ECLI:CZ:US:2021:3.US.904.21.1
sp. zn. III. ÚS 904/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, Územní pracoviště Ústí nad Labem, Mírové náměstí 3129/36, Ústí nad Labem, proti usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 8. února 2021 č. j. 35 D 753/2019-79, za účasti Okresního soudu v Děčíně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 2 odst. 1 a 3 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto tak, že majetek zůstavitelky nepatrné hodnoty, a to přeplatek ve výši 41 Kč za sběr komunálního odpadu u Statutárního města Děčín a mobilní telefon značky Huawei uložený v úschově soudního komisaře, se vydává stěžovatelce a řízení se zastavuje. Okresní soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že zůstavitelka zanechala majetek nepatrné hodnoty, který odmítlo převzít Statutární město Hradec Králové jakožto vypravitel pohřbu, proto nemohlo být řízení podle §154 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále jen "zákon č. 292/2013 Sb."), zastaveno a majetek nepatrné hodnoty nemohl být vydán vypraviteli pohřbu. Pozůstalost tedy měla být projednána, čili měli být zjišťováni dědicové ve všech šesti dědických skupinách, neboť stěžovatelka nezanechala pořízení pro případ smrti. S ohledem na skutečnost, že náklady spojené s projednáním pozůstalosti jsou nepochybně výrazně nepřiměřené hodnotě a charakteru zůstavitelkou zanechaného majetku, přičemž jde o značně předluženou pozůstalost (dluhy ve výši 38 683 Kč), použil okresní soud z důvodu hospodárnosti §154 zákona č. 292/2013 Sb. a řízení zastavil, byť nedošlo k vydání majetku nepatrné hodnoty vypraviteli pohřbu, jak toto ustanovení předpokládá.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že nebyly splněny podmínky pro vydání nepatrného majetku státu a zastavení řízení podle §154 zákona č. 292/2013 Sb. Stěžovatelka, která nebyla vypravitelem pohřbu, se nemohla nijak vyjadřovat k rozsahu a výši aktiv a pasiv a činit k tomu v průběhu řízení procesní návrhy včetně podání případného odvolání proti rozhodnutí vydanému podle §180 citovaného zákona, a bylo jí taktéž odejmuto právo na svolání věřitelů podle §174 téhož zákona, což je jedna z důležitých možností, jak vyjasnit okruh věřitelů a postavit najisto své postavení vůči nim. Stěžovatelka zdůrazňuje, že podle §153 a §154 zákona č. 292/2013 Sb. lze řízení o pozůstalosti zastavit jen v taxativně stanovených případech, a analogické použití §154 tohoto zákona je zásadně nepřípustné. Tím, že soud neprovedl zjišťování okruhu dědiců a bez dalšího předmětný majetek přikázal do vlastnictví státu podle §154 zákona č. 292/2013 Sb., porušil právo dědiců vlastnit majetek a možnost ho dědit a dále právo na spravedlivý proces. I majetek objektivně nepatrné hodnoty a pro jiné osoby nezajímavý může mít podle stěžovatelky pro dědice citovou či historickou hodnotu. Napadené rozhodnutí proto není dostatečně empatické vůči dědicům, obchází je a upřednostňuje v zásadě jen zájem státu, tedy procesní ekonomii. Takový přístup však odmítl Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 550/18 (N 101/89 SbNU 503). Podle stěžovatelky vychází napadené usnesení z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020 sp. zn. 24 Cdo 785/2020, po jehož vydání a zveřejnění v časopise AdNotam došlo k nikoliv malému nárůstu počtu doručených rozhodnutí stejného druhu, ačkoliv v uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud výslovně upozornil, že se má jednat o zcela výjimečný postup. V situaci, kdy je stěžovatelce během necelého měsíce doručeno mnoho takových rozhodnutí, nelze hovořit o výjimečnosti, ale zcela běžném postupu, s čímž nelze souhlasit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
6. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že v případě tzv. bagatelních věcí lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu. Tento závěr plyne již ze zásad sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje. Implicitním předpokladem ochrany před Ústavním soudem totiž je, aby byla tvrzena existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli způsobena. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Takový přístup nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
7. Ačkoliv stěžovatelka považuje napadené rozhodnutí za zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů výkladu příslušných ustanovení a tím za projev libovůle, je nutno přihlédnout k tomu, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, který vydal stěžovatelce majetek zůstavitelky spočívající v částce 41 Kč a mobilní telefon, jde o věc evidentně bagatelní, a jen stěží se lze domnívat, že by takové rozhodnutí bylo z kvantitativního hlediska s to porušit ústavně zaručená práva stěžovatelky, což je pro výsledek ústavněprávního přezkumu určující.
8. Poukazuje-li stěžovatelka na závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 550/18, tyto se vztahují k postupu soudu, který podle §175h odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy platném znění (dále jen o. s. ř.), vydal dodatečně projednaný nemovitý majetek vypraviteli pohřbu, jenž dříve souhlasil s vydáním movitého majetku nepatrné hodnoty téže zůstavitelky, aniž by mu v řízení o dodatečném projednání pozůstalosti umožnil se k takovému postupu vyjádřit. Ústavní soud v citovaném nálezu vycházel ze závěru nálezu ze dne 26. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3185/13 (N 216/75 SbNU 425), který se týkal taktéž vydání majetku nepatrné hodnoty zahrnující i nemovitý majetek vypraviteli pohřbu podle §175h odst. 2 o. s. ř. bez umožnění se k takovému postupu vyjádřit. Ústavní soud v tomto nálezu uvedl, že nutnost ponechat vypraviteli pohřbu možnost nabytí majetku odmítnout vystupuje do popředí tím spíše, že důsledkem postupu dle §175h odst. 2 o. s. ř. může být vydání movitých či nemovitých věcí, jejichž vlastnictví může pro vypravitele pohřbu znamenat významnou zátěž (čl. 11 odst. 3 věta první Listiny). Ústavní soud současně připomněl, že zákonodárce v §175h odst. 2 o. s. ř. povinnost soudu zjišťovat stanovisko vypravitele pohřbu k vydání majetku nepatrné hodnoty výslovně nestanovil, aktuální právní úprava, tj. zákon č. 292/2013 Sb., však již v §154 váže vydání majetku nepatrné hodnoty na souhlas vypravitele pohřbu.
9. Stěžovatelka v nyní posuzované věci vypravitelkou pohřbu nebyla, a jak již bylo výše uvedeno, skutečnost, že soud za situace, kdy stěžovatelka zanechala aktiva ve výši 41 Kč a mobilní telefon, a naproti tomu pasiva ve výši 38 683 Kč, přistoupil namísto zjišťování okruhu dědiců podle jednotlivých dědických skupin (když bydliště jediné za zákona přicházející dědičky se nepodařilo zjistit) k vydání majetku nepatrné hodnoty státu bez jeho souhlasu proto, že tu není nikdo jiný, komu by bylo možné majetek vydat (srovnej shora zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 785/2020, jež takový postup v případě značně předlužené pozůstalosti připouští), nebyla způsobilá zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavně zaručená práva případných dědiců nejsou předmětem přezkumu ústavnosti, stejně tak jako postup soudů v jiných obdobných věcech.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu