ECLI:CZ:US:2021:3.US.879.21.1
sp. zn. III. ÚS 879/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Kaštylové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Červenkou, advokátem sídlem Ulrichovo náměstí 737/3, Hradec Králové, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 8. 2019, č.j. 31 C 188/2018-150, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2020, č.j. 19 Co 15/2020-165, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2021, č.j. 30 Cdo 3406/2020-195, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se po žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) domáhala náhrady škody a nemajetkové újmy, které jí měly být způsobeny nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 47/2011 (dále jen "posuzované řízení"), které se týkalo zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem (pozemky s domy s nájemními byty) a stěžovatelka v něm vystupovala jako jedna ze žalovaných. Nesprávný úřední postup shledávala v nepřiměřené délce posuzovaného řízení a v tom, že soud zaslal dne 22. 2. 2017 katastrálnímu úřadu rozsudek ze dne 5. 12. 2014, č.j. 39 C 47/2011-701, když však vlastnické právo k vypořádávaným nemovitostem bylo ve prospěch stěžovatelky zapsáno již v březnu 2015 a plomba vyznačená katastrálním úřadem po dobu více než jednoho měsíce poškodila její práva. Za takto způsobenou nemajetkovou újmu požadovala 700 000 Kč. Dále tvrdila, že v důsledku absence součinnosti ze strany bývalých spoluvlastníků a z důvodu průtahů v posuzovaném řízení jí vznikla škoda v podobě ušlého zisku, když nemohla provést rozsáhlejší opravy nemovitostí a pronajmout je, čímž jí ušlo nájemné v celkové výši 7 268 901,60 Kč za období let 2012-2015. Požadovala také 140 000 Kč z titulu náhrady škody s tvrzením, že nemožnost pronajmout 14 bytových jednotek způsobila, že byly po dobu přesahující dva roky odpojeny od sítě elektrické energie, a tuto částku musí vynaložit na jejich opětovné připojení k síti.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") svým rozsudkem ze dne 1. 8. 2019, č.j. 31 C 188/2018-150, žalobu o zaplacení částky 8 108 901,60 Kč s příslušenstvím zamítl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 1 200 Kč.
3. Ohledně nároku na zadostiučinění nemajetkové újmy ve výši 700 000 Kč se obvodní soud zabýval nejprve námitkou promlčení. Jelikož se stěžovatelka domáhala nemajetkové újmy nejen za dlouhotrvající řízení, ale i proto, že v únoru 2017 byl katastrálnímu úřadu zaslán pravomocný rozsudek ze dne 5. 12. 2014, obvodní soud neodvíjel počátek promlčecí lhůty od 23. 1. 2017 [kdy nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Brně č.j. 70 Co 6/2016-840 (7 Co 7/2016), jímž bylo rozhodnuto pouze o doplnění protokolu o jednání před odvolacím soudem a kterým posuzované řízení skončilo], ale od vědomosti stěžovatelky o vzniku nemajetkové újmy způsobené vkladovým řízením, k jehož ukončení došlo dne 21. 3. 2017. Obvodní soud uzavřel, že i tehdy, pokud by se promlčecí lhůta odvíjela až od 19. 5. 2017 (datace dopisu právního zástupce stěžovatelky doručeného žalované dne 22. 5. 2017), dle §35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), by se stavěla od 22. 5. 2017 do 22. 11. 2017 a skončila by dne 19. 5. 2018. Protože žaloba byla podána až dne 11. 9. 2018, shledal obvodní soud nároky z titulu nemajetkové újmy za promlčené dle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (samotnými nároky se pro nadbytečnost nezabýval). K majetkové škodě pak obvodní soud uvedl, že je třeba splnění kumulativních podmínek, tedy existence nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Příčinnou souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem soudu a vznikem škody neměl za prokázanou - za hlavní příčinu označil skutečnost, že se spoluvlastníci nedokázali dohodnout na opravách, pronájmu a elektrické energii. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, a na usnesení ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2559/2015, a nárok jako nedůvodný zamítl.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 19. 2. 2020, č.j. 19 Co 15/2020-165, rozsudek obvodního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč.
5. Také městský soud poukázal na subjektivní promlčecí dobu šesti měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, a uzavřel, že stěžovatelka u žalované včas (dne 22. 5. 2017) uplatnila nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkové újmy, žalobní návrh však podala až dne 11. 9. 2018. Za správné pak shledal také závěry obvodního soudu o absenci příčinné souvislosti mezi tvrzenou majetkovou škodou
a nesprávným úředním postupem soudu. Konstatoval, že obvodní soud vycházel z přiléhavých rozhodnutí Nejvyššího soudu. Za příčinu toho, že stěžovatelka nedosáhla předpokládaného zisku z pronájmu nemovitostí (neboť s nimi nemohla nakládat dle vlastního uvážení od roku 2012, kdy byla podána žaloba, do ledna 2015, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a stala se jejich výlučnou vlastnicí) označil nedohodu podílových spoluvlastníků o správě nemovitostí, přičemž tento závěr vztáhl i k tvrzenému nároku na náhradu škody, když v důsledku neshod mezi podílovými spoluvlastníky došlo k odpojení elektřiny. Uzavřel proto, že nebyla prokázána jedna z kumulativních podmínek pro vyhovění nároku na náhradu škody a rozsudek obvodního soudu potvrdil.
6. Usnesením ze dne 6. 1. 2021, č.j. 30 Cdo 3406/2020-195, Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl dovolání stěžovatelky.
7. V reakci na zpochybnění nedostatku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a ušlým nájmem Nejvyšší soud (shodně jako předtím obvodní soud a městský soud) odkázal na rozsudek ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, podle něhož "nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb., spočívající v průtazích v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitosti, není příčinou škody vzniklé účastníku daného řízení tím, že nemohl nemovitost užívat určitým způsobem a tak dosáhnout zisku." K argumentaci stěžovatelky Nejvyšší soud doplnil, že uvedené platí i v jejím případě, kdy spoluvlastníci vypořádávané nemovitosti o své vůli rezignovali na její náležitou správu a údržbu a nedosáhli jednoty ohledně možnosti pronajmutí volných bytových jednotek, přičemž neshledal důvod se od dříve přijatého závěru odchýlit. Městský soud se dle Nejvyššího soudu neodchýlil ani od řešení přijatého v usnesení ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3121/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 4164/19. Nejvyšší soud zde uvedl, že jestliže dovolatel odkazuje na znění §647 o. z., podle něhož "v případě uzavření dohody o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka o právu nebo o okolnosti, která právo zakládá, počne promlčecí lhůta běžet poté, co věřitel nebo dlužník výslovně odmítne v takovém jednání pokračovat; počala-li promlčecí lhůta běžet již dříve, po dobu jednání neběží", pak tím ve skutečnosti konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, který závěr o existenci jakékoliv dohody o mimosoudním projednání nároku součástí svých skutkových zjištění neučinil. Srovnatelná námitka stěžovatelky proto dle Nejvyššího soudu přípustnost dovolání založit nemohla, neboť šlo ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním, nikoli proti učiněnému právnímu posouzení. Nejvyšší soud dodal, že v citovaném rozhodnutí bylo uvedeno, že zákonem předjímané jednostranné předběžné uplatnění nároku ze strany poškozeného u ústředního orgánu státní správy nemůže být bez dalšího, samo o sobě, považováno za dohodu o mimosoudním jednání věřitele a dlužníka. Na vysvětlenou pak doplnil, že zákonný požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu podle §14 zákona č. 82/1998 Sb., je podmínkou pro případné uplatnění nároku u soudu, a z toho důvodu se také podle §35 tohoto zákona po dobu šesti měsíců běh promlčecí lhůty staví. Uvedené však neznamená možnost přestat sledovat běh promlčecí lhůty - žalobci nic nebrání v tom, aby žalobu k soudu podal i předtím, než se žalovaná k jeho nároku vyjádří, obzvláště pokud mu hrozí promlčení jeho práva, neboť citovaný zákon stanoví podmínku uplatnění nároku u příslušného úřadu, nikoliv vydání stanoviska žalované (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011). Nejvyšší soud neshledal ani stěžovatelkou tvrzenou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí městského soudu.
II.
8. Stěžovatelka má za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena její práva vyplývající z čl. 36 odst. 1, čl. 36 odst. 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti a jejím doplnění namítá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí pro nedostatečné, a v převážné míře zcela absentující odůvodnění a vypořádání uplatněných námitek. Závěry obecných soudů považuje za paušální. V podstatném rozsahu podle ní nemají ani oporu v dokazování, resp. jde jen o konstatování právních závěrů, bez vazby na zjištěný skutkový stav.
9. Pokud jde o zpochybnění nedostatku příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a ušlým nájmem, pak konkrétně namítá, že na rozdíl od rozhodnutí citovaného obecnými soudy, nebyly v jejím případě hlavní příčinou vzniku újem neshody mezi spoluvlastníky, nýbrž právě nesprávný úřední postup soudů spočívající v neodůvodněných průtazích v řízení, které stěžovatelka nezavinila. Pokud by k žalobou namítaným průtahům nedošlo, mohla se stát výlučným vlastníkem nemovitostí dříve, čímž by se předešlo nejistotě v otázce vypořádání i zhoršování stavu nemovitostí, nehledě na to, že ostatní spoluvlastníci neposkytovali součinnost potřebnou k opravě a rekonstrukci bytů, která by mohla vést k realizaci jejich užitné hodnoty. O tom, že skutečnou a rozhodující příčinou vzniku škod, zejm. nemožnosti pronajmout bytové jednotky, byly namítané průtahy v řízení, svědčí dle stěžovatelky i to, že se jí podařilo bytové jednotky pronajmout až poté, co se stala jejich výlučnou vlastnicí. Stěžovatelka nesouhlasí také se závěrem obecných soudů, že nárok na nemajetkovou újmu je promlčen. Namítá, že promlčecí doba dle §647 o. z. neběžela po dobu mimosoudních jednání, tedy až do ledna 2019, kdy obdržela reakci žalované na svůj návrh na mimosoudní řešení věci, a žaloba tudíž byla podána včas. Výklad zvolený obecnými soudy dle stěžovatelky vede k nepřípustnému zvýhodnění žalované oproti jiným účastníkům občanskoprávního řízení.
III.
10. Ve své judikatuře Ústavní soud setrvale akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
12. Jak je patrné z výše naznačené rekapitulace napadených rozhodnutí, obecné soudy se zabývaly návrhem stěžovatelky i jejími námitkami, ozřejmily, jakými úvahami se řídily, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a přijaté závěry rovněž dostatečným způsobem zdůvodnily. Tvrzení stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí tak přisvědčit nelze, neboť napadená rozhodnutí obsahují srozumitelné zdůvodnění učiněných závěrů i odpovídající reakci na námitky stěžovatelky. Relevantní argumentaci, která by byla z hlediska ústavněprávního přezkumu způsobilá závěry učiněné obecnými soudy zpochybnit, stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí.
13. Pokud obecné soudy nepřistoupily na argumentaci stěžovatelky ohledně příčinné souvislosti mezi tvrzenými průtahy v řízení a ušlým nájemným, Ústavní soud to považuje za výraz nezávislého soudního rozhodování, jež z mezí ústavnosti nevybočilo. Sama stěžovatelka totiž zároveň připustila (a činí tak i v ústavní stížnosti) i to, že ostatní spoluvlastníci jí neposkytovali součinnost potřebnou k opravě a rekonstrukci bytů, která by mohla vést k inkasování nájemného za jejich pronájem. Bez ohledu na to, zda délka řízení již měla charakter průtahů v řízení, tak nebyla postavena najisto existence reálných podmínek pro to, že by stěžovatelka mohla byty konkrétním nájemcům za dané nájemné skutečně pronajmout a nešlo by tak jen o čistě hypotetickou možnost (sama stěžovatelka navíc uvádí, že jeden z bytů pronajala až na konci roku 2017 a další tři byty až na začátku roku 2018, ušlého nájemného se však domáhala za roky 2012 až 2015).
14. Jde-li o nesouhlas stěžovatelky s posouzením jejího nároku na nemajetkovou újmu coby promlčeného, lze uvést, že ústavnost šestiměsíční lhůty dle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně aproboval. Dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, přičemž podmínky vzniku nároku na náhradu škody zakotvuje právě citovaný zákon, který stanoví, že se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1635/19 ze dne 30. 9. 2019 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
15. Jak Ústavní soud uvedl např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 2218/13 ze dne 15. 8. 2013 či v usnesení sp. zn. I. ÚS 6/21 ze dne 2. 3. 2021, není citovaným ustanovením mezi jednotlivými poškozenými založena nerovnost protiústavní intenzity, ani jím není bezdůvodně privilegován stát; nejde též o projev svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku
a stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění (jak ostatně uvedl již Nejvyšší soud, je věcí stěžovatele rozvrhnout si promlčecí dobu tak, aby měl dostatek času k podání žaloby v případě, že jeho nárok nebude plně uspokojen, přičemž mu nic nebrání v tom, aby žalobu podal i předtím, než se žalovaná k jeho nároku vyjádří).
16. Pro úplnost lze pak doplnit, že kromě toho, že promlčecí doba podle přesvědčení stěžovatelky neběžela po dobu mimosoudních jednání, tedy až do ledna 2019, kdy obdržela reakci žalované na svůj návrh na mimosoudní řešení věci, neuvádí stěžovatelka v ústavní stížnosti žádný specifický důvod, pro který by svůj nárok objektivně nemohla včas uplatnit a byla by tak nepřiměřeně omezena krátkou promlčecí lhůtou.
17. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by došlo ke stěžovatelkou tvrzenému porušení práv, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu