ECLI:CZ:US:2021:4.US.1048.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1048/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti obchodní společnosti Chaos, s. r. o., sídlem Hurbanova 208/62, Čadca, Slovenská republika, zastoupené JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem, sídlem Tovární 1130, Chrudim, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2021 č. j. 27 Cdo 691/2020-1169, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Mgr. Petra Stejskala, LL.M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení 5 000 000 Kč s příslušenstvím u Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud"), jenž jí zamítl rozsudkem ze dne 7. 1. 2014 č. j. 18 C 30/2010-936. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") následně v odvolacím řízení nařídil jednání na den 20. 10. 2014. K nařízenému jednání stěžovatelku předvolal.
3. Dne 16. 10. 2014 byla krajským soudem stěžovatelce doručena písemnost nadepsaná jako "vyrozumění" s identifikací uvedené věci a obsahující mimo jiné text ve znění (citováno včetně chyb v psaní, řádkování a dalších nepřesností): "... se jednání nařízené na den datum v cas hodin u podepsaného soudu v místnosti č. dv. dvere/patro patro
odročuje na den 12. 01. 2015 v 08:45 hod u podepsaného soudu v místnosti č. dv. 103/ II. patro. Důvodem odročení jednání je důvod stojící na straně soudu. V ostatním zůstává předvolání k jednání v platnosti.
nekoná. K nově nařízenému jednání budete předvolán(a)."
4. Dne 12. 1. 2015 se ve věci u krajského soudu konalo jednání; stěžovatelka ani její právní zástupce se jej nezúčastnili. Krajský soud na jednání vyhlásil rozsudek z téhož dne č. j. 21 Co 325/2014-997, jímž uvedený rozsudek okresního soudu potvrdil.
5. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka domnívala, že jí krajský soud odňal možnost jednat před soudem, brojila proti uvedenému rozsudku krajského soudu žalobou pro zmatečnost. Krajský soud ji usnesením ze dne 5. 2. 2018 č. j. 21 Co 325/2014-1100 zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
6. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání stěžovatelky usnesením ze dne 3. 10. 2019 č. j. 4 Co 128/2018-1132 uvedené usnesení krajského soudu potvrdil v jeho výroku I. (výrok I.), jeho výrok II. změnil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Vrchní soud uvedl, že je zřejmé, že uvedené vyrozumění obsahuje údaje, které nebyly "škrknuty" ze vzorového formuláře pro jeho písemné vyhotovení zaměstnancem krajského soudu. Připustil, že uvedený úkon v jeho konkrétní podobě sice znesnadnil orientaci předvolaných osob v textu, avšak je třeba přihlédnout k tomu, že úvodní věta oznámení o odročení jednání na den 12. 1. 2015 je ukončena tečkou. Z daného úkonu je zřejmé, že krajský soud měl úmysl odročit jednání na datum zde uvedené, nikoli toliko informovat o tom, že se jednání nekoná; jde o jediný výklad, který dává smysl. Nedostavila-li se stěžovatelka na jednání, nelze to přičítat k tíži krajského soudu.
7. Proti usnesení vrchního soudu brojila stěžovatelka dovoláním, jež Nejvyšší soud odmítl v záhlaví uvedeným usnesením, neboť nebylo přípustné. Podle Nejvyššího soudu je v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí závěr krajského soudu a vrchního soudu o tom, že uvedené vyrozumění stěžovatelky nebylo pochybením krajského soudu. Stěžovatelka, zastoupená advokátem, byla řádně předvolána k jednání na den 20. 10. 2014 a dne 16. 10. 2014 jí bylo doručeno vyrozumění o odročení jednání na den 12. 1. 2015. Úkon obsahoval označení spisové značky, účastníků a jejich zástupců, věci a důvod odročení jednání. Nejvyšší soud potvrdil, že nikoli řádné vyškrtnutí některých alternativních údajů na předpřipraveném vzoru nečiní ve věci stěžovatelky vyrozumění neurčitým.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka tvrdí, že se oprávněně domnívala, že jednání dne 12. 1. 2015 se nemá konat. Za jediný rozumný výklad uvedeného vyrozumění považuje, že se původně nařízené jednání nekoná a že bude dále vyrozuměna o nově nařízeném jednání. Uvedené vyrozumění nelze považovat za řádné předvolání k jednání, jež proběhlo.
9. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že uvedené vyrozumění nebylo přehledné a postrádalo informaci, jaké jednání se odročuje. Výklad daného úkonu, který provedly soudy v nyní posuzované věci, je jen jeden z více výkladů. Stěžovatelka se však řídila výslovně formulovaným textem "nekoná", a proto měla za to, že se nekoná právě jednání dne 12. 1. 2015. Stěžovatelka tvrdí, že nelze připustit, aby účastníci řízení dovozovali, co výslovně uvedeno v procesním úkonu orgánu veřejné moci platí a co nikoli. Neplatí ani pravidlo, které formuloval vrchní soud, že za první tečkou v textu již následující text nemá žádné účinky. Stěžovatelka uzavírá, že úkon nebyl přehledný a jasný, a proto krajský soud stěžovatelce znemožnil uskutečnit její procesní právo účastnit se jednání před soudem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady stanovené §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, tj. srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Těžiště ústavní stížnosti spočívá na tvrzení stěžovatelky, že výklad úkonu krajského soudu provedený obecnými soudy (v napadeném usnesení i Nejvyšším soudem), je nesprávný a má za následek porušení jejího práva na soudní ochranu a být slyšen. Podle obecných soudů uvedené vyrozumění krajského soudu o odročení jednání (sub 3) sice nebylo bezvadné (sub 5 a 6), avšak bylo možné jej jednoznačně vyložit tak, že se dříve nařízené jednání odročuje na jiný v něm vymezený den.
13. S ohledem na shora uvedené (sub 11) platí, že interpretace obsahu procesních úkonů z hlediska jejich obsahu je věcí obecných soudů a Ústavní soud by do tohoto procesu mohl zasáhnout za předpokladu, že by byl zatížen prvkem svévole (srov. obdobně bod 25 usnesení ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 122/19; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
14. Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala. Jak patrno z argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti, ve které rekapituluje tvrzení obecných soudů v nyní posuzované věci, jejími námitkami se dostatečně zabývaly. Jejich závěry jsou srozumitelné, o čemž ostatně svědčí skutečnost, že na ně stěžovatelka věcně reaguje. Stěžovatelka ve své podstatě pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů (konkrétně Nejvyššího soudu), což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
15. Stěžovatelka současně uvedené vyrozumění krajského soudu přiložila k ústavní stížnosti. Ani z porovnání jeho obsahu a závěrů obecných soudů v nyní posuzované věci nelze usoudit, že se obecné soudy dopustily tzv. kvalifikované vady. Vyrozumění skutečně neobsahuje výslovnou identifikaci jednání, které se nekoná, a obsahuje rovněž informaci o nově nařízeném jednání a navazující text za tečkou ve znění "nekoná ...". Obsahuje však údaje o nově nařízeném jednání. Závěry obecných soudů, jež považují uvedený úkon za srozumitelný, byť nikoli bezvadný, nepovažuje Ústavní soud za nikterak nepřiměřené. Nevedou ani k přenesení odpovědnosti za pochybení orgánů veřejné moci na účastníky řízení; z ničeho se nejeví, že k výkladu daného úkonu bylo nutné vynaložit větší úsilí či že byl potřebný vyšší standard odbornosti či opatrnosti. Nadto, jak zdůraznil Nejvyšší soud, stěžovatelka byla v řízení zastoupena advokátem jako kvalifikovaným právním zástupcem. Závěry Nejvyššího soudu v napadeném rozhodnutí proto lze považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
16. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu