ECLI:CZ:US:2021:4.US.1061.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1061/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., zastoupeného JUDr. Janou Dvořákovou Závodskou, advokátkou, sídlem Dukelských hrdinů 406/23, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2021 č. j. 25 Co 298/2020-771, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) nezletilého R. Š. a 2) K. L., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byly porušeny čl. 9 odst. 3 a čl. 95 odst. odst. 1 Ústavy, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") částečným rozsudkem ze dne 10. 8. 2020 č. j. 0 P 145/2017-715 svěřil prvního vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilého") do střídavé péče rodičů tak, že od pátku lichého týdne 16:00 hodin do pátku sudého týdne 16:00 hodin ho svěřil do výchovy stěžovatele (dále též "otec") a od pátku sudého týdne 16:00 hodin do pátku lichého týdne 16:00 hodin ho svěřil do výchovy druhé vedlejší účastnice (dále jen "matky"). K předání a převzetí nezletilého mělo docházet v místě bydliště toho z rodičů, kde interval střídavé výchovy končí (výrok I.). Výše vzájemné vyživovací povinnosti rodičům nebyla stanovena (výrok II.). O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III.). Doplňujícím usnesením ze dne 24. 11. 2020 č. j. 0 P 145/2017-743 obvodní soud doplnil uvedený rozsudek o výrok IV., že České republice se přiznává nárok na náhradu nákladů řízení v částce 43 742 Kč a každému z rodičů uložil zaplatit jednu polovinu z této částky (tj. 21 871 Kč) s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (spojených s vydáním doplňujícího usnesení).
3. K odvolání obou rodičů Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví specifikovaným rozhodnutím změnil rozsudek obvodního soudu tak, že nezletilého svěřil do výlučné péče matky (výrok I.). Dále bylo stanoveno, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilým stýkat každý lichý kalendářní týden od čtvrtka po skončení vyučování do pondělí, kdy ho předá do školy, v době, kdy bude probíhat prezenční školní vyučování, vždy ve středu sudého kalendářního týdne, v době, kdy nebude probíhat prezenční školní vyučování, vždy ve středu sudého kalendářního týdne formou elektronické komunikace, o jarních prázdninách v každém lichém roce, o velikonočních prázdninách v každém sudém roce, o letních prázdninách vždy od 1. 7. do 15. 7. a od 1. 8. do 8. 8., o podzimních prázdninách v každém lichém roce, o Vánocích vždy od 25. 12. do 1. 1. následujícího roku, přičemž úprava styku o prázdninách a svátcích má přednost před běžnou úpravou styku. Způsob a časy předání nezletilého jsou ve výroku konkrétně specifikovány. Matce byla uložena povinnost nezletilého na styk s otcem řádně připravit (výrok II.). Ve výroku o výživném za dobu od března 2021 nadále byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že otec je povinen platit na výživu nezletilého částku 4 000 Kč měsíčně vždy do každého 5. dne v měsíci předem k rukám matky s účinností od března 2021. Za dobu od 20. 3. 2014 do 28. 2. 2021 byl v tomto výroku a ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky navzájem a ve vztahu k České republice rozsudek zrušen a v tomto rozsahu vrácen obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
4. Městský soud se podrobně zabýval možností střídavé péče rodičů, jak rozhodl obvodní soud, přičemž konstatoval, že první dvě kritéria (tj. pokrevní příbuzenství a zachování vazeb) svědčí stejnou měrou oběma rodičům. Schopnost zajistit emocionální i vzdělávací potřeby dítěte je však výrazně vyšší u matky (viz zejména znalecký posudek, zprávy školy). Otec tím, že se synem neplní v době pobytu syna u něj dohled nad školní přípravou syna, a nutí tak matku, aby všechny úkoly se synem plnila matka v době, kdy o syna pečuje, zásadně omezuje matčin volný čas se synem, neboť během pobytu u otce syn pouze plnil online školní docházku a jinak měl volný čas, kdy se mohl věnovat jen svým zájmům a aktivitám s otcem, zatímco u matky vyjma plnění školní docházky musel ještě pod jejím dohledem plnit dvojnásobný počet úloh. Městský soud doplnil dokazování mimo jiné o pohovor s nezletilým uskutečněný dne 4. 2. 2021, ze kterého vyplynulo, že nezletilý by si přál být v péči své matky a tátu navštěvovat, a rovněž o zprávu základní školy ze dne 6. 1. 2021, podle které na chování nezletilého nemá vliv skutečnost, u kterého z rodičů zrovna pobývá, ale tato skutečnost má vliv na plnění školních povinností - u matky plní všechny zadané úkoly, u otce tomu tak není a chybějící učivo s ním potom dodělává matka. Po doplněném dokazování se městský soud neztotožnil se závěry obvodního soudu. Shledal, že ač měl obvodní soud k dispozici důkazy vypovídající o tom, že matka otce opustila pro jeho násilné chování, že na jeho agresivní sklony poukázali i znalci, že otec matku označoval hanlivě, bez jejího svolení (a proti její vůli) si ji fotil a opakovaně nerespektoval její rodičovská práva (znemožňoval matce kontakt se synem a o synovi jí nepodával žádné zprávy, vyloučil ji z výběru základní školy), přesto tyto skutečnosti náležitě nehodnotil. Obvodní soud podle městského soudu pominul všechna negativní zjištění týkající se otce, rezignoval na zjištění jeho skutečných příjmů a při svém rozhodování nerespektoval práva nezletilého na přiznání důležitosti jeho názoru pouze s odůvodněním, že v době pobytu u matky není jeho názor relevantní. Na základě těchto skutečností a jejich hodnocení městský soud uzavřel, že schopnost zajistit emocionální i vzdělávací potřeby dítěte je výrazně vyšší u matky, přičemž zdůraznil, že to byl otec, kdo si proti vůli matky prosadil školní docházku nezletilého od jeho šesti let, ačkoliv znalci i pedagogicko-psychologická poradna upozornili na jeho nezralost a poukazovali na to, že školní příprava bude pro něj náročnější, než kdyby byla zvolena varianta odkladu. O to kritičtěji městský soud vnímal otcovo dlouhodobé ignorování nutnosti zvýšeného dohledu nad domácí přípravou nezletilého do školy, resp. vědomé přenášení svého dílu péče o dítě na matku. Důležité je i přání nezletilého být v péči matky. K tomu dodal, že není překvapivé, že v době, kdy mezi otcem a matkou byly přátelské vztahy, nezletilému střídavá péče svědčila, líbila se mu a preferoval ji. Po cca jednom a půl roku si však matka našla přítele a tato skutečnost vedla k vyhrocení vztahů mezi rodiči. Otec po celou dobu řízení partnera matky napadal, ale znaleckým zkoumáním bylo zjištěno, že jde o bezproblémového člověka, který má s nezletilým hezký vztah. Rodičovský konflikt podle konstatování městského soudu prokazatelně působí na nezletilého jako výrazný stresující faktor a takový stav mu neprospívá, neboť se nepříznivě podepisuje na jeho psychickém stavu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (pozn. N 32/56 SbNU 363, dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná), podle kterého nesouhlas matky se střídavou péčí může být relevantní pouze tehdy, je-li vybudován na důvodech, jež jsou způsobilé intenzivním způsobem negativně zasahovat do zájmu dítěte. Má za to, že obecný soud nesmí na střídavou výchovu rezignovat už tehdy, když s tímto způsobem výchovy jeden z rodičů nesouhlasí. S odkazem na další judikaturu Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529), ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629), ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 2396/19 aj.] konstatuje, že předním hlediskem při úpravě péče o děti musí být vždy nejlepší zájem dítěte, přičemž při zkoumání, zda je nařízení střídavé péče v nejlepším zájmu dítěte, musí být v prvé řadě splněno subjektivní kritérium spočívající v tom, že oba rodiče musí o svěření dítěte do péče projevit skutečný a upřímný zájem. Dále je třeba zkoumat objektivní kritéria, jimž jsou existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče, míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče dané osoby, schopnost zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby a přání dítěte. Naplňují-li oba rodiče zmíněná kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo v péči obou rodičů. Městský soud podle stěžovatele neodůvodnil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že střídavá péče se nepříznivě podepisuje na psychickém stavu nezletilého. Nesouhlasí ani se závěrem městského soudu, že přání nezletilého vyzněla jednoznačně, tj. že chce být svěřen do péče matky. Z protokolu o pohovoru s nezletilým ze dne 11. 2. 2021 (který stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně cituje) vyplynulo, že nezletilý reagoval na většinu otázek slovem "hmm". Podle stěžovatele nelze při hodnocení přání nezletilého výsledek takového pohovoru akceptovat a soud měl ustanovit znalce z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychologie. Dodal, že se domnívá, že nezletilý má strach z přítele své matky, a že není pravdou, že není schopen smířit se s tím, že si matka našla nového partnera. Má pouze obavy o zdravý vývoj svého syna.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že ve věcech péče o děti zasahuje pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
10. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
11. V nyní posuzované věci městský soud na základě výsledků provedeného dokazování, které doplnil, dospěl k závěru, že nejlepším řešením odpovídajícím zájmu nezletilého je svěřit ho do výlučné péče matky a otci umožnit široký styk. Při svém rozhodování přihlédl k nejlepšímu zájmu nezletilého i k jeho přání a současně vzal zřetel na ochranu rodičovských práv otce, a proto, ve snaze zachovat citové vazby nezletilého k němu, upravil styk otce s nezletilým v co nejširším rozsahu a současně upravil způsob předávání nezletilého. K námitce stěžovatele týkající se protokolu o pohovoru s nezletilým, považuje Ústavní soud za potřebné uvést, že městský soud se podrobně zabýval pohovorem s nezletilým R. uskutečněným dne 4. 2. 2021, při kterém zjistil, že nezletilý by si přál být v péči mámy a tátu navštěvovat (bod 29 odůvodnění rozsudku městského soudu, kde popsal i chování nezletilého). Také v pohovoru ze dne 11. 2. 2021, na který stěžovatel poukazuje, s tím, že nezletilý reagoval na většinu otázek slovem "hmm", však na druhou otázku "Chtěl bys bydlet s mami, odtamtud vycházet?" Nezletilý odpověděl: "Hmm. Jo.", byť jinak opravdu na většinu ostatních otázek odpovídal neurčitě. V návaznosti na to městský soud zhodnotil i vývoj uvedeného přání nezletilého a závěry znaleckého posudku Znaleckého ústavu zdravotního, s. r. o., z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie a z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, byť vypracovaného v roce 2018, který však podle závěru městského soudu neztratil na aktuálnosti a ze kterého rovněž vyplývá, že k osobě matky má nezletilý utvořenou silnou citovou vazbu, po emoční stránce osobu matky upřednostňuje, přičemž střídavá výchova (sc. péče) se jeví jako problematická (body 11 a 53 odůvodnění rozsudku městského soudu).
12. Ústavní soud konstatuje, že městský soud se předmětnou věcí řádně zabýval a přihlédl ke všem pro posouzení věci významným skutečnostem. Při svém rozhodování vycházel z judikatury Ústavního soudu a respektoval závěry tohoto soudu. Přihlédl především k nejlepšímu zájmu nezletilého, jakož i k jeho přání. Pečlivě vysvětlil, proč by za dané situace byla střídavá péče pro nezletilého nevhodná. Závěry městského soudu považuje Ústavní soud za ústavně souladné. Je třeba mít na paměti, že cílem opatrovnického řízení není nalézt takové řešení, které vyhovuje rodičům, nýbrž řešení, které bude v co nejlepším zájmu nezletilých dětí při současném respektování práv jejich rodičů.
13. Dovozuje-li stěžovatel, že v jeho případě byla naplněna kritéria pro svěření nezletilého do střídavé péče, k tomu Ústavní soud poznamenává, že u soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o precedenční závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani předestřená ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Jak již bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu je při přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla výše uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14 (U 21/75 SbNU 685)].
14. Ostatně i v judikatuře, na kterou stěžovatel poukazuje, Ústavní soud sice vymezil obecná východiska (premisy) ve vztahu k problematice rozhodování soudů o střídavé výchově, když konstatoval, že "je-li nejlepším zájmem dítěte, aby bylo především v péči obou rodičů, a pokud jsou splněny veškeré zákonné podmínky (tj. oba rodiče jsou stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a kdy tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah), tak je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou", nicméně i v tomto případě Ústavní soud jejich naplnění hodnotil s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu soudního rozhodování v řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem [srov. např. stěžovatelem uvedený nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, usnesení ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14 (U 21/75 SbNU 685) aj.].
15. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14, který stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž zmiňuje, Ústavní soud vyslovil, že střídavá péče nemá být automatismem. Presumpci svěření dítěte do střídavé péče lze vyvrátit, jsou-li k tomu pádné důvody mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Mezi tyto důvody patří například specifický zdravotní či psychický stav dítěte, v jehož důsledku by střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, či velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte [srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 823/16 (N 233/83 SbNU 637)].
16. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z obecných soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Městský soud změnil rozhodnutí obvodního soudu a stěžovatel se se závěry městského soudu neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné k jakým skutkovým zjištěním po provedeném dokazování a zhodnocení provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.
17. V posuzované věci bylo rozhodnutí městského soudu odůvodněno způsobem, který v žádném směru nevybočuje z mezí ústavnosti. Ústavní stížnost je podle názoru Ústavního soudu v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry městského soudu a Ústavní soud neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů. Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu