ECLI:CZ:US:2021:3.US.834.21.1
sp. zn. III. ÚS 834/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. S., zastoupeného JUDr. Ondřejem Sovákem, advokátem se sídlem Švédská 107/39, Praha 5 - Smíchov, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2021, sp. zn. 61 To 24/2021, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 12. 2020, sp. zn. 43 Nt 106/2020, spojené s návrhem na zrušení §67 písm. b) trestního řádu, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Má za to, že jimi porušily jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel je stíhán pro zločin zneužití pravomoci úřední osoby dle ustanovení §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ukončeného ve stádiu přípravy dle §20 odst. 1 tr. zákoníku a zločin přijetí úplatku dle ustanovení §331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, zločin zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, zločin přijetí úplatku dle ustanovení §331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a přečin nadržování dle §366 odst. 1 tr. zákoníku, přečin nepřímého úplatkářství dle ust. §333 odst. 1 tr. zákoníku, přečin zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločin přijetí úplatku dle ustanovení §331 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") vzal stěžovatele na základě nyní napadeného usnesení do vazby, a to z důvodu podle §67 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád").
3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, o níž bylo napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") rozhodnuto v neprospěch stěžovatele, který tak byl i nadále ponechán ve vazbě.
4. Stěžovatel namítá, že je z časového hlediska nemožné, aby soudkyně obvodního soudu dostatečně nastudovala rozsáhlé podklady pro rozhodnutí o návrzích o vzetí do vazby (zejména se prý nemohla seznámit s 9 svazky spisového materiálu, vyslechnout odposlechy v délce 7 hodin a shlédnout přiložené videozáznamy obdobné délky) tak, aby je mohla řádně a odpovědně vyhodnotit a spravedlivě o vzetí do vazby rozhodnout. Dle stěžovatele proto odůvodnění napadeného usnesení obvodního soudu vychází pouze z odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání, nikoliv ze znalosti obsahu vyšetřovacího spisu.
5. Stěžovatel dále napadá postup obvodního soudu, jelikož jeho obhájce byl o podání návrhu na vzetí do vazby a o konání vazebního zasedání informován až s několikahodinovým odstupem od zveřejnění těchto skutečností sdělovacími prostředky. Na druhou stranu upozorňuje, že ještě předtím byl jeho obhájce mylně informován o vydání rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby, a to ještě před konáním samotného vazebního zasedání.
6. Stěžovatel zdůrazňuje, že jemu ani jeho obhájci nebyl ani po urgencích doručen návrh Vrchního státního zastupitelství v Praze na vzetí stěžovatele do vazby, návrh jim byl předán až po zahájení vazebního zasedání a na seznámení s ním měli pouhých 10 minut. Obhájci stěžovatele byla odepřena rovněž možnost nahlédnout do spisu, když poprvé tak mohl učinit až dva týdny po vydání rozhodnutí o vazbě. Takový postup stěžovatel shledává rozporným s čl. 5 Úmluvy a čl. 7 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU ze dne 22. 5. 2012 o právu na informace v trestním řízení. S odkazem na některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva upozorňuje, že zadržená osoba má nárok na přezkum procedurálních a materiálních podmínek, které jsou nezbytné pro zákonnost zbavení jeho osobní svobody. Soud rozhodující o vzetí do vazby musí poskytovat záruky soudního řízení a toto řízení musí být kontradiktorní a musí zaručovat rovnost zbraní mezi oběma stranami. Rovnost zbraní přitom není zaručena, je-li odpírán přístup k dokumentům ve vyšetřovacím spisu, resp. obhájci obviněného musí být zpřístupněny minimálně ty informace, které jsou podstatné pro posouzení zákonnosti uvěznění obviněného. Tím, že nebyl stěžovateli či obhájci zpřístupněn důkazní materiál stejným způsobem a stejně přehledně jako státnímu zástupci a soudci, který o vazbě rozhodoval, byl prý stěžovatel zkrácen v právu na přístup ke spisu a k důkaznímu materiálu a bylo tak omezeno jeho právo na obhajobu. Tím, že z tr. řádu nevyplývá povinnost dát dostatečný prostor obviněným seznámit se s návrhem na vzetí do vazby ani zpřístupnit jemu či jeho obhájci dokumenty z vyšetřovacího spisu, dochází k porušení práva na spravedlivý proces, zásady kontradiktornosti řízení a práva na obhajobu.
7. Stěžovatel upozorňuje rovněž na nedostatek důvodů pro vzetí a držení ve vazbě. Zásah do svých práv spatřuje zejména v nečinnosti orgánů činných v trestním řízení, které za měsíc a půl od jeho zadržení nevyslechly žádné svědky, u nichž měla hrozit obava z jejich ovlivňování. Rozvádí rovněž důvody, proč z jeho strany nemohlo reálně docházet k ovlivňování svědků.
8. Stěžovatel konečně tvrdí, že obvodní i městský soud vydaly svá rozhodnutí, aniž by byla nadřízeným soudem vyřešena otázka zákonného soudce, neboť nebylo rozhodnuto o návrhu stěžovatele na přikázání věci.
9. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena. K ústavní stížnosti stěžovatel rovněž připojil návrh na zrušení ustanovení §67 písm. b) tr. řádu z důvodu jeho neústavnosti, resp. obsoletnosti.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ústavní soud opakovaně judikoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§68 odst. 1 tr. řádu). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§67 tr. řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§68 odst. 1 věta druhá tr. řádu).
12. Ústavní soud při posuzování důvodnosti vazby a jejího ukládání zastává spíše zdrženlivý postoj. Rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby je totiž sice bezpochyby rozhodnutím, které je způsobilé zasáhnout do jeho základních práv a svobod, avšak vzhledem k dočasnosti tohoto institutu a povinnosti periodického přezkumu trvání vazebních důvodů je zásah Ústavního soudu přípustný pouze v případě zjevně vybočujícího zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.
13. Ústavní soud rovněž mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může nepřímo fakticky sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/10, (N 89/57, SbNU 167); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených však je Ústavní soud z důvodu respektování svého postavení v ústavním systému oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku; zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno ve spravedlivém procesu, v němž budou zajištěna všechna práva obviněného.
14. V nyní posuzované věci není pochyb o tom, že se obě napadená rozhodnutí opírala o zákonné důvody vymezené v ustanovení §67 písm. b) a §68 tr. řádu a že se soudy vypořádaly s otázkou nezbytnosti vzetí stěžovatele do vazby i jeho setrvání v ní, přičemž důvody tzv. koluzní vazby náležitě a dostatečně přesvědčivě objasnily. V tomto kontextu zdejší soud rovněž nepřehlédl, že státní zástupce navrhl vzetí do vazby stěžovatele pro vazební důvody podle ustanovení §67 písm. b) a c) tr. řádu, nicméně ohledně tohoto druhého navrhovaného vazebního důvodu (tzv. předstižná vazba) obvodní soud návrhu nevyhověl, když s odkazem na obsah spisu vysvětlil, jak fungoval systém ovlivňování soudních kauz (srov. bod 25 odůvodnění usnesení). Již z této okolnosti je zřejmé, že se stěžovatel mýlí, tvrdí-li, že se obvodní soud nemohl existencí vazebních důvodů řádně zabývat a že odůvodnění usnesení o vzetí do vazby vychází pouze z odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání a nikoliv z prověření obsahu vyšetřovacího spisu soudem.
15. U stěžovatele byla soudy konstatována důvodná obava, že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky, a přestože stížnostní soud oproti soudu obvodnímu okruh těchto osob výrazně zúžil, potvrdil přetrvávající obavu z ovlivňování těch svědků, u kterých byl stěžovatel - dle vlastních slov - připraven svého vlivu na ně v případě potřeby využít. Zejména městský soud pak ve svém odůvodnění vyvrátil i stěžovatelem tvrzenou nečinnost orgánů činných v trestním řízení, které ve skutečnosti od doby vydání usnesení o vzetí do vazby vyslechly již celkem dvanáct svědků. Nezbývá než dodat, že Ústavní soud neshledal, že by doba, po kterou se stěžovatel nacházel ve vazbě (jak sám uvádí, propuštěn na svobodu byl po uplynutí 3 měsíců, tzn. dne 5. 3. 2021 a v době podání ústavní stížnosti se proto již ve vazbě nenacházel), byla stran záruk spravedlnosti a zákonnosti dobou nepřijatelnou, resp. vybočující z časových limitů stanovených ustanovením §72a odst. 3 tr. řádu.
16. Jde-li o namítané porušení principu kontradiktornosti řízení tím, že byl stěžovatel a jeho obhájce seznámen s návrhem Vrchního státního zastupitelství v Praze na vzetí stěžovatele do vazby teprve po zahájení vazebního zasedání či že nebylo obhájci umožněno se před tímto zasedáním seznámit s obsahem spisu, pak i v tomto smyslu byly námitky stěžovatele podrobně vypořádány zejména městským soudem (srov. bod 19 odůvodnění napadeného usnesení). Ten objasnil, že pro specifickou povahu vazebního zasedání a krátkost lhůt určených soudu pro rozhodování není fakticky možné obviněným zaručit realizaci jejich práv ve stejném rozsahu, jako je tomu například u přípravy a průběhu veřejného zasedání. Ostatně sám stěžovatel upozorňuje, že ani z platné právní úpravy nevyplývá povinnost soudu doručit obviněnému před zahájením vazebního zasedání opis návrhu na vzetí do vazby a ani mu zpřístupnit relevantní dokumenty z vyšetřovacího spisu.
17. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani spekulativní námitce stěžovatele, že soudkyně obvodního soudu rozhodující o návrhu na vzetí do vazby nemohla být (s ohledem na jeho rozsah) dostatečně seznámena s celým relevantním spisem. Již jen z odůvodnění usnesení o vzetí do vazby se totiž podává, že není pravda, že by se obsahově zcela "překrývalo" s návrhem na vzetí do vazby (viz shora zmíněné nevyhovění návrhu na uvalení vazby i pro důvod tzv. vazby předstižné). Je tedy evidentní, že soudkyně byla s věcí obeznámena přiměřeně specifické situaci rozhodování ve vazebních věcech a rozhodovala na základě seznámení se s podklady, které jí byly předloženy, nikoliv výhradně v intencích návrhu na vzetí do vazby.
18. Ústavní soud dále uvádí, že princip kontradiktornosti, který je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces, v sobě podle ustálené judikatury Ústavního soudu nese též právo účastníka řízení pokusit se ovlivnit svými argumenty úvahu soudu, a to jak o celém předmětu řízení, tak i o jeho dílčích částech. Vyplývá z něj proto - v obecné rovině - právo účastníků řízení seznámit se s každým důkazem nebo vyjádřením, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, přičemž účastníku řízení musí být dána možnost nejenom se s nimi seznámit, ale i se k nim vyjádřit [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309)]. Jakkoliv se však principy spravedlivého procesu včetně principu kontradiktornosti uplatní i na řízení, ve kterém je rozhodováno o vazbě, lze připustit, že záruky mohou být v tomto typu řízení proporčně nižší [viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 2942/13 (N 150/74 SbNU 281), zejména bod 12, kde je odkazována rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva]. Proti závěrům městského soudu, vycházejícím právě ze specifik vazebního zasedání (§73d a násl. tr. řádu), přitom Ústavní soud nemá v tomto smyslu zásadních výhrad a pro stručnost na ně proto odkazuje.
19. Ústavní soud se neztotožňuje ani s tvrzením stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, neboť obvodní soud rozhodl o vzetí do vazby a následně městský soud o stížnosti, aniž by bylo nejprve rozhodnuto o návrhu na přikázání věci, kterou stěžovatel vznesl v průběhu vazebního zasedání, když byla předtím zamítnuta námitka podjatosti podaná proti soudkyni obvodního soudu Mgr. P. Hájkové a všem ostatním soudcům trestního úseku tohoto soudu.
20. Ústavní soud k tomu uvádí, že odnětí věci místně příslušnému soudu a její přikázání jinému věcně příslušnému soudu je rozhodnutím výjimečným a znamená průlom do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny. K takovému postupu proto musí být dány důležité důvody, zejména však musí být bráno do úvahy řádné zabezpečení a dosažení účelu trestního řízení.
21. Jde-li o samotný postup soudu po podání návrhu na přikázání věci, jak se již dříve vyslovil Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 12. 2020, sp. zn IV. ÚS 2810/20 "návrh na delegaci podle §25 trestního řádu nemá, a z logiky věci ani nemůže mít, okamžitý "suspenzivní účinek" na probíhající trestní řízení, neboť by každé jeho podání bylo schopné paralyzovat průběh jakéhokoli trestního řízení, mohlo by vést k nedodržení lhůt (například právě lhůt na prodloužení trvání vazby) či ve svém důsledku k porušení práva na rozhodnutí bez zbytečných průtahů." Současně dle Nejvyššího soudu platí (např. usnesení ze dne 26. 1. 2001, sp. zn. 11 Nd 416/2000, ze dne 11. 6. 2014, sp, zn. 7 Td 31/2014, ze dne 23. 1. 2019 sp. zn. 7 Td 3/2019; www.nsoud.cz), že pokud v době rozhodování nejblíže nadřízeného soudu bylo již, byť nepravomocně, skončeno řízení u příslušného soudu, jemuž má být věc podle §25 tr. řádu odňata, nelze již za této procesní situace o návrhu na delegaci rozhodnout, protože zde není věc, kterou by bylo možno příslušnému soudu odejmout (obdobně viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 4700).
22. Z uvedeného je patrné, že v nyní rozhodované věci nebylo postupem obvodního soudu, který o vzetí do vazby rozhodl, do práva stěžovatele na zákonného soudce zasaženo. O to spíše nemohlo k tvrzenému zásahu dojít ani ze strany městského soudu, neboť po vydání napadeného usnesení obvodním soudem již nemohl nejblíže nadřízený soud o přikázání věci vůbec rozhodovat. Nutno rovněž dodat, že v nálezech ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. III. ÚS 561/02 (N 9/29 SbNU 63) a ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53), na které stěžovatel odkazoval, posuzoval Ústavní soud odlišnou situaci, která se netýkala rozhodování o vazbě a kdy příslušné soudy věc k rozhodnutí o návrhu společně nadřízenému soudu ani nepředložily, a tak znemožnily, aby o návrhu na delegaci mohlo být vůbec rozhodnuto.
23. Po přezkoumání ústavní stížností napadených usnesení tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že jejich odůvodnění vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění vazebních rozhodnutí a nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
24. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
25. Za této situace Ústavní soud odmítl i akcesorický návrh na zrušení §67 písm. b) tr. řádu, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu