčastnili spontánního a pokojného shromáždění na podporu myšlenky squattingu. Stěžovatelé poukazují na komentářovou literaturu, podle které nelze vyloučit, že i v případě zakázaného shromáždění, při kterém účastníci neuposlechnou výzvu k dobrovolnému rozpuštění, nebude naplněn důvod k násilnému rozehnání, protože se může v konkrétním případě jednat o zákrok nepřiměřený. Touto otázkou se přitom obecné soudy nezabývaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly včas podány oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavních stížnostech, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Ústavní soud v posuzované věci shledal, že výše uvedené požadavky byly napadenými rozhodnutími naplněny.
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se závěrem městského soudu, že předmětný policejní zákrok nebyl proveden a svoboda stěžovatelů nebyla omezena bez právního důvodu. Stěžovatelé trvají na tom, že se účastnili spontánního a pokojného shromáždění na podporu myšlenky squattingu, učinění výzvy ze strany vedlejší účastnice nebylo dostatečně prokázáno, a proto byl zákrok Policie České republiky nepřiměřený a stěžovatelům náleží právo na omluvu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb. Úřední záznamy, z nichž vycházel ve svých závěrech městský soud, popisují podle stěžovatelů zásah a důvody jeho provedení odlišně a nekonzistentně, tedy nedůvěryhodně, navíc stěžovatelé poukazují na skutečnost, že byly zpracovány Policií České republiky, která ve věci zasahovala, a nelze jim proto přiznat vyšší míru pravdivosti.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale uvádí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
10. Z úředního záznamu ze dne 14. 9. 2009 SQUAT Praha 2 Na Slupi X Apolinářská založeného ve vyžádaném soudním spise se uvádí, že ve 21:35 hodin obdržel mjr. Mgr. Jiří Stejskal informaci, že skupina asi 70 osob v prostoru mezi ulicemi Na Slupi a Sokolská rozebírá chodníky, dlažební kostky ukládá do batohů a kapes a z předmětů nalezených na ulicích se pokouší vybudovat na vozovkách barikády, v ulici Apolinářská poblíž křižovatky s ulicí Viničná se těmto osobám podařilo umístit do vozovky větší množství materiálu a znemožnit tím průjezd vozidel, navíc jeden z mužů na terase začal megafonem vyzývat k boji s policií. Dále se uvádí, že následně byl zjištěn pokus asi 43 osob o vniknutí v ulici Apolinářská do vyklizovaného objektu, další část asi 32 osob se pokusila proniknout do objektu z ulice Viničná, obě skupiny osob byly po marných výzvách k zanechání protiprávního jednání zajištěny podle §26 odst. 1 písm. f) zákona č. 273/2008 Sb. a předány se všemi věcmi policistům realizačních skupin k provedení dalších opatření.
11. Mjr. Mgr. Jiří Stejskal ve své svědecké výpovědi uvedl, že nebyl na místě zásahu, koordinoval jej prostřednictvím radiostanice, a prohlásil, že policisté mají zautomatizované, že vždy před zásahem zazní výzva, nehrozí-li nebezpečí z prodlení. Vysvětlil, že obrazové záznamy na místě nebyly pořízeny, neboť zde nebylo přichystané záznamové zařízení z důvodu, že se nepředpokládalo, že v daném místě bude prováděn zásah, ten byl soustředěn na dolní část prostoru.
12. Jak vyplývá ze shora konstatovaného, je zřejmé, že se městský soud nedopustil při zjišťování skutkového stavu stěžovateli namítaného pochybení, neboť vycházel ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn, srozumitelně zdůvodnil, proč tvrzení stěžovatelů a je podporujících svědků posoudil ve světle dalších provedených důkazů jako nevěrohodné, a přiklonil se k důkazům předloženým vedlejší účastnicí, tedy k obsahu úředních záznamů a výpovědi svědka mjr. Mgr. Jiřího Stejskala. Obecné soudy přitom provedly dokazování v dostatečném rozsahu, vyhověly návrhu stěžovatelů na provedení důkazu výslechem navržených svědků zásahu, výpisem z radiokomunikace dotčených složek Policie České republiky (výpis z informačního systému "MAJÁK" s označením AA 117602/97-BO SQUATY Praha II), byl taktéž proveden audiovizuální záznam Policie České republiky z předmětného shromáždění, ten však zachytil zásah v jiné části. Stěžovatelům nelze přisvědčit ani v tom, že úřední záznamy byly nekonzistentní. Úřední záznam ze dne 16. 10. 2009 Vyhodnocení BO "SQUAT" již pouze zpětně popisuje a vyhodnocuje provedený zásah, a uvádí se v něm, že na základě poznatků zjištěných z městského kamerového systému, podle nichž osoby shromažďují dlažební kostky a staví v prostoru ulic Viničná a Apolinářská zátarasy z dopravního přenosného označení, byl v tomto prostoru proveden dne 12. 9. 2009 v 21:43 hodin zákrok, při kterém bylo zajištěno celkem 76 osob. Úřední záznam ze dne 13. 9. 2009 je vyhodnocením nasazení antikonfliktního týmu, který podle obsahu záznamu na dotčeném místě dne 12. 9. 2009 v čase kolem 21.45 hodin nezasahoval.
13. Ústavně souladným shledává Ústavní soud i závěr Nejvyššího soudu, že úřední záznam o použití donucovacího prostředku (§57 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb.) je podle §567 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s §134 o. s. ř. veřejnou listinou, a proto skutečnosti v něm uvedené zakládají vůči každému plný důkaz o původu této veřejné listiny od orgánu nebo osoby, které ji pořídily, o době pořízení listiny, jakož i o skutečnosti, o níž původce veřejné listiny potvrdil, že se za jeho přítomnosti udála nebo byla provedena, dokud není prokázán opak. Z uvedeného přitom nevyplývá, jak dovozují stěžovatelé, že by se jednalo o důkaz nevyvratitelný. Je-li důkaz veřejnou listinou zpochybněn, soud jej hodnotí jako každý jiný důkaz, tedy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, kdy soud hodnotí důkazy dle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Pouze v opačném případě, nenapadli-li by stěžovatelé pravdivost takového důkazu, vycházel by soud bez dalšího z presumpce správnosti jeho obsahu. V posuzované věci stěžovatelé důkaz úředními záznamy předloženými vedlejší účastnicí zpochybnili, když při jednání před odvolacím soudem dne 20. 6. 2019 uvedli, že vedlejší účastnice "předložila pouze vlastní záznamy, kam si může napsat, co chce". Městský soud v rámci hodnocení důkazů posoudil účastnickou výpověď stěžovatelů a svědecké výpovědi dalších účastníků shromáždění na straně jedné a obsah úředních záznamů na straně druhé, a vyhodnotil tvrzení stěžovatelů ohledně průběhu zásahu jako zjevně nepravdivé. Takový řádně odůvodněný postup soudu je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a není ani v rozporu se závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 520/16, který navíc vychází ze zcela odlišné skutkové situace, kdy došlo ke shledání stěžovatele vinným zločinem křivého obvinění na základě klíčového důkazu - výpovědi policistů a revizorů, na něž podal stěžovatel trestní oznámení. V takovém postupu Ústavní soud shledal nejen pochybení obecných soudů při posouzení věrohodnosti stěžejních svědeckých výpovědí, když byla objektivně přítomna pochybnost o nezainteresovanosti těchto svědků na výsledku řízení, ale zejména porušení principu presumpce neviny a z něj vyplývající zásady in dubio pro reo. V posuzované věci byl úřední záznam Policie České republiky zpracován bezprostředně po provedení zásahu Mjr. Mgr. Jiřím Stejskalem, a hodnověrnost takového důkazu - veřejné listiny nelze srovnávat s výpovědí svědků (byť úředních osob), učiněných v trestním řízení za situace, kdy na ně bylo podáno trestní oznámení, a potvrzení verze incidentu uváděné stěžovatelem by pro ně mělo negativní důsledky včetně jejich případného postihu (trestního, disciplinárního či občanskoprávního).
14. Ze shora popsaných příčin Ústavní soud v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatelů neshledal. Nejvyšší soud i městský soud se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu