ECLI:CZ:US:2021:4.US.1007.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1007/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Zuzany Hofmannové, zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem, sídlem náměstí 14. října 496/13, raha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2021 č. j. 28 Cdo 3925/2020-76, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2020 č. j. 15 Co 190/2020-61 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. února 2020 č. j. 4 C 31/2019-36, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala po vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky 25 850 608 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a uložil stěžovatelce povinnost uhradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud tak rozhodl o požadavku stěžovatelky na finanční náhradu podle §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), za tři odňaté a nevydané pozemky parc. č. PK X1, X2 a X3 v k. ú. Štěrboholy o celkové výměře 54 308 m2. Uvedenou náhradu si stěžovatelka nárokovala jako dědička restitučního nároku po původní oprávněné Miladě Mamulové. Výši nárokované náhrady, kterou vedlejší účastnice stanovila podle příslušné cenové vyhlášky na 249 816,80 Kč, vyčíslila stěžovatelka částkou 25 850 608 Kč tak, jako by šlo o pozemky stavební. Obvodní soud dovodil, že uvedla-li stěžovatelka v tomto řízení skutkové okolnosti, ze kterých mimo jiné dovodila i stavební charakter pozemků v době jejich odnětí, a tudíž i požadavek vyšší finanční náhrady, pak právě tyto skutečnosti ve svém výsledku vylučují aplikaci zákona o půdě. Obvodní soud dále uvedl, že domáhala-li se stěžovatelka žalobou náhrady podle zákona o půdě, nelze v řízení o této žalobě přiznat náhradu podle jiného zákona. V této souvislosti obvodní soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1997 sp. zn. 3 Cdon 362/96, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že soud je vázán skutkem vylíčeným žalobcem, přičemž soud nemůže o žalobě rozhodnout na základě jiných skutkových okolností podle právního předpisu, jehož použití skutkové okolnosti vylíčené žalobcem nepředpokládají. Taková změna by byla změnou žaloby, kterou soud sám nemůže provést. Vyvozovala-li tedy v posuzovaném případě stěžovatelka svůj nárok výslovně ze zákona o půdě a v důsledku toho učinila součástí skutkových tvrzení údaj o existenci rozhodnutí Pozemkového úřadu hl. m. Prahy ze dne 31. 1. 1994 č. j. PÚ 5630/92 a též údaj o liknavosti a svévoli Státního pozemkového úřadu při poskytování náhradních pozemků a s tím související prodlení vedlejší účastnice s uspokojením nároku a tudíž nutnosti aktualizace (navýšení) finanční náhrady, nemohl soud dovodit, že stěžovatelce nesvědčí nárok podle zákona o půdě, a rozhodovat o nároku podle jiného restitučního zákona. Obvodní soud proto uzavřel, že v předmětné věci není dána působnost zákona o půdě a Státní pozemkový úřad tak nebyl a není povinen k poskytnutí náhrady ani ve formě náhradních pozemků ani ve formě finanční.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud přisvědčil závěru obvodního soudu, že s ohledem na prokázaný a nesporně tvrzený stavební charakter pozemků v době jejich odnětí státem není dán žádný prostor pro působnost zákona o půdě.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti spařovala v tom, že městský soud se při řešení právní otázky působnosti zákona o půdě odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a dále tvrdila, že soudy nižších stupňů nedostály poučovací povinnosti a rozhodnutí městského soudu trpí nedostatkem odůvodnění, a tedy je nepřezkoumatelné. Navrhla zrušení rozhodnutí městského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto, neboť nebylo shledáno přípustným (výrok I.). Výrokem II. rozhodl Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., v posuzovaném případě naplněny nejsou. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že městský soud se neodchýlil od v usnesení Nejvyššího soudu uvedené judikatury, posuzoval-li charakter pozemků ke dni jejich odnětí a opřel-li svůj hodnotící závěr o jejich charakteru o zjištění, že pozemky (parc. č. PK X1, X2 a X3 v k. ú. Štěrboholy) se nacházely v průmyslovém areálu, sloužily provozu podniku (cihelny), byly s ním prostorově i funkčně spojeny a takto měly být využívány i do budoucna, což mezi účastníky bylo navíc od počátku řízení před obvodním soudem nesporné. Vzal-li městský soud podle §120 odst. 3 o. s. ř. ze skutkových tvrzení účastníků za nesporné, že předmětné pozemky již v době přechodu na stát nesloužily zemědělskému hospodaření, na čemž se nic nezměnilo ani později, přičemž relativizaci dříve konzistentních tvrzení vylučujících využití předmětných pozemků jinak než pro provoz cihelny v řízení před městským soudem význam nepřikládal, pak dovozenému závěru městského soudu o neaplikovatelnosti zákona o půdě nelze nic vytknout, a to ani z pohledu dostatečnosti a srozumitelnosti jeho odůvodnění. Nejvyšší soud dále konstatoval, že městský soud v posuzované věci neporušil ani zásadu presumpce správnosti rozhodnutí správního orgánu či vázanosti jeho rozhodnutím, jde-li o rozhodnutí pozemkového úřadu, jejichž výrokem nebylo konstituováno vlastnické právo oprávněné osoby k nárokovanému nemovitému majetku, ovšem ani právo na jiné náhradní plnění.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v posuzované věci byla v řízení před obecnými soudy porušena zásada předvídatelnosti soudních rozhodnutí zakotvená v §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na to, že Ústavní soud již v minulosti vyslovil, že rozdílná rozhodovací praxe soudů o totožných věcech je zásadně nežádoucí [srov. např. nález ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2571/16 (N 214/83 SbNU 391), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], neboť materiální právní stát je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní řád [srov. nález ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3236/18 (N 56/93 SbNU 251)]. Účastníci řízení proto mají právo očekávat, že soud bude ve stejném případě rozhodovat stejně či obdobně, a není-li tomu tak, musí jasně a logicky vysvětlit, proč tomu tak není.
6. Stěžovatelka namítá, že za předpokladu, že o nevydaných pozemcích již soudy v minulosti rozhodovaly a došly k závěru, že je namístě o restitučním nároku vyplývajícím z totožných nevydaných pozemků rozhodovat v mezích zákona o půdě, bylo tím založeno její důvodné očekávání, že v dalších soudních řízeních bude rozhodnuto obdobně. Vzhledem k tomu, že od prvního soudního řízení (tj. řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10, ve kterém rozsudkem ze dne 18. 10. 2007 č. j. 21 C 59/2001-217 zamítl žalobu žalující akciové společnosti, domáhající se určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. X4 a pozemku parc. č. X5 v k. ú. Štěrboholy) nedošlo k žádným podstatným změnám ve skutkových okolnostech, ani v právní úpravě, bylo podle stěžovatelky na místě, aby případy, které se shodují v podstatných znacích (a mají stejný skutkový základ), rozhodly obecné soudy obdobně.
7. Stěžovatelka namítá, že existuje-li mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou po dobu dvaceti šesti let vztah založený zákonem o půdě, ze kterého pak pro stěžovatelku vyplývá právo na vypořádání restitučního nároku podle zákona o půdě, přičemž tento vztah vedlejší účastnice po celou dobu nepopírá, je v rozporu se zásadou dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci tento vztah nyní vylučovat, jakož i vylučovat aplikaci zákona o půdě samotného, a stěžovatelce tak odebrat po více než dvaceti šesti letech přiznaný zákonný nárok na poskytnutí náhradních pozemků plynoucí ze zákona o půdě. Restituční nárok vyplývající ze shodných nevydaných pozemků parc. č. PK X3, PK X1 a PK X2 v k. ú. Štěrboholy byl již v minulosti předmětem soudního sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 59/2001, ve kterém tento soud konstatoval, že má být aplikován zákon o půdě (pozn. tento soud v rozhodnutí ze dne 18. 10. 2007 zamítl žalobu žalující akciové společnosti domáhající se určení, že je vlastníkem pozemků č. X4 a X5 v k. ú. Štěrboholy zapsaných na listu LV č. X6), přičemž obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, tento restituční nárok na nevydané pozemky podřadily pod úpravu zákona o půdě. Tím došlo k založení důvodného očekávání stěžovatelky, že v jejím případě bude rozhodnuto obdobně, jelikož se v podstatných znacích tyto dva soudní spory shodují. Vzhledem k tomu, že však obecné soudy ve věci stěžovatelky rozhodly odlišně, došlo tím k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. V posuzované věci (v řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 4 C 31/2019) obecné soudy vyšly ze zjištění, že odňaté a nevydané pozemky měly stavební charakter, nešlo tedy o pozemky zemědělské, a proto dovodily, že zákon o půdě zde není aplikovatelný. Stěžovatelce tedy nevznikl nárok na peněžitou náhradu podle zákona o půdě, přičemž nárok stěžovatelky na náhradu podle zákona o půdě nezakládá ani pravomocné rozhodnutí Pozemkového úřadu hl. m. Prahy ze dne 31. 1. 1994 č. j. PÚ 5630/02. Uvedené závěry obecných soudů považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
12. K námitce stěžovatelky, že mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou existuje po dobu dvaceti šesti let vztah založený zákonem o půdě, ze kterého pak vyplývá pro stěžovatelku právo na vypořádání restitučního nároku podle zákona o půdě, poukazuje Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí, ve kterých soudy dostatečně přesvědčivě vysvětlily, že správný závěr o nemožnosti aplikovat zákon o půdě není způsobilé zvrátit ani rozhodnutí Pozemkového úřadu hl. m. Prahy ze dne 31. 1. 1994 č. j. PÚ 5630/92, ve kterém správní orgán nezohlednil povahu pozemků při posouzení aplikovatelnosti zákona o půdě (městský soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že úvahy o působnosti zákona v něm absentují), když tímto rozhodnutím soud není bezvýhradně vázán. Městský soud přitom shledal správným i výklad §135 odst. 2 o. s. ř., podle kterého termín "soud vychází" neznamená vázanost rozhodnutím správního orgánu, resp. příkaz danou otázku posoudit zcela stejně, ale povinnost se s rozhodnutím a jeho významem pro posuzovanou věc zabývat a vypořádat se s ním. K tomu obecné soudy výstižně poukázaly na to, že i když soudům nepřísluší jakkoli zasahovat do právních vztahů založených pravomocným rozhodnutím správního orgánu, nejsou jím ve svém rozhodování o věcech s daným rozhodnutím souvisejících bezvýhradně vázány, nejde-li o rozhodnutí o přestupku či o jiném správním deliktu, popřípadě o rozhodnutí o osobním stavu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4634/2010-358). Pro úplnost je třeba uvést, že předmětem stěžovatelkou odkazovaného řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 59/2001, byla žaloba na určení vlastnictví k pozemku parc. č. X4 a pozemku parc. č. X5 v k. ú. Štěrboholy, která byla pravomocně zamítnuta.
13. Ústavní soud pro úplnost dodává, že městský soud výstižně poukázal na to, že v řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně stěžovatelky dosáhla vydání převážné části areálu restituované cihelny Dohodou o vydání věci ze dne 3. 6. 1992, uzavřené podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Nebyly-li přitom z důvodu zastavěnosti či jiné příčiny předmětné nemovitosti její součástí (v dohodě jsou zmíněny, ale ve výčtu vydaných nemovitostí chybí), mohla žádat o náhradu podle tohoto obecného právního předpisu (ve vztahu k zákonu o půdě), který však neumožňoval naturální náhradu.
14. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy o charakteru předmětných pozemků a o posouzení jejího nároku na náhradu podle zákona o půdě. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, městského soudu a obvodního soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodněních v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
15. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné, když napadené rozhodnutí městského soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatelky (viz bod 5 toto usnesení). Závěrům Nejvyššího soudu proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
16. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. V závěrech obecných soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
17. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu