ECLI:CZ:US:2021:3.US.915.21.1
sp. zn. III. ÚS 915/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. M., zastoupeného JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou se sídlem Šumavská 991/31, Praha 2, směřující proti výrokům II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2021, č. j. 68 Co 324/2020-812, a výrokům I. a II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 5. 2020, č. j. 20 P a Nc 407/2017, 20 P a Nc 113/2020, 20 P a Nc 185/2020, 20 Nc 14024/2017-661, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům (konkrétně uvedeným výrokům týkajícím se stanovení výživného a dlužného výživného) Městského soudu v Praze (dále "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla mj. úprava výživného pro nezletilou dceru E., jejíž matkou je G. M. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta, týkající se předmětu nyní posuzované ústavní stížnosti.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, v záhlaví citovaným rozsudkem obvodní soud uložil stěžovateli povinnost platit na výživu nezletilé měsíčně částku 9 000 Kč s účinností od 1. 10. 2017 vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky (výrok I.). Současně stanovil, že nedoplatek vzniklý na výživném pro nezletilou za období od 1. 10. 2017 do 31. 5. 2020 v celkové výši 192 000 Kč je stěžovatel povinen uhradit v pravidelných měsíčních splátkách po 8 000 Kč splatných současně s běžným výživným počínaje právní mocí rozsudku pod ztrátou výhody splátek (výrok II.).
4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval městský soud, který ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilé počínaje dnem 1. 10. 2017 částkou 8 000 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 9. 2020 částkou 9 000 Kč měsíčně splatnou do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky (výrok II.). Městský soud změnil rovněž výrok odvoláním napadeného rozhodnutí obvodního soudu týkající se dlužného výživného, a to tak, že nedoplatek na výživném pro nezletilou za období od 1. 10. 2017 do 31. 1. 2021 ve výši 205 000 Kč je stěžovatel povinen zaplatit k rukám matky do 30. 4. 2021.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů nesouhlasí, přičemž jim vytýká, že se dopustily neakceptovatelné libovůle spočívající v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy (konkrétně ustanovení §913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Namítá, že obecné soudy "přistoupily k určení výživného z výdělku, který stěžovatel nedosahuje, a tím ho nutí ke změně zaměstnání s nejistým výsledkem, neboť není jisté, že takového výnosnějšího zaměstnání kdy dosáhne, a současně mu z takového fiktivního příjmu vyměří ještě výživné do minulosti, aniž by zjistily nějaké důležité výdaje oprávněné, které by je k takovému postupu nutily a opravňovaly, zasahují tím do stěžovatelova práva na svobodnou volbu povolání zaručené čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod." Stěžovatel shrnuje, že obecné soudy vycházely v jeho případě z fiktivního příjmu nedůvodně.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Jak již bylo řečeno, do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
8. Ústavní soud připomíná, že zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je totiž především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však neshledal Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.
9. Podstata stěžovatelovy polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena toliko na nesouhlasu s výší vyměřeného výživného na nezletilou, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a nemá tudíž žádný ústavněprávní rozměr. Obecné soudy své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnily v takovém rozsahu, že napadená rozhodnutí nelze shledat rozpornými s principy práva na spravedlivý proces. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatel nepřinesl argumenty, že by došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod.
10. Ústavní soud zároveň opakovaně ve své judikatuře vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Tomuto požadavku obecné soudy v této věci dostály, když z jejich rozhodnutí je dostatečně patrné, jakými úvahami se řídily, resp. srozumitelně vysvětlily, proč v nyní posuzovaném případě při stanovení výše výživného vycházely z potenciálních příjmů stěžovatele. Obecné soudy poukázaly na stěžovatelovu praxi, jeho vzdělání, jazykové znalosti, jakož i účast v několika obchodních společnostech (srov. rozsudek městského soudu, bod 21). Městský soud vzal v potaz regionální statistiky o ceně práce (tamtéž, bod 22), okresní soud zohlednil celkovou životní úroveň stěžovatele (srov. rozsudek okresního soudu, bod 33).
12. Na těchto závěrech nehodlá - a vzhledem ke svému postavení orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, ani nemůže - zdejší soud cokoliv přehodnocovat, neboť v nich neshledal nic, co by svědčilo o jejich protiústavnosti.
13. Jestliže stěžovatel přesto vyjadřuje nespokojenost, neboť se domáhal stanovení nižší vyživovací povinnosti (srov. rozsudek městského soudu, bod 11), přičemž tento svůj argument zaštiťuje toliko obecným odkazy na shora uvedená ustanovení Listiny, Ústavní soud mu nemůže s ohledem na zmíněná východiska přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech výživného vyhovět. Právo na spravedlivý proces totiž nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch ve věci. Z práva na spravedlivý proces neplyne a logicky ani plynout nemůže právo na úspěch ve věci. Jednoduše vyjádřeno, právo na spravedlivý proces je právem na "férového rozhodčího", nikoliv právem na vítězství v civilním řízení.
14. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému stavu. Městský i obvodní soud rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze navzdory odlišnému názoru stěžovatele označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
16. Návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí městského soudu se Ústavní soud již samostatně nezabýval, jelikož by to bylo za situace, kdy neprodleně rozhodl o samotné ústavní stížnosti, bezpředmětné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu