ECLI:CZ:US:2021:3.US.701.21.1
sp. zn. III. ÚS 701/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti odborové organizace SOS - 21, nezávislé odborové sdružení pracovníků České pošty, sídlem Sloup 21, Sloup a odborové organizace Nezávislý odborový sněm České pošty, sídlem Varšavská 715/36, Praha 2 - Vinohrady, obou zastoupených JUDr. Martinem Machačem, advokátem, sídlem náměstí Svobody 702/9, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2021 č. j. 62 Co 14/2021-29 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. listopadu 2020 č. j. 33 Nc 2392/2020-16, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a státního podniku Česká pošta, s. p., sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelky se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na rovné zacházení s odborovými organizacemi zaručené v čl. 27 odst. 2 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 24. 11. 2020 č. j. 33 Nc 2392/2020-16 zamítl na základě §75c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), návrh stěžovatelek (žalobkyň), jímž se domáhaly vydání předběžného opatření, kterým by byla vedlejšímu účastníkovi řízení (žalovanému) uložena povinnost zdržet se jednostranného rozhodování o čerpání fondu kulturních a sociálních potřeb (dále též jen "FKSP"), a to až do právní moci rozhodnutí ve věci žaloby stěžovatelek proti vedlejšímu účastníkovi řízení o uložení povinnosti umožnit odborovým organizacím působícím u vedlejšího účastníka řízení spolurozhodovat o základním přídělu do FKSP a o čerpání tohoto fondu. Důvodem pro zamítnutí návrhu bylo, že stěžovatelky neprokázaly ani potřebu zatímní úpravy poměrů, ani obavu z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. Poukázal mj. na to, že nařízení předběžného opatření by znamenalo zásah do práv všech zaměstnanců vedlejšího účastníka, tzn. nejen těch sdružených u stěžovatelek, ale i těch, jejichž zájmy hájí ostatních osm odborových organizací působících u vedlejšího účastníka řízení.
3. K odvolání stěžovatelek Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 14. 1. 2021 č. j. 62 Co 14/2021-29 usnesení okresního soudu potvrdil. Dospěl k závěru, že nelze dovodit, že by vedlejší účastník řízení činil jednostranná rozhodnutí ohledně tvorby a čerpání FKSP bez součinnosti s odborovými organizacemi a že by jeho jednání bylo třeba korigovat zákazem. Pokus vedlejšího účastníka řízení o jednání se stěžovatelkami považoval městský soud za splnění povinnosti spolurozhodovat o přídělu a čerpání FKSP ve smyslu §225 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Ve shodě s okresním soudem uzavřel, že nebyla naplněna ani jedna z podmínek pro nařízení předběžného opatření.
II.
Argumentace stěžovatelek
4. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Obecným soudům vytýkají, že v odůvodnění rozhodnutí použily zavádějící a nepodložená (např. ohledně pokusu vedlejšího účastníka řízení o nalezení kompromisního řešení) a často i nepravdivá tvrzení (např. když pouhé projednání návrhu ohledně nakládání s FKSP považovaly soudy za splnění povinnosti spolurozhodovat), čímž se dopustily svévole a nepřípustného aktivismu. Dále soudy neodůvodnily, v čem by vznikla újma zbývajícím (osmi) odborovým organizacím, resp. zaměstnancům v nich sdruženým, působícím u vedlejšího účastníka řízení. Rovněž namítají, že soudy nerespektovaly kogentní §225 zákoníku práce, který zakotvuje právo stěžovatelek, jako odborových organizací, spolurozhodovat se zaměstnavatelem o přídělu a čerpání FKSP. Soudy založily svá rozhodnutí na právní interpretaci podmínek pro vydání předběžného opatření, která je v extrémním rozporu se smyslem a účelem tohoto právního institutu. Stěžovatelky konečně poukazují na čl. 27 odst. 2 Listiny, podle něhož je nepřípustné zvýhodňovat některé odborové organizace. Upření práv odborové organizaci pouze z toho důvodu, že u zaměstnavatele působí ještě další odborové organizace, by znamenalo popření smyslu jejich existence.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatelky brojí proti rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno jejich návrhu na nařízení předběžného opatření. Jejich argumentace však představuje pouhou pokračující polemiku s rozhodnutími obecných soudů, která, přestože v ústavní stížnosti odkazují na porušení ústavně zaručených základních práv, nedosahuje ústavněprávní roviny.
8. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že ve věci stěžovatelkami napadených rozhodnutí jde o rozhodnutí, která mají charakter předběžného a dočasného opatření. Ačkoliv obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků, Ústavní soud vždy zdůrazňuje, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany. Ústavní soud je při přezkumu rozhodnutí o návrzích na vydání předběžného opatření povolán toliko ověřit si, zda toto rozhodnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
9. S ohledem na výše uvedený zdrženlivý přístup Ústavního soudu k přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních se Ústavní soud proto omezí na konstatování, že jakkoli jsou odůvodnění napadených usnesení poměrně stručná, jasně z nich vyplývá, co soudy vedlo k zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření. Rozhodnutí obecných soudů odpovídají charakteru tohoto mimořádného procesního institutu. Při rozhodování o návrhu na předběžné opatření soudy zkoumají výlučně to, zda je třeba zatímně upravit poměry účastníků nebo zda existuje nebezpečí zmaření exekuce.
10. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelkám není upíráno právo na soudní ochranu. Rozhodnutí soudů ohledně návrhu na nařízení předběžného opatření mají zákonný podklad, byla vydána příslušnými orgány a v souladu s procesními předpisy. Rozhodnutí jsou odůvodněna tak, že nelze shledat, že by soudy postupovaly ústavně nepřípustným způsobem. Napadená usnesení jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
11. V zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření nelze ani spatřovat porušení práva na rovné zacházení s odborovými organizacemi vyplývajícího čl. 27 odst. 2 Listiny. Jinak řečeno, zamítnutí návrhu na předběžné opatření je výsledkem nezávislého soudního rozhodnutí a nikterak jím nedochází ke zvýhodnění ostatních odborových organizací působících u vedlejšího účastníka řízení oproti stěžovatelkám.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelek, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu