ECLI:CZ:US:2021:3.US.742.21.1
sp. zn. III. ÚS 742/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele A. S. K., zastoupeného Mgr. Zuzanou Kožňárkovou, advokátkou se sídlem Komenského 1586/23, Prostějov, proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Jeseníku ze dne 21. 1. 2021, č. j. 2 T 118/2020-584, za účasti Okresního soudu v Jeseníku, jako účastníka řízení, a T. O. a Okresního státního zastupitelství v Jeseníku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1, čl. 4 a čl. 96 Ústavy.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, napadeným trestním příkazem ze dne 21. 1. 2021 rozhodl Okresní soud v Jeseníku (dále jen "okresní soud") tak, že T. O. (dále jen "odsouzený") je vinen přečinem křivého obvinění dle §345 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník") a přečinem křivé výpovědi podle §346 odst. 2 psím. a) tr. zákoníku. Těchto trestných činů se odsouzený měl dopustit tím, že jako svědek před okresním soudem (dále jen "okresní soud") v trestním řízení vedeném proti stěžovateli lživě uvedl, že v době od března do června 2009, kdy jako nezletilý navštěvoval hodiny náboženství vedené stěžovatelem, jej měl stěžovatel nejméně v pěti případech pozvat do svého bytu s tím, aby u něj přespal, a následně jej měl stěžovatel svlékat či osahávat na celém těle, přičemž tyto nepravdivé skutečnosti odsouzený opakovaně uváděl i přesto, že byl řádně poučen o následcích křivého obvinění a křivé výpovědi, kdy následně provedeným dokazováním bylo prokázáno, že se jím popsaný skutek se nestal. Odsouzenému byl dle §346 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem na dobu jednoho roku a bylo mu uloženo, aby ve zkušební době nahradil dle svých sil škodu, kterou přečinem způsobil.
3. Stěžovatel byl napadeným trestním příkazem odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Stěžovatel namítá, že napadeným trestním příkazem bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces, právo na rovnost účastníků řízení před soudem, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a jeho právo vlastnit majetek. Stěžovatel namítá, že mu okresní soud odepřel jeho subjektivní právo na efektivní trestní řízení tím, že mu bylo znemožněno bránit svoje práva a svobody, když nebylo rozhodnuto o náhradě v adhezním řízení. Skutek byl dle stěžovatele od počátku trestního řízení vymezen neúplně a nesprávně, když část jednání odsouzeného zůstala zcela opomenuta, a byl nesprávně právně kvalifikován. Stěžovatel uvádí, že pokud by orgány činné v trestním řízení postupovaly standardně a s ohledem na zásadu rychlosti a hospodárnosti, mohlo být dle jeho názoru ve věci pravomocně rozhodnuto ještě do té doby, než nabyla k 1. 10. 2020 účinnosti novela trestního zákoníku, (novela zvýšila mimo jiné i hranice způsobené škody v §138 tr. zákoníku), a dodává, že za takových okolností by odsouzený způsobil svým jednáním škodu značnou, za což by mu hrozil vyšší trest odnětí svobody. Celkově stěžovatel nesouhlasí s tím, že v trestní věci, ve které byl v postavení poškozeného, bylo rozhodnuto trestním příkazem, když tímto postupem dle jeho názoru nebyl naplněn základní účel trestního řízení, neboť byl zcela opomenut výchovný vliv, který může mít projednání věci v hlavním líčení na pachatele.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud předně opakuje, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání, je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu; mezi základní práva nenáleží právo na satisfakci; posouzení je-li konkrétní jednání trestným činem, a jaký trest je na místě za jeho spáchání uložit, vychází ze zákonné definice konkrétního trestného činu, a nikoliv z očekávání poškozeného. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí. Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by právní závěry v něm obsažené byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
7. Stěžovatel fakticky nesouhlasí s výsledkem trestního řízení, když namítá, že nebylo rozhodnuto o jeho nároku na náhradu škody, že odsouzený mohl být odsouzen k vyššímu trestu. K právům poškozených v trestním řízení Ústavní soud v minulosti uvedl, že je jednoznačnou povinností státu zajistit ochranu základních práv včetně práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení, resp. že v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva. Jak vyplývá již z napadeného rozhodnutí, v dané věci není pochyb, že orgány činné v trestním řízení provedly vyšetřování za účelem zjištění skutkového stavu a posouzení toho, zda došlo k trestnému činu, jež vyústilo v podání obžaloby. Následně došlo k posouzení věci okresním soudem, který v ní výše uvedeným způsobem rozhodl, přičemž dospěl k závěru o vině odsouzeného. Již tato zjištění považuje Ústavní soud za postačující pro závěr, že právo stěžovatele na účinné vyšetřování jejich postupem nebylo porušeno.
8. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že rozhodnutím o vině odsouzeného ve formě trestního příkazu nedošlo k naplnění účelu trestního řízení, Ústavní soud této námitce nepřisvědčil. Práva poškozeného, garantovaná ustanovením §43 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), tedy právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit, jakož i jakákoliv další práva, která nesouvisejí přímo s právem poškozeného na náhradu škody způsobené mu trestným činem, nejsou jeho ústavně zaručenými základními právy. V trestním řízení totiž nejde o právo a věc poškozeného, či jakékoliv jiné fyzické a právnické osoby (jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy České republiky), aby bylo stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Primárním účelem trestního řízení je rozhodnout o vině a potrestat pachatele trestného činu, teprve poté mohou nastoupit další účely. Pokud okresní soud považoval za efektivnější a svědčící právům účastníků řízení odkázat stěžovatele s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, v němž bude moci uplatnit všechny své nároky (v ústavní stížnosti popisovanou psychickou újmu, ztrátu výdělku či sociálního postavení), Ústavní soud v tomto postupu porušení stěžovatelových práv neshledal. Stěžovatel nebyl připraven o možnost domáhat se svých majetkových nároků a uplatnit je v pokračujícím řízení před civilními soudy. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí rovněž vyplývá, že došlo k obnově trestního řízení vedeného proti stěžovateli, a že jej okresní soud zprostil návrhu na potrestání podle §226 písm. a) tr. řádu, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl trestně stíhán.
9. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí obecného soudu nelze označit jako rozhodnutí svévolné, které by bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti; toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Právo na rovnost, zaručené v čl. 1 a 37 odst. 3 Listiny i v čl. 96 odst. 1 Ústavy, představuje záruku, že každý účastník řízení může samostatně, nezávisle od ostatních účastníků, uplatnit svá práva v rozsahu, který mu ten který předpis poskytuje; jeho porušením proto není odkaz na samostatné řízení. Ústavní soud nezjistil stěžovatelem tvrzený zásah do jeho práv, jak stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud pouze dodává, že lze souhlasit se stěžovatelovým názorem, že česká trestněprocesní úprava institutu trestního příkazu poněkud omezuje práva poškozeného ve srovnání s "klasickou" úpravou hlavního líčení, ukončeného rozsudkem; toto omezení se projevuje mj. i v nemožnosti poškozeného napadnout trestní příkaz řádným opravným prostředkem - odporem. Tato specifická právní úprava je zdůvodnitelná snahou zákonodárce zjednodušit a zrychlit průběh trestního řízení u trestných činů, u nichž přichází v úvahu uložit mírnější tresty podle §314e odst. 2 tr. řádu. Zvážení důvodů, vedoucích k takové právní úpravě, je plně v rukou zákonodárce a Ústavní soud neshledává žádné relevantní důvody pro zpochybnění ústavněprávní konformity takové právní úpravy. Ostatně ani stěžovatel formální návrh ve smyslu ust. §64 odst. 1 písm. e) a §74 zákona o Ústavním soudu neuplatnil.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu