ECLI:CZ:US:2021:3.US.685.21.1
sp. zn. III. ÚS 685/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. S. Š., zastoupené JUDr. Vencislavem Sabotinovem, advokátem se sídlem Mrázova 9, Litoměřice, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2021, č. j. 2 ZT 376/2020-17, za účasti Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na obhajobu podle čl. 37 odst. 2 Listiny a zásada enumerace veřejnoprávních pretenzí podle čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z jejich příloh vyplývá, že napadeným usnesením Okresní státní zastupitelství v Ústí nad Labem jako nedůvodnou zamítlo stížnost stěžovatelky podle §141 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), podanou proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru Ústí nad Labem, oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 14. 12. 2020, č. j. KRPU-76990-66/TČ-2020-041081-ŽK. Citovaným usnesením policejního orgánu bylo podle §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, čímž se Okresní státní zastupitelství v Ústí nad Labem údajně dopustilo libovůle.
4. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadaného rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V daném případě tyto prostředky vyčerpány nebyly.
6. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, která se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští.
7. Ústavní soud proto i v nyní posuzované věci vychází z toho, že stěžovatelka je povinna uplatnit všechny procesní prostředky, které jí k ochraně jejího práva v daném případě zákon poskytuje, včetně oprávnění státního zástupce bdít nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení [srov. např. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), popř. usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 3843/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Takový procesní prostředek uplatněn nebyl, resp. stěžovatelka jej ústavní stížností nenapadá.
8. Odkazovaná rozhodnutí zdejšího soudu (nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 i usnesení sp. zn. III. ÚS 3843/15) totiž zmiňují dohled podle §12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), respektive dozor podle §174 trestního řádu v souvislosti s právem na účinné vyšetřování typicky osoby, která byla (měla být) poškozená eventuální trestnou činností jiného subjektu. Na druhou stranu i z této modelové situace Ústavní soud vykročil (srov. usnesení ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14), neboť důsledek nepřípustnosti ústavní stížnosti spojil i s případem, kdy mělo být do práv osoby zasaženo samotným orgánem činným v trestním řízení. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14 (srov. bod 30. odůvodnění) je pak výslovně uvedeno, že v rámci dohledu je vyšší státní zastupitelství oprávněno (tzn. zároveň povinno) posoudit správnost postupu nižšího státního zastupitelství v celé jeho šíři.
9. Není přitom důvodu, aby možnost přezkumu v soustavě státního zastupitelství k ochraně svých práv nevyužila i stěžovatelka (srov. k tomu též usnesení ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1026/19 nebo co do zdůraznění principu subsidiarity též usnesení ze dne 4. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 651/18), a to alespoň v jednom stupni hierarchie ke státnímu zastupitelství, které rozhodovalo o její stížnosti podle §141 a násl. trestního řádu. Institut dozoru podle §174 a násl. trestního řádu je koncipován ve srovnání s dohledem podle §12c a násl. zákona o státním zastupitelství úžeji, nicméně jej lze využít k ochraně práv zejména tam, kde zákon nepřipouští podání stížnosti podle §141 a násl. trestního řádu.
10. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle ustanovení §75 odst. 1 a §43 odst. l písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl (obdobně viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1673/19 ze dne 23. 9. 2019, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2398/19 ze dne 30. 7. 2019 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2997/20 ze dne 3. 11. 2020).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2021
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj