ECLI:CZ:US:2021:3.US.696.21.1
sp. zn. III. ÚS 696/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené Mgr. Romanem Klimusem, advokátem, sídlem Vídeňská 188/119d, Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. října 2020 č. j. 4 To 24/2020-3916 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. ledna 2020 č. j. 40 T 8/2018-3578, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") bylo stěžovatelce jako zúčastněné osobě v trestním řízení podle §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku uloženo ochranné opatření zabrání věci, a to peněžních prostředků složených na konkrétním účtu vedeném u České národní banky, a to v plné výši uložené pod konkrétním variabilním symbolem ke dni 28. 1. 2020. Trestní řízení pod sp. zn. 40 T 8/2018 bylo u krajského soudu vedeno proti třem spoluobžalovaným, reviznímu technikovi Z. W., vedoucímu Stavebního úřadu Městského úřadu v Ž. K. S. a provozovateli fotovoltaické elektrárny M. Z. V., kteří byli odsouzeni za účast ve formě pomoci ke zvlášť závažnému zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku zčásti dokonanému a zčásti nedokonanému ve stadiu pokusu (Z. W.); za zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku zčásti dokonaného a zčásti nedokonaného ve stadiu pokusu (K. S.) a za zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku zčásti dokonaného a zčásti nedokonaného ve stadiu pokusu (Z. V.). Trestná činnost uvedených spolupachatelů měla, stručně řečeno, spočívat v tom, že ve vzájemné součinnosti činili jednotlivé kroky (Z. W. jako revizní technik vědomě vystavil nepravdivou zprávu a učinil závěr o tom, že elektrické zařízení fotovoltaické elektrárny M. je z hlediska bezpečnosti schopné provozu, byť k rozhodnému datu nebyla elektrárna plně dokončena; K. S. vystavil kolaudační souhlas s užíváním stavby fotovoltaické elektrárny M., ačkoliv k rozhodnému datu stavba zjevně nebyla dokončena; Z. V. v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch pro stěžovatelku, který spočíval v neoprávněném nárokování garantované výkupní ceny dodávané elektrické energie platné pro zařízení uvedená do provozu v roce 2010 ve výši 12 150 Kč za vyrobenou 1 MWh oproti garantované výkupní ceně ve výši 5 500 Kč za 1 MWh ze zařízení uvedených do provozu v roce 2011, podal dne 19. 10. 2010 na Energetický regulační úřad žádost o udělení licence pro podnikání v energetických odvětvích pro právnické osoby (tedy pro stěžovatelku), k níž dodal nepravdivé podklady vystavené dalšími spoluobžalovanými), které vyústily v neoprávněné získání licence pro podnikání v energetických odvětvích pro právnické osoby. Stěžovatelka v období od 1. 1. 2016 do 30. 6. 2016 vyrobila a odběratelům dodala elektrickou energii, za niž fakturovala částku ve výši 246 778 873,59 Kč, přičemž při získání licence až po dni 1. 1. 2011 by mohla nárokovat cenu pouze ve výši 116 521 947,82 Kč, z čehož krajský soud dovodil škodu ve výši 151 761 773,89 Kč.
3. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu odvoláním, o němž Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozhodl tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítl. Z podnětu odvolání obžalovaného V. a státního zástupce však napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b) a e), odst. 2 trestního řádu rozsudek krajského soudu částečně, ve výroku o trestu Z. V. a ve výroku o zabrání věci, zrušil a znovu rozhodl v této části týkající se stěžovatelky tak, že jí uložil podle §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku ochranné opatření zabrání věci, a to peněžních prostředků složených na konkrétním účtu u České národní banky, a to v plné výši pod konkrétním variabilním symbolem ke dni 20. 10. 2020.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že před samotným zahájením trestního stíhání proti obviněným došlo ke změně konečného vlastníka nehmotné věci, kterým je sice stále stěžovatelka, avšak vlastníkem obchodního podílu již ode dne 21. 12. 2016 není t. č. již odsouzený Z. V., nýbrž J. J. a obchodní společnost A, přičemž z pohledu dobré víry nabyvatelů obchodních podílů stěžovatelky je v demokratickém právním státě nemožné, aby trestná činnost šla k tíži jiných subjektů než těch, které se takové činnosti dopustili. Nicméně právě zmiňované činí napadené rozsudky, což pro stěžovatelku má přímé likvidační ekonomické následky, neboť toliko v průběhu řízení před krajským soudem došlo k zabrání finančních prostředků přesahujících 50 000 000 Kč. Stěžovatelka již není schopna dotovat svůj provoz a nejsou toho schopni ani její společníci. Stěžovatelka je toho času bez jakýchkoliv příjmů. Stala se tak obětí výsledku trestního řízení, neboť ani nebyla osobou obviněnou, nýbrž osobou zúčastněnou na řízení.
5. Stěžovatelka dále napadá konkrétní skutková zjištění týkající se obviněného Z. V. Zejména uvádí, že v řízení před soudy nebylo zjištěno, že by podpis na předávacím protokolu byl podpisem Z. V. a nebyl proveden ani žádný důkaz, který by to potvrzoval. Stěžovatelka dále rozporuje, že by Z. V. objednal revizní zprávu u Z. W., neboť na výběr revizního technika neměl vliv. Stejně tak stěžovatelka popírá, že by obviněný V. měl navádět spoluobviněného K. S. k tomu, aby vydal kolaudační rozhodnutí. Z. V. toliko podepsal žádost o udělení licence a současně zmocnil konkrétní osobu, aby ho v řízení před Energetickým regulačním úřadem zastupovala.
6. Stěžovatelka rozporuje výpočet škody, neboť tento výpočet byl toliko převzat z přípravného řízení, a to na základě odborného vyjádření Ing. Josefa Michálka. Uvedené odborné vyjádření však obsahuje některé chyby, které zásadně ovlivňují výši zjištěné škody. Stěžovatelka konstatuje, že fotovoltaická elektrárna M. byla zcela kompletně dokončena nejpozději k datu 31. 12. 2010. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 753/2018-63 v obdobné právní věci, z něhož vyplývá, že pro stanovení výše výkupní ceny není rozhodné, kdy fotovoltaická elektrárna získá licenci, nýbrž den, kdy je uvedena do provozu. Stěžovatelka ve své věci uvádí, že k uvedení do provozu v jejím případě došlo již v roce 2010, což obecné soudy nereflektovaly. Stěžovatelka následně dovozuje, že poškozeným obchodním společnostem E.ON Energie a. s. a E.ON Distribuce a. s. ani České republice škoda v deklarovaných výších a ani v jiné výši nikdy nevznikla. Finanční prostředky deponované na účtu stěžovatelky tedy nelze považovat za bezprostřední nebo zprostředkovaný výnos z trestné činnosti a jejich zabrání není po právu. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny pak podle stěžovatelky vyplývá z toho, že orgány činné v trestním řízení při stanovení výše škody vycházely z posudku provedeného v přípravném řízení a bez dalšího uvedly, že tyto prostředky jsou výnosem z trestné činnosti. Konkrétně nebyla určena ani výše finančních prostředků, toliko datum, k němuž se prostředky zabírají.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatelky, které jsou v ústavní stížnosti vzneseny, byly již vypořádány napadenými rozhodnutími a jsou fakticky opakováním její argumentace v trestním řízení. Stěžovatelka většinou svých námitek rozporuje skutková zjištění učiněná v řízení před obecnými soudy a zpochybňuje způsob, jakým soudy hodnotily důkazy ve věci provedené (skutková tvrzení týkající se Z. V. a zpochybňování výše škody, resp. vzniku škody jako takové). Ústavní soud však těmto námitkám skutkové povahy nemůže přisvědčit, neboť z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy (zejména pak krajský soud v hlavním líčení, které bylo vedeno velmi podrobně) postupovaly pečlivě při zjišťování skutkového stavu a právní závěry vyvozené na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu odpovídají skutkovému ději. Ústavní soud k tomu podotýká, že stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá toho, aby byla přijata její verze skutkového děje, a tudíž aby důkazy, v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o ochranném opatření. Je to však pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá Ústavní soud důvod toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, neboť hlavní líčení, které je těžištěm dokazování, bylo vedeno nadmíru pečlivě a skutkový stav byl objasněn mimo důvodnou pochybnost, a nelze tedy dospěl k porušení práva stěžovatelky zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Ústavní soud dále uvádí, že zabrání majetku osobě, která nebyla odsouzena, nelze považovat za porušení ústavně zaručených práv této osoby, a to za podmínky, že jí je umožněno se proti zabrání věci efektivně bránit před soudem. Vzhledem k tomu, že zabráním věci může dojít k citelnému zásahu do vlastnických práv zcela nevinných osob, je nezbytné, aby soudy vždy řádně prokázaly (a odůvodnily), že jsou naplněny podmínky, které pro zabrání věci zákon stanoví [viz např. nález ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1121/15 (N 92/81 SbNU 505)]. V posuzované věci přitom byla kontradiktornost plně zachována, stěžovatelka se účastnila řízení a všechny její námitky byly plausibilně vypořádány. Stejně tak lze konstatovat, že byly naplněny zákonné podmínky pro uložení ochranného opatření zabrání věci podle §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku, neboť zabrané finanční prostředky byly výnosem z trestné činnosti a stěžovatelka přitom nabyla uvedené finanční prostředky na základě trestné činnosti spoluobviněných v posuzované věci. Zabrané finanční prostředky zároveň nepřesáhly výši deklarované škody.
12. Výše škody byla zjišťována na základě odborného vyjádření, a to jako rozdíl mezi částkou, kterou stěžovatelka fakturovala a inkasovala za dodávku elektrické energie v období od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2016, a částkou, kterou by stěžovatelka bývala inkasovala, kdyby si licenci opatřila až v roce 2011 (což byla okolnost, kterou měla učinit). Rozdíl těchto částek potom tvoří škoda ve výši 151 761 773,89 Kč a jde tedy o částku, kterou stěžovatelka skutečně neoprávněně v rozhodném období získala. Tyto skutkové závěry jsou logicky odůvodněné a nezakládají domněnku svévolného výpočtu výše škody. Pokud jde o skutečnost, že napadenými rozsudky nebyla určena ani výše finančních prostředků, nýbrž toliko datum, k němuž se prostředky zabírají, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, z nichž pouze stručně rekapituluje, že v posuzované věci nebylo možno stanovit konkrétní částku, neboť výše finančních prostředků stěžovatelky na jejím účtu se měnila ze dne na den. Zajištění se vztahovalo na finanční prostředky z budoucích pohledávek (a bylo poměrné), tyto prostředky byly tedy stěžovatelkou získávány průběžně. Stěžovatelkou namítaná skutečnost nedostatečné konkretizace pohledávky je tedy námitkou zjevně neopodstatněnou. Stěžovatelka dále namítá, že odborné vyjádření, z něhož obecné soudy vycházely při stanovení výše škody, obsahuje chyby, nicméně tyto chyby již nijak nekonkretizuje. Ústavní soud se proto tímto konkrétním tvrzením blíže nezabýval.
13. Námitka faktického postihu osob společníků stěžovatelky, kteří se na páchání trestné činnosti nijak nepodíleli, je též zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka je subjektem, prostřednictvím něhož došlo ke spáchání trestné činnosti, a to na základě společného jednání Z. V. a dalších spoluobviněných. Je tedy subjektem, který podvodně získal příslušnou licenci od Energetického regulačního úřadu, na jejímž základě stěžovatelka neoprávněně získala částku kopírující výši škody, tj. 151 761 773,89 Kč. Jestliže byli stávající společníci stěžovatelky oklamáni předchozím společníkem Z. V., jak naznačují, nic jim nebrání činit příslušné právní kroky vůči němu.
14. Ústavní soud proto na základě uvedených skutečností mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2021
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu