ECLI:CZ:US:2021:3.US.796.21.1
sp. zn. III. ÚS 796/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, sídlem Příkop 843/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2020 č. j. 11 Tdo 1049/2020-1835, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2020 č. j. 8 To 133/2020-1608 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. února 2020 č. j. 91 T 172/2019-1428, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní lidská práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 téhož zákona, přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a) téhož zákona, zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a, odst. 2 písm. a) a c) a odst. 3 písm. a) téhož zákona dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 téhož zákona a zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 téhož zákona. Za toto jednání byl podle §325 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 téhož zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) téhož zákona zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §80 odst. 1, 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky ve výměře osmi roků. Současně mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmi roků, podle §70 odst. 2 písm. a) téhož zákona trest propadnutí věcí, blíže specifikovaných ve výroku o trestu, a podle §100 odst. 1 písm. c) téhož zákona ochranné opatření - zabrání věcí, blíže specifikovaných ve výroku o trestu. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") bylo též rozhodnuto o náhradě škody poškozeným. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestech dalších čtyř spoluobžalovaných.
3. Odvolání stěžovatele a odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně podané v neprospěch stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy učinily svá skutková zjištění v otázce obstarání marihuany a následného domnělého úmyslu stěžovatele a dalších obžalovaných marihuanu vyvézt do Rakouské republiky a zde ji výhodně prodat, aniž by tato zjištění byla podložena důkazy. Podle jeho názoru jde o extrémní nesoulad s provedeným dokazováním a soudy měly v souladu se zásadou presumce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo rozhodnout v jeho prospěch.
6. Závěr soudů o naplnění subjektivní stránky zločinu násilí proti úřední osobě je dle přesvědčení stěžovatele také v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním; naplnění subjektivní stránky nebylo v dostatečné kvalitě odůvodněno, přičemž v daném ohledu Nejvyšší soud rezignoval na nápravu pochybení soudů nižších stupňů.
7. Stěžovatel dále tvrdí, že závěr o jeho vině přečinem nedovoleného ozbrojování (držení samopalu a nábojů bez patřičného oprávnění) je založen pouze na jediném nepřímém důkazu - otisku palce na igelitové tašce obsahující náboje, a tedy také v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.
8. V rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel postrádá vypořádání se s odvolacími námitkami. Dle jeho názoru tím bylo porušeno právo na řádný opravný prostředek.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
11. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele se skutkovými a právními závěry soudů. Jde v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly krajský soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
12. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Dle jeho názoru soudy v průběhu trestního řízení provedly dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných norem tr. zákoníku v otázce viny. Z napadených rozhodnutí, která splňují požadavky kladené na ně v §120 a násl. tr. řádu, je patrné, že soudy neměly o vině stěžovatele (i spoluobžalovaných) žádné pochybnosti. Ústavní soud přitom neshledal, že by jimi učiněné závěry o spáchání žalovaných trestných činů neměly oporu v provedených důkazech, respektive, že by napadená rozhodnutí vycházela z nesprávného právního posouzení dané trestní věci.
13. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy obou stupňů své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. Soud může přistoupit k uplatnění zásady presumpce neviny až tehdy, dospěje-li po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002 (N 37/28 SbNU 448)]. Teprve v případě, že v trestní věci lze dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377)]. Přiklonily-li se soudy v posuzované věci na základě podrobně popsaných skutečností k verzi podpořené řádně vyhodnocenými důkazy, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k uplatnění zásady in dubio pro reo.
14. K námitce extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedeným dokazováním v otázce obstarání marihuany a následného úmyslu vyvézt ji do Rakouské republiky za účelem jejího výhodného prodeje lze uvést, že z odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu vyplývá, že soud měl k dispozici dostatek důkazů obstaraných v přípravném řízení a provedených v hlavním líčení, a to nejenom výpovědi obžalovaných, ale též svědecké výpovědi a listinné důkazy. Vyšel především z výpovědi obžalovaného D. M. R., který jednoznačně uvedl, že marihuana byla zakoupena od neznámého člověka v jedné vesnici před Brnem za cenu několika set EUR, přičemž drogy do kufru vozidla uložil právě stěžovatel. Ten při vazebním zasedání uvedl, že od počátku věděl, co je v kufru a též potvrdil, že během policejní honičky záměrně před policisty ujížděl, i když pochopil, o jaký zákrok jde, neboť v dané chvíli měl strach. Snažil-li se později svoji prvotní výpověď zpochybnit zejména tvrzením, že mu bylo slibováno, že nebude vzat do vazby, když bude vypovídat podle potřeb policie, a že měl bolesti, městský soud dostatečně vysvětlil, proč takové tvrzení považoval za účelové. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že stěžovatel prvotně vypovídal za přítomnosti svého obhájce, přičemž si na žádné zdravotní potíže nestěžoval, a protokol bez připomínek podepsal on i jeho obhájce. Výslech tedy probíhal standardním způsobem v souladu s trestním řádem. Posoudil-li městský soud jeho pozdější výpovědi jako účelové, měl pro takový závěr dostatek podkladů.
15. Zpochybňuje-li stěžovatel naplnění subjektivní stránky pokusu přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, když tvrdí, že z provedeného dokazování nevyplývá úmysl koupit v České republice marihuanu za účelem jejího prodeje v Rakouské republice, i v této souvislosti provedl městský soud podrobné dokazování, které řádně zhodnotil. Krajský soud se s jeho postupem ztotožnil, přičemž zdůraznil konkrétní důkazy, z nichž lze úmysl stěžovatele bez důvodných pochybností vyvodit (viz bod 14 napadeného usnesení).
16. Rovněž závěr soudů o naplnění subjektivní stránky zločinu násilí proti úřední osobě, dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu, je podpořen řádně provedeným dokazováním, z něhož je zřejmé, že stěžovatel si byl vědom toho, že v průběhu "automobilové honičky" mu bylo ze strany policejních vozidel dáváno znamení k zastavení houkáním, sirénami a užitím výstražného světelného znamení, na což stěžovatel záměrně nereagoval, ale naopak chtěl postupu zakročujících policistů zabránit tím, že opakovaně velkou rychlostí najížděl na policejní auta a na policisty. Ze všech okolností si musel být vědom toho, že policisté vůči němu vykonávají svou pravomoc. Přesto vozidlo použil vůči policistům jako zbraň. Tvrdí-li, že Nejvyšší soud rezignoval na nápravu pochybení soudů nižších stupňů, nelze mu s odkazem na body 30 až 36 napadeného rozhodnutí, v nichž je podrobně vysvětleno, proč byla shledána námitka stěžovatele zjevně neopodstatněná, přisvědčit.
17. Namítá-li stěžovatel, že závěr o jeho vině přečinem nedovoleného ozbrojování (držení samopalu a nábojů bez patřičného oprávnění) je založen pouze na jediném nepřímém důkazu - otisku palce na igelitové tašce obsahující náboje, i touto námitkou se soudy všech stupňů dostatečně zabývaly. Městský soud podrobně na č. l. 29 až 31 odůvodnění rozsudku rozebral další důkazy navazující na důkaz daktyloskopickou stopou a krajský soud se k uvedené námitce vyjádřil v bodě 15 svého rozhodnutí. Velmi podrobně ji řešil i Nejvyšší soud (viz body 28 až 29 usnesení). Bez významu není ani zjištěná skutečnost, že vedle samopalu, který byl během honičky s policisty vyhozen z auta, se v interiéru vozidla stěžovatele nacházely ostré náboje do samopalu a další zbraně včetně použitelného střeliva, a to v těsném dosahu obžalovaných. Stěžovatel jako řidič a majitel vozidla se tak minimálně konkludentním způsobem spolupodílel na jejich přechovávání.
18. K námitce, že se krajský soud nevypořádal se všemi námitkami, lze uvést, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na soudní ochranu a promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva. Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže krajský soud na některé odvolací námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.
19. Ústavní soud ve výsledku řízení nespatřuje žádný kvalifikovaný exces či libovůli nebo mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v trestním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu