ECLI:CZ:US:2021:3.US.958.21.1
sp. zn. III. ÚS 958/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele K. D., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem Politických vězňů 27, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2021, sp. zn. 4 Tdo 1353/2020, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 2020, sp. zn. 7 To 103/2019 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2020, sp. zn. 7 To 103/2019, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 11. 2019 sp. zn. 3 T 61/2019 uznán vinným zločinem zabití podle §141 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), kterého se dopustil stručně řečeno tím, že dne 18. 4. 2019 dvakrát bodl nožem do břicha a do boku poškozeného P. C. Zranění poškozeného, které samotné nemuselo vést k jeho úmrtí, a pooperační stav poškozeného byly komplikovány hnisavým zánětem břišní stěny a vmetením krevní sraženiny do plicní tepny, což vedlo k poškození mozku a zástavě srdeční činnosti poškozeného, v důsledku čehož poškozený dne 27. 4. 2019 zemřel.
3. Z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem ze dne 4. 2. 2020 sp. zn. 7 To 103/2019 podle §258 odst. 1 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozsudek krajského soudu zrušil v celém rozsahu a stěžovatele na nezměněném skutkovém základě nově uznal vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku.
4. Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu poté napadl stěžovatel i nejvyšší státní zástupce dovoláním, o nichž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 7. 2020 sp. zn. 4 Tdo 607/2020 tak, že dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně, zatímco z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce rozsudek vrchního soudu podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. řádu zrušil v celém výroku o trestu a podle §265l odst. 1 tr. ř. vrchnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Vrchní soud poté ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 25. 8. 2020 sp. zn. 7 To 103/2019, jímž za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. řádu stěžovatele (při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem vraždy) odsoudil podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
6. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel uvádí, že napadená rozhodnutí vrchního soudu spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a na předpojaté konstrukci viny obviněného. Namítá, že soudy v jeho věci nerespektovaly princip presumpce neviny, z nějž plyne pravidlo in dubio pro reo. Tvrdí, že dokazování bylo v jeho trestní věci vedeno vadně, a že v řízení nebyly bezdůvodně provedeny znalecké posudky podstatné pro rozhodnutí, a že dovolací soud jeho dovolání vyřídil zcela formalistickým způsobem. Stěžovatel namítá, že výrok o vině neobsahuje popis skutkových okolností významných pro posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu. Dle stěžovatele v jeho trestní věci chybí spolehlivý závěr, že stěžovateli bylo dostatečně zřejmé, že jeho útok může mít za následek smrt poškozeného.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
IV. a) Obecná východiska
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti výslovně neformuloval zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, napadl pouze rozhodnutí vrchního soudu. Vycházeje však z obsahu ústavní stížnosti, v níž stěžovatel nesouhlasí ani s v záhlaví uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, posoudil Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh, jímž se stěžovatel domáhá i zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu.
11. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces tím, že opomněly provést důkazy, které měly potvrdit jeho obhajobu, Ústavní soud se s touto námitkou nemohl ztotožnit. K problematice tzv. opomenutých důkazů Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nález ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000, N 122/23 SbNU 191, usnesení ze dne 24. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2021/15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
12. Ve stěžovatelově trestní věci krajský soud po provedení dokazování dalším návrhům na doplnění dokazování nevyhověl, přičemž tento postup odůvodnil nadbytečností provádění dalších navrhovaných důkazů (bod 47 rozsudku krajského soudu). Vrchní soud k provedenému dokazování konstatoval, že krajský soud vedl dokazování způsobem a v rozsahu předpokládaném ustanovením §2 odst. 5 tr. řádu (odst. 8 napadeného rozsudku vrchního soudu ze dne 4. 2. 2020). S námitkou tzv. opomenutých důkazů se ve stěžovatelově věci vypořádal již Nejvyšší soud (str. 7 usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 607/2020 ze dne 15. 7. 2020), který shledal, že krajský soud svůj postup (zamítnutí návrhů na doplnění dokazování) ústavně konformním způsobem odůvodnil. Ústavní soud na uvedených závěrech nehodlá nic měnit, rovněž neshledal důvodnou námitku porušení stěžovatelova práva na obhajobu - stěžovatel měl možnost navrhovat důkazy, měl i možnost se ke všem důkazům vyjádřit.
13. K námitce stěžovatele, že v jeho trestní věci chybí spolehlivý závěr o tom, že mu bylo dostatečně zřejmé, že může svým jednáním způsobit smrt poškozeného, Ústavní soud uvádí, že touto otázkou se vrchní soud i Nejvyšší soud dostatečně zabývaly. Nejvyšší soud závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu stěžovatelem podrobně popsal v odůvodnění rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 607/2020 ze dne 15. 7. 2020, přičemž uvedl, že stěžovateli muselo být zcela jasné, jaký následek svým jednáním může způsobit. Nejvyšší soud zdůraznil, že stěžovatel se dopředu vyzbrojil nožem s poměrně dlouhou čepelí a tímto nástrojem poškozenému se střední až velkou razancí cíleně zasadil dvě bodné rány směřující do takových částí trupu, o nichž je notoricky známo, že ukrývají životně důležité orgány, jejichž poškození může vést a často i vede ke smrtelnému následku. Na tyto závěry Nejvyšší soud odkázal v napadeném usnesení (str. 5) s tím, že se s argumentací stěžovatele již dovolací senát vypořádal. Dle Ústavního soudu obecné soudy svůj závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu stěžovatelem dostatečně odůvodnily (vrchní soud v odst. 22 napadeného rozsudku ze dne 4. 2. 2020). Ústavní soud přezkoumal odůvodnění napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že jim po ústavněprávní stránce není co vytknout.
14. Z uvedených důvodů je třeba odmítnout všechny stěžovatelovy námitky, jimiž se ústavní stížnost pokouší přimět Ústavní soud k odlišnému hodnocení provedených důkazů, stejně tak je třeba odmítnout námitku porušení zásady in dubio pro reo (v tomto směru navíc stěžovatel nevznáší žádné konkrétní námitky). Rovněž uplatněné námitky proti nesprávnému právnímu posouzení věci jsou jen opakováním stěžovatelem uplatněné obhajoby, s níž se obecné soudy již vypořádaly, což ústavní stížnost nikterak konkrétně nereflektuje.
15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu