ECLI:CZ:US:2021:3.US.91.21.1
sp. zn. III. ÚS 91/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Kohoutka, zastoupeného Mgr. Martinem Nezvalem, advokátem se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2020, č. j. 25 Cdo 2593/2020-265, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. 5. 2020, č. j. 23 Co 400/2019-234, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), kterými dle mínění stěžovatele došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jeho jména garantovaného čl. 10 odst. 1 Listiny.
2. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 18. 9. 2019, č. j. 10 C 96/2018-173, rozhodl ve věci stěžovatele jakožto žalobce proti žalované ve věci žaloby o ochraně osobnosti a zaplacení částky 20 000 Kč tak, že žalovaná je povinna zdržet se tvrzení, že žalobce je či byl v minulosti lichvář nebo jeho činnost měla s lichvou cokoliv společného (výrok I.), že žalovaná je povinna do 1 měsíce od právní moci rozsudku zajistit na vlastní náklady v Parlamentních listech uveřejnění omluvy (výrok II.) a naopak zamítl návrh stěžovatele, aby mu žalovaná zaplatila částku 20 000 Kč (výrok III.). Ve zbytku bylo okresním soudem rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.), a že stěžovatel stejně jako žalovaná jsou povinni nahradit České republice na nákladech řízení částku 1 322,05 Kč (výrok V. a VI.). Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podali oba účastníci řízení odvolání, o němž krajský soud napadeným rozsudkem rozhodl tak, že potvrdil výrok III. napadeného rozsudku okresního soudu (výrok I. rozsudku krajského soudu) a rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a II. změnil tak (zestručněno), že žalobu zamítl (výrok II. rozsudku krajského soudu). Současně krajský soud rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit České republice náklady řízení ve výši 2 644,10 (výrok III. rozsudku krajského soudu) a žalované náklady prvostupňového řízení ve výši 29 221 Kč (výrok IV. rozsudku krajského soudu) a náklady odvolacího řízení ve výši 8 469 Kč (výrok V. rozsudku krajského soudu). Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost (výrok I.) a stěžovateli bylo uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč (výrok II.). S ohledem na to, že průběh řízení před obecnými soudy je účastníkům znám, nepovažuje Ústavní soud za nutné jej blíže reprodukovat.
3. Stěžovatel předně namítá, že rozhodnutí dovolacího soudu stojí na nepřípustném sociálním a společenském stereotypu, který vyvolává nenávist ke skupině obyvatel, a to konkrétně k příslušníkům legálně provozované profese. Nejvyšší soud se totiž ztotožnil s tvrzením krajského soudu, že ze strany žalované šlo o oprávněnou kritiku, byl-li nazván ve veřejném prostoru lichvářem. V tomto smyslu šlo podle obou soudů, tedy soudu odvolacího i dovolacího, o oprávněný hodnotový soud. Stěžovatel brojí především proti tvrzení dovolacího soudu, který uvádí, že "pod pojmem lichva si pak průměrný adresát nejčastěji představí půjčování finančních prostředků na vysoký úrok a za jiných nevýhodných podmínek osobám nacházejícím se v takové situaci, že jim peníze neposkytne peněžní ústav; lichvářem je pak logicky osoba provozující takovou činnost." Tímto tvrzením Nejvyšší soud stěžovateli dle jeho názoru odepřel právo na čest, ochranu jeho lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti včetně ochrany jeho dobrého jména, a to z důvodu výkonu legálně provozované profese, přičemž se odvolával toliko na "průměrného adresáta" a "laickou veřejnost". Na základě toho, co si myslí onen "průměrný adresát" či "laická veřejnost", však za žádných okolností nelze zaštiťovat a legitimizovat jednání žalované, která stěžovatele ve veřejném prostoru nazvala lichvářem. Jedná se o tvrzení, kterým je podporován nepřípustný nenávistný stereotyp. Z judikatury Ústavního soudu, týkající se osobnostních práv, plyne, že podmínkou přípustného hodnotícího soudu je pravdivost tvrzení. Stereotypnímu tvrzení probouzejícímu nenávist ke skupině obyvatel - v tomto případě ke skupině vykonávající legálně provozovanou činnost - však sílu pravdivého tvrzení rozhodně nelze přiznat. Pokud ustálená judikatura říká, že podmínkou hodnotících tvrzení a soudů je jejich pravdivost, potom tím tatáž judikatura rovněž říká, že jsou neústavní hodnotící tvrzení a soudy stojící na argumentačních faulech. Právě těch se ale odvolací i dovolací soud, na rozdíl od soudu nalézacího, dopustily.
4. Z provedeného dokazování údajně vyplývá několik rozhodujících skutečností. Žádným důkazem nebylo prokázáno, že by stěžovatel komukoliv půjčoval jakékoliv finanční prostředky, natož že by provozoval lichvu. Celou situaci mezi stěžovatelem a žalovanou však správně posoudil pouze soud prvního stupně, který dospěl k jednoznačnému závěru, že ze strany žalované šlo o osobně motivovaný útok na stěžovatele, jehož cílem bylo poškodit jej v nadcházejících volbách. Takovému útoku však nemohou soudy poskytovat ochranu na úkor ochrany základních práv stěžovatele. Stěžovatel opakovaně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 2300/18, podle kterého "informování o věcech veřejnými médii za použití prostředků dotýkajících se lidské důstojnosti, osobní cti či jména určité osoby nemůže být ospravedlněno ani snahou zabránit komukoliv získat mandát pro výkon veřejné funkce. Prosazování aktivistického přístupu nebo kampaně médií zaměřené na konkrétní osobu jen s cílem ji difamovat, nadto způsobem vybočujícím z obecně uznávaných pravidel slušnosti, a znevýhodnit ji tak v politickém boji o veřejnou funkci, nemůže požívat soudní ochrany." Stejně tak ani podle nálezu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03, nelze legitimitu zveřejnění informace dovodit, pokud byla dominantně motivována touhou poškodit difamovanou osobu a pokud se šiřitel řádně nestaral o to, zda daná informace je či není pravdivá.
5. S ohledem na skutečnost, že dovolací soud se prý odmítl zabývat samotnou podstatou dovolání, nezabýval se ani rozpory mezi přiléhavou nálezovou judikaturou Ústavního soudu a rozhodnutím odvolacího krajského soudu. Na základě výše uvedeného se proto stěžovatel domnívá, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu a rozsudkem odvolacího soudu byla porušena jeho základní práva (viz výše), a proto Ústavnímu soudu navrhuje, aby napadená rozhodnutí zrušil.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. V nyní posuzovaném případě šlo v rovině podústavního práva o občanskoprávní spor na ochranu osobnosti, přičemž došlo též ke střetu dvou subjektivních ústavních práv, a to práva na ochranu osobnostních práv podle čl. 10 odst. 1 Listiny na straně stěžovatele a svobody projevu zaručené čl. 17 Listiny na straně žalované.
8. Předně je třeba uvést, že právo na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a ochranu svého jména zaručené čl. 10 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, je základním právem každého jednotlivce chránícím jeho soukromou sféru nejen před zásahy veřejné moci, ale i soukromých osob. Respekt k tomuto právu je na zákonné úrovni vyjádřen i možností domáhat se soudní ochrany před zásahem do osobnostních práv v souladu s občanským zákoníkem. I když samotné znění čl. 10 Listiny omezení základního práva každého na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a ochranu svého jména přímo nepředpokládá, platí, že jeho omezení je možné v případě střetu s jiným ústavně zaručeným právem. Tak tomu může být i v případě kolize se svobodou projevu zaručenou v čl. 17 Listiny. Úvahy rozhodujícího soudu při vzájemném poměřování těchto práv musí přitom respektovat požadavky plynoucí z čl. 4 odst. 4 Listiny, tj. aby podle principu praktické konkordance byly šetřeny podstata a smysl obou základních práv. Politická práva na svobodu projevu a šíření informací stojí na stejné úrovni s právem na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a ochranu jména. Proto je při jejich střetu nezbytné, aby soudy zvlášť pečlivě zvažovaly, ochraně kterého z nich dají přednost před právem druhým, a neopomíjely přitom podstatu těchto poměřovaných práv.
9. Dále platí, že Ústavní soud setrvale judikuje, že funkcí soudů a justice obecně je poskytovat ochranu právům jednotlivce (čl. 90 věta první Ústavy), v demokratickém právním státě založeném na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy) pak i ochranu základním právům a svobodám (čl. 4 Ústavy). Ne vždy jsou všechna základní práva přímo vykonatelná a působí vůči jednotlivci bezprostředně. V některých případech působí pouze zprostředkovaně skrze jednotlivé normy podústavního práva tak, že se uplatňují při jeho interpretaci a aplikaci. Tak je tomu ve vztazích horizontálních, tedy ve vztazích, které nejsou založeny na nadřízenosti a podřízenosti a v nichž jsou si jejich účastníci rovni. Proto při výkladu či aplikaci podústavního práva na takové vztahy jsou soudy povinny toto uplatnění ústavně zaručených práv a svobod pečlivě vážit a brát v potaz tak, aby současně dostály své povinnosti poskytovat ochranu jak právům v rovině podústavního práva, tak právům základním [viz např. nález ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 185/04 (N 94/34 SbNU 19)]. Ústavní soud též konstantně zdůrazňuje povinnost státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod [srov. kupř. nález ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98 (N 106/12 SbNU 93)], z čehož vyplývá pro obecné soudy povinnost interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud zasáhne do rozhodovací činnosti obecných soudů a bude chránit základní práva, "pokud se obecné soudy dopustily omylu při hodnocení významu základního práva nebo svobody. Obecně: čím závažnější zásah obecného soudu do určitého práva, tím důkladnější přezkum rozhodnutí obecného soudu Ústavním soudem" [srov. nález ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03 (N 57/36 SbNU 605) nebo nález ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14 (N 23/76 SbNU 325)].
10. Obecné soudy proto v nyní posuzovaném případě musely posoudit spor na ochranu osobnosti stěžovatele i optikou kolidujícího subjektivního práva žalované na svobodu projevu. Při tomto hodnocení je důležitým aspektem klasifikace samotných sporných výroků žalované, která stěžovatele veřejně nazvala lichvářem.
11. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud ustáleně judikuje, že soudy musejí brát v potaz, zda sporné výroky mají charakter skutkového tvrzení či hodnotícího soudu (srov. nález ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99, nález ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04 či nález ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03). Zatímco totiž samotné hodnotící soudy nepodléhají důkazu pravdy (byť stěžovatel ve své ústavní stížnosti naznačuje opak, viz odst. 4 tohoto usnesení), oprávněnost skutkových tvrzení je do značné míry determinována jejich pravdivostí.
12. Dalším stěžejním kritériem při vyvažování dvou v kolizi stojících základních práv je status osoby, která je kritikou dotčena. Obecně platí, že limity přijatelné kritiky jsou širší u politiků než u soukromých osob, měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou v případech politiků a ostatních veřejných činitelů mnohem "měkčí", resp. tyto osoby musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané (viz nález ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03). Ve veřejné či politické debatě jsou i názory nadnesené a přehánějící ústavně chráněné.
13. V nyní projednávané věci je zásadní samotná povaha tvrzení žalované na adresu stěžovatele, kdy žalovaná na svém facebookovém profilu v jednom z příspěvků označila stěžovatele za lichváře či za osobu, která v minulosti měla s lichvou něco společného. Toto tvrzení žalované bylo následně převzato Parlamentními listy. Jak však krajský soud v napadeném rozsudku dovodil, toto tvrzení žalované o podnikání stěžovatele, byť v něm byl obsažen určitý skutkový základ, nemělo povahu skutkového tvrzení, které by bylo zjistitelné pomocí dokazování, ale jednalo se o hodnotící úsudek žalované, vyjadřující její subjektivní názor na dřívější podnikatelskou činnost stěžovatele (viz odst. 39 napadeného rozsudku krajského soudu). Možná míra expresivity tohoto vyjádření žalované nijak nevybočila z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti, stěžovatel nebyl označen vulgárními či obdobně pejorativními výrazy.
14. Žalovaná při vyřčení kritiky stěžovatele vycházela ze získaných informací, které se v rámci dokazování ukázaly být pravdivé, a na jejich základě učinila hodnotící úsudky. Při vedeném dokazování bylo prokázáno, že stěžovatel a jeho obchodní společnosti půjčovaly peněžní prostředky klientům s nestandardním úrokem, tyto půjčky byly zajištěny blankosměnkami a nebyly uzavírány v písemné podobě (viz odst. 41 napadeného rozsudku krajského soudu). Na základě tohoto modelu nebankovního půjčování peněz klientům pak žalovaná učinila nyní sporný výrok stran lichvy či lichvářského chování stěžovatele. Jednalo se o subjektivní kritiku žalované vůči stěžovateli, kterou je možné označit za přiměřenou, a to zvláště při zohlednění toho, že stěžovatel byl osobou veřejně činnou (viz odst. 44 - 48 napadeného rozsudku krajského soudu). Odvolací soud proto uzavřel, že žalovanou vyslovená kritika stěžovatele byla za daných okolností přípustná, věcná, konkrétní i přiměřená co do obsahu a formy veřejné prezentace (viz odst. 52 napadeného rozsudku krajského soudu) a proto byl nárok stěžovatele odvolacím krajským soudem označen za nedůvodný. S tímto hodnocením se Ústavní soud ztotožňuje.
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti hojně argumentuje nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 2300/18. Argumentace daným nálezem však v tomto případě není zcela přiléhavá, neboť v daném případě šlo o skutkově naprosto odlišnou situaci. Obecným soudům bylo totiž ze strany Ústavního soudu především vytknuto, že nerozlišovaly mezi skutkovými tvrzeními a hodnotícími úsudky, s čímž se v nyní projednávaném případě naopak obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně vypořádaly. Navíc, i v tomto nálezu Ústavní soud ve shodě se svojí předchozí rozhodovací činností připouští, že hranice přípustné kritiky jsou širší vůči politikovi, který jedná jako veřejná osobnost, než vůči soukromé osobě (viz odst. 32 nadepsaného nálezu). V nyní posuzované věci přitom nešlo o difamaci aktivního politika, nýbrž byla - zjednodušeně řečeno - zpochybňována podnikatelská minulost stěžovatele, jenž se následně uchází o politickou funkci, přičemž bylo prokázáno, že část učiněných tvrzení se zakládala na pravdě a ve zbytku se jednalo o hodnotový soud žalované, který nijak nepřiměřeně nevybočil z mezí slušnosti (viz předchozí odstavec).
16. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu