ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4634.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4634/2010-358
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce F. P., zastoupeného JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem se sídlem v Moravské Ostravě, Preslova 9, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , IČ: 45797072, se sídlem Praze 3, Husinecká 1023/11a, o zaplacení částky 2.450.700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 544/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2010, č. j. 35 Co 555/2009-313, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2010, č. j. 35 Co 555/2009-313, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 14. 5. 2009, č. j. 6 C 544/2005-264, (již podruhé) zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že má vůči žalovanému pohledávku z titulu nároku na poskytnutí náhrady za pozemky ve výroku blíže specifikované, jež nebyly vydány oprávněným osobám z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobou uplatňované právo odůvodňoval žalobce tvrzením, že jeho právo jako oprávněné osoby a současně jako osoby, jíž byly restituční nároky postoupeny na základě smluv s dalšími oprávněnými osobami odvozujícími své nároky od téhož právního předchůdce, na náhradní pozemky a peněžité náhrady za pozemky, jež nebyly pro překážky bránící vydání pozemků dle §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických práv k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě), vydány, nebylo uspokojeno v náležité výši, jelikož při stanovení výše těchto náhrad bylo vycházeno pouze z údajů obsažených v pozemkové knize a nebylo zohledněno, že ještě před přechodem těchto pozemků na stát byly pozemky částečně zastavěny a částečně určeny k výstavbě, pročež se žalobce nyní uplatňovanou žalobou domáhal, aby byl žalovaný shledán povinným k vydání rozdílu mezi náhradami již poskytnutými a náhradou odpovídající podle tvrzení žalobce skutečné hodnotě nevydaného majetku. Obvodní soud připomněl, že veškeré právní vztahy mezi účastníky byly vypořádány prostřednictvím dohod o narovnání uzavřených dle §585 obč. zák., jimiž zanikly nároky na náhradu za restituované pozemky a byly nahrazeny závazky z těchto dohod. Obvodní soud však současně podotkl, že v souladu s §28a zákona o půdě, ve znění účinném k datu uzavření smluv a dohod účastníků, měla být zjišťována podle prováděcích předpisů nejen hodnota nároku oprávněných osob, ale i hodnota pozemků poskytovaných jako náhrada, předpokládá-li tedy dohoda ze dne 15. 3. 1994 převod „metr za metr,“ je ji třeba považovat za neplatnou pro rozpor se zákonem. Neplatnost této dohody, jež předpokládala a uvozovala další smluvní úpravu mezi účastníky, však nebrání tomu, aby ostatní smlouvy obstály jako platné. V případech těchto smluv je sice cena převáděných pozemků uvedena, neopírá se ovšem o znalecký posudek, ale o výpočet zaměstnance žalovaného, nebylo-li však o předmětu plnění a výši ceny sporu, akceptoval obvodní soud tyto smlouvy jako platné. Jako důvodnou označil soud i námitku promlčení vznesenou žalovaným, neboť k zániku nároku žalobce došlo nejpozději k datu uzavření poslední dohody o narovnání dne 1. 11. 1996, a je tedy zřejmé, že ke dni podání žaloby dne 8. 12. 2005 došlo již k uplynutí tříleté promlčecí doby dle §100 a 101 obč. zák. Soud dále odmítl tvrzení žalobce, že jeho nárok vznikl až v souvislosti s novelou zákona o půdě provedenou zákonem č. 187/2006 Sb., neboť takto by mohl vzniknout pouze v případě, že by restituční nárok trval ke dni účinnosti tohoto zákona (tj. ke dni 5. 5. 2006). Na závěr svého rozhodnutí se soud zaobíral otázkou naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, jenž shledal daný pouze z části. Tyto závěry tedy soud prvního stupně vedly k tomu, že žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 2. 2. 2010, č. j. 35 Co 555/2009-313, změnil tak, že zamítl žalobu, jíž bylo navrhováno, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci částku 2.450.700,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Toto rozhodnutí odvolací soud učinil poté, co usnesením ze dne 26. 1. 2010, č. j. 35 Co 555/2009-308, rozhodl o připuštění zpětvzetí žaloby, jíž se žalobce domáhal náhrady za nevydané pozemky vyjma pozemků p. č. 788/1 a č. 855 v k. ú. K., rozsudek soudu prvního stupně v této části zrušil a řízení zastavil (výrok I.), současně rozhodl, že se připouští změna žaloby ve znění, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 2.450.700,- Kč s příslušenstvím (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že v souladu s ustanovením §1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě se tento zákon vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, v rozsahu stanoveném dle tohoto zákona i na půdu, která tvoří lesní půdní fond. Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) cit. zák. nelze pozemky vydat v případě, že pozemek byl po převodu nebo přechodu do vlastnictví jiné osoby zastavěn. Tvrdí-li žalobce, že jeden z pozemků, kterých se žaloba týká, byl v době odnětí zastavěný a druhý byl k zastavění určený, a jednalo se tedy o pozemky stavební, nemůže jít o nárok podle zákona o půdě, nehledě na to, že žalovaný uspokojil restituční nárok žalobce právě podle tohoto předpisu. Žalobou uplatněnému nároku přitom nelze vyhovět ani podle jiného restitučního zákona. S ohledem na tento závěr odvolací soud žalobu ve změněné podobě jako nedůvodnou zamítl.
Proti uvedenému rozhodnutí soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost je dle něj dána ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na zcela odlišném posouzení práv a povinností žalobce oproti rozhodnutí soudu prvního stupně, a dále i ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jelikož jde současně i o rozhodnutí zásadně právně významné. Dovolatel považuje za naplněné veškeré dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Odvolací soud podle dovolatele pochybil, založil-li svou úvahu, že na restituční nároky dovolatele nedopadal zákon o půdě, pouze na znění §1 a §6 zákona o půdě, aniž by jakkoliv zohlednil i §30 tohoto zákona stanovící, že se za majetek uvedený v §1 zákona o půdě považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k účelům uvedeným v §1 cit. zák., tj. účelům zemědělským, užíván. Otázka, zda určení pozemků k zastavění je dostatečným důvodem proto, aby byl pozemek vyloučen z režimu zákona o půdě, je otázkou v judikatuře dovolacího soudu doposud neřešenou a její řešení odvolacím soudem považuje dovolatel přinejmenším ve vztahu k parcele č. 855 v k. ú. Kunčice nad Ostravicí za nesprávné. Zákon nedává oporu pro závěr, že by mohlo být ustanovení §30 zákona o půdě při posouzení, zda jde o nárok podle tohoto zákona, pominuto, a to ani s ohledem na znění §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, na něž ve svém rozhodnutí odkázal odvolací soud, a to nejen proto, že toto ustanovení jen vymezuje případy, v nichž nelze oprávněné osobě vydat pozemek, ale především s přihlédnutím k tomu, že uvedené ustanovení nelze vztáhnout na parcelu č. 855 v k. ú. K., která byla v době přechodu na stát v pozemkové knize vedena jako soukromá cesta. Pochybením odvolacího soudu je i přehlédnutí toho, že otázka, zda nároky týkající se parcel č. 788/1 a č. 855 v k. ú. K. podléhají režimu zákona o půdě, byla řešena jako předběžná v rozhodnutí pozemkového úřadu. Soudy přitom nejsou mimo rámec správního soudnictví oprávněny zkoumat věcnou správnost správního aktu a mohou se zabývat pouze tím, zda nejde o správní akt nicotný. Nicotnost je pak dána tehdy, rozhodoval-li absolutně věcně nepříslušný orgán, jestliže však v posuzovaném případě šlo o pozemky tvořící v době přechodu na stát součást velkostatku, o jejichž přesném stavu nebyly s ohledem na značný časový odstup spolehlivé záznamy, neobstojí závěr, že by byla dána absolutní věcná nepříslušnost na straně pozemkového úřadu, jenž o věci rozhodoval. Nebyl-li tedy odvolací soud oprávněn přezkoumávat správnost rozhodnutí pozemkového úřadu a učinil-li i přesto jiný závěr týkající se použitelnosti zákona o půdě, je jeho rozhodnutí nesprávné, a to ve vztahu k oběma výše uvedeným parcelám. Dovolatel v této souvislosti upozornil, že i otázka, jestli a v jakém směru je soud rozhodující o náhradě za nevydané pozemky vázán rozhodnutím pozemkového úřadu, doposud nebyla řešena dovolacím soudem. Odvolací soud podle dovolatele rovněž nedostál své povinnosti informovat účastníky o svém právním pohledu na věc, jenž se zcela lišil jak od tvrzení účastníků, tak od posouzení věci soudem prvního stupně, a neumožnil jim tak, aby se k němu vyjádřili. Nežádoucnost tzv. překvapivých rozhodnutí přitom byla opakovaně akcentována Ústavním i Nejvyšším soudem. Závěrem dovolatel zdůraznil potřebu přihlédnout ke zvláštní povaze řízení o restitučních nárocích, jež by měla vést především ke zmírnění státem spáchaných křivd, a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu odvolacího a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný označil ve svém vyjádření dovolání za nedůvodné, uvedl, že dle něj byly restituční nároky žalobce zcela vypořádány a nadto došlo již i k promlčení případného práva žalobce.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož napadeným rozhodnutím bylo odvolacím soudem potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně způsobem odpovídajícím změně a částečnému zpětvzetí žaloby učiněným před soudem odvolacím (a nejde o případ předpokládaný §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. – soud prvního stupně nerozhodl jinak), je možno dovolání považovat za přípustné pouze v případě, pokud by dovolací soud dospěl za pomocí hledisek příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř. k závěru, že jde o rozhodnutí zásadně právně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci lze napadenému rozhodnutí přiznat zásadní právní význam ve smyslu výše uvedeného ustanovení, neboť v rozhodnutí řešená otázka rozsahu působnosti zákona o půdě byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, od níž však není důvodu se odklánět ani v tomto případě. S ohledem na nesprávné posouzení této otázky lze dovolání považovat za důvodně podané. Dovolateli lze přisvědčit, že závěr o tom, že s poukazem na charakter předmětného majetku nemohou být restituční nároky posuzovány podle zákona o půdě, nelze učinit, aniž by bylo zohledněno ustanovení §30 zákona o půdě. Jak již dříve zdůraznil Nejvyšší soud, uvedené ustanovení rozšiřuje okruh působnosti zákona o půdě (respektive jeho části druhé upravující problematiku vydávání nemovitostí oprávněným osobám a poskytování náhrad za nemovitosti nevydané) i na pozemky, jež nespadají do definice uvedené v §1 odst. 1 cit. zák., které však byly v době přechodu na stát používány k účelům zemědělské výroby (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3037/2009). Uzavřel-li odvolací soud, že na restituční nárok žalobce nedopadá zákon o půdě, aniž by se vypořádal s tím, proč na věc nemůže dopadat uvedené ustanovení, je již z tohoto důvodu jeho právní posouzení neúplné, a tudíž i nesprávné.
Je-li dovolání shledáno přípustným, přihlíží dle §242 o. s. ř. Nejvyšší soud též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Za vadu řízení ve smyslu tohoto ustanovení lze považovat i nepřezkoumatelnost odůvodnění napadeného rozhodnutí, jež brání dovolacímu soudu posoudit jeho správnost (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1055, svazek 15/2002). Z §157 odst. 2 o. s. ř. plyne pro soud povinnost v odůvodnění přesvědčivě vyložit (mimo jiné), které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, a jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. V daném případě však odvolací soud bez dalšího dokazování a bližšího vysvětlení svých úvah vyšel z tvrzení žalobce o charakteru dotčených pozemků, a nedostál tak výše uvedenému zákonnému požadavku na náležité odůvodnění. Jeho rozhodnutí by tedy (nehledě na výše uvedené pochybení v právním posouzení) nemohlo obstát již pro nedostatečné odůvodnění, jež činí rozhodnutí nepřezkoumatelným a jež zároveň představuje zásah do práva účastníků na spravedlivý proces (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4455/2009, nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, ročník 1995, č. 34, nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 346/09). Vytýkal-li dovolatel odvolacímu soudu, že tento ve svém rozhodování nezohlednil skutečnost, že o použitelnosti zákona o půdě na restituční nároky týkající se sporovaných pozemků již bylo pravomocně rozhodnuto pozemkovým úřadem, je třeba uvést, že ač lze dovolateli přisvědčit v tom, že obecné soudy nejsou mimo řízení podle části páté o. s. ř. oprávněny přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí správních orgánů vyjma situací, kdy jde o nicotná rozhodnutí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 11, sešit 2/2000), neznamená to, že by v případě, že o otázce související s nárokem uplatněným žalobou před obecnými soudy bylo rozhodnuto správním orgánem, byly tímto rozhodnutím obecné soudy bez dalšího vázány. Ačkoliv soudům v této situaci nepřísluší jakkoliv zasahovat do právních vztahů založených pravomocným rozhodnutím správního orgánu, nejsou jím ve svém rozhodování o věcech s daným rozhodnutím souvisejících bezvýhradně vázány, nejde-li o rozhodnutí o přestupku či jiném správním deliktu, popřípadě o rozhodnutí o osobním stavu. V souladu s ustanovením §135 odst. 2 o. s. ř. má soud, jde-li o otázku, o níž je jinak příslušný rozhodnout jiný orgán, z tohoto rozhodnutí vycházet, aniž by mu však občanský soudní řád přikazoval danou otázku posoudit zcela stejně. Nevypořádal-li se však odvolací soud s rozhodnutím pozemkového úřadu řešícím charakter předmětných pozemků z hlediska restitučního zákonodárství, třebaže bylo v řízení řádně tvrzeno, lze i v této skutečnosti spatřovat vadu rozhodnutí spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti, neboť z dikce uvedeného ustanovení používajícího termín „soud vychází“ je zřejmé, že bude povinností soudu se s tvrzeným rozhodnutím a jeho významem pro posuzovanou věc odpovídajícím způsobem zabývat. Opomene-li se soud v odůvodnění náležitě vypořádat se všemi námitkami významnými pro posouzení správnosti rozhodnutí ve věci, tedy i se souvisejícím rozhodnutím správního orgánu, jde opět o rozhodnutí nepřezkoumatelné, a i z tohoto důvodu je tak lze považovat za stižené vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3716, CD 3/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2195/2010).
Dovolateli lze dále přisvědčit i v tom, že odvolací soud v daném případě pochybil, učinil-li rozhodnutí, aniž by účastníky seznámil se svým náhledem na právní posouzení věci, jenž se diametrálně lišil od právních názorů účastníků i soudu prvního stupně a který se opírá o zohlednění odlišných skutkových okolností, k nimž se doposud účastníci zvlášť nevyjadřovali (tvrzeními či důkazními návrhy), jelikož je v dané věci nepovažovali ani za rozporuplné ani za rozhodující. Nejvyšší soud opakovaně vyslovil závěr, že pokud odvolací soud za těchto okolností potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, aniž by před vyhlášením potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem, který se liší od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožní jim se k němu vyjádřit a doplnit svá tvrzení ve vztahu k tomuto právnímu názoru, porušuje tím zásadu předvídatelnosti rozhodnutí a současně tím opět zasahuje i do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 7164, CD 10/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1606/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2435/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3795, CD 3/2007, nebo nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 2809/09). Shledal-li tedy odvolací soud, že vzájemné vztahy mezi účastníky nelze posoudit podle zákona o půdě, měl umožnit účastníkům se k tomuto právnímu názoru vyjádřit, tak jak mu to ukládá §118a o. s. ř., a domníval-li se, že doposud učiněná tvrzení a provedené důkazy neumožňují udržet názor účastníků a soudu prvního stupně o aplikovatelnosti zákona o půdě, měl v souladu s tímto ustanovením vyzvat účastníky k doplnění rozhodujících skutečností, případně zvážit, zda je tento postup v souladu s přezkumnými limity stanovenými zákonem pro odvolací řízení (srov. §213b o. s. ř.), nesplnil-li odvolací soud tuto povinnost, je třeba jeho rozhodnutí i z tohoto důvodu považovat za stižené vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Protože právní posouzení věci provedené odvolacím soudem považoval Nejvyšší soud za nesprávné a postup před odvolacím soudem za vadný, shledal dovolání důvodným, podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a §243b odst. 3, věty první, o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. února 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu