ECLI:CZ:US:2021:4.US.1075.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1075/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jaroslava Šťastného, CSc., zastoupeného Mgr. Petrem Strejčkem, advokátem, sídlem Škroupova 796/10, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2021 č. j. 26 Cdo 2897/2020-299, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2020 č. j. 6 Cmo 235/2019-271 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. dubna 2019 č. j. 49 Cm 144/2015-241, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno základní právo na ochranu vlastnictví zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel jako navrhovatel domáhal toho, aby soud zrušil usnesení shromáždění členů Společenství vlastníků X, jako vedlejšího účastníka (dále jen "vedlejší účastník" nebo "SVJ") přijatá dne 29. 4. 2015, pod bodem č. 5/1, podle kterého shromáždění vlastníků nesouhlasí s vydáním dodatečného stavebního povolení pro stavební zásah v bytě XX - vyříznutí otvoru v železobetonové nosné stěně mezi kuchyní a pokojem a dále pod bodem č. 5/2, podle kterého shromáždění vlastníků nesouhlasí s vybouráním železobetonové nosné stěny mezi předsíní a pokojem v bytě XX a vydáním stavebního povolení, a jíž se dále stěžovatel domáhal schválení za shromáždění členů vedlejšího účastníka tohoto usnesení: Shromáždění vlastníků souhlasí s vydáním dodatečného stavebního povolení pro stavební zásah v bytě XX - vyříznutí otvoru v železobetonové nosné stěně mezi kuchyní a pokojem, shromáždění vlastníků souhlasí s vybouráním železobetonové nosné stěny mezi předsíní a pokojem v bytě XX a vydáním stavebního povolení (výrok I.). Dále krajský soud rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II. a III.). Krajský soud věc posuzoval podle §1209 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), avšak neshledal, že by v daném případě šlo o důležitý důvod umožňující postupovat podle tohoto ustanovení, a proto dovodil, že návrh na zahájení řízení by měl být již z toho důvodu zamítnut. Krajský soud dále poukázal na to, že když si stěžovatel pořizoval bytovou jednotku, stal se i vlastníkem podílu na společných částech domu, a stal se tak podílovým spoluvlastníkem společných částí domu, mezi které patří i nosné stěny nacházející se v každé bytové jednotce v domě. Stěžovatel si měl být vědom toho, že se stává členem SVJ v uvedeném domě a nemůže se sám o své vůli rozhodnout, že bude předělávat společné nosné stěny bez souhlasu ostatních spoluvlastníků. Podle krajského soudu stěžovatel proto nebyl oprávněn k zásahu do společných částí domu - nosných konstrukcí bez souhlasu ostatních spoluvlastníků. Bez stavebního povolení však provedl stavební úpravy bez ohledu na ostatní spoluvlastníky, i když jde o vlastnictví společných částí domu. Krajský soud proto shledal rozhodnutí SVJ neschvalující vydání dodatečného povolení stěžovateli k úpravám zákonným, a to bez ohledu na skutečnost, že stavební činnost stěžovatele nezpůsobila žádnou poruchu statiky domu, když si nelze vynucovat soudně rozhodnutí, jež je v kompetenci společenství vlastníků.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením rozsudek krajského soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Vrchní soud poukázal na to, že stěžovatel nabytím předmětné bytové jednotky v roce 2014 vstoupil do ustálených právních vztahů v SVJ, konstituovaných se vznikem SVJ dne 29. 5. 2001, a to zejména stanovami SVJ. Před nabytím jednotky tak byl seznámen s tím, že není oprávněn podle čl. 16 odst. 2 stanov bez souhlasu SVJ měnit společné části domu, tedy ani jím provedené bourání nosné stěny. Vrchní soud poukázal na to, že koupě bytu stěžovatelem představovala na jedné straně získání objektu bydlení, případně podnikání, avšak na druhé straně, stal-li se stěžovatel členem uvedeného společenství, byl seznámen s tím, že se bude muset podřizovat většinově vyjádřeně vůli SVJ, a to především jde-li o změny společných věcí, jimiž jsou i předmětně nosné stěny. Stěžovatel tak v tomto soudním řízení prosazuje své zájmy proti dříve většinou vlastníků konstituovaným a ustáleným poměrům v SVJ, a za této situace soud nemá oprávnění k popření či ke změně většinově demokraticky vyprofilované a se zákony a stanovami souladné vůle uvedeného společenství. Vrchní soud proto dospěl k závěru, že záměr stěžovatele zasáhnout do nosné stěny, náležející do společných částí domu, představuje důležitý důvod podle §1209 odst. 1 občanského zákoníku, však ani soud nemůže zrušit či změnit většinově přijaté a s právními předpisy a stanovami souladné rozhodnutí shromáždění.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo jeho dovolání podle §243c odst. 1, věty první, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto. Nejvyšší soud dovodil, že dovolání stěžovatele není podle §237 o. s. ř., přípustné, neboť vrchní soud posoudil všechny rozhodné právní otázky v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které není důvod se odchýlit. Nejvyšší soud poukázal na to, že podle ustálené soudní praxe v případě žaloby podle §1209 odst. 1 občanského zákoníku soud pouze přezkoumává, zda shromáždění přijalo usnesení platně, tj. v souladu s právními předpisy a stanovami společenství. Neplatnost rozhodnutí může vyslovit jen tehdy, dospěje-li k závěru, že tomu tak nebylo. V předmětné věci se stěžovatel domáhal určení neplatnosti usnesení, které přijalo shromáždění, a jeho nahrazení rozhodnutím soudu s jiným věcným obsahem. V této souvislosti především zdůrazňoval svůj zájem na provedení stavebních úprav jím vlastněné bytové jednotky s tím, že tyto úpravy se negativně nedotýkají společných částí domu a neomezují ostatní vlastníky jednotek v domě. Přes své námitky však podle Nejvyššího soudu stěžovatel přehlíží, že v řízení podle §1209 odst. 1 občanského zákoníku není možné vydat rozhodnutí nahrazující vůli shromáždění, a neplatnost přijatého rozhodnutí lze vyslovit pouze tehdy, je-li v rozporu s právními předpisy nebo stanovami společenství, neboť zásah veřejné moci do soukromoprávních vztahů lze připustit pouze v odůvodněných a výjimečných případech. Judikatura Nejvyššího soudu je v tomto závěru ustálena a vrchní soud z ní vycházel.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že usnesení vedlejšího účastníka, která napadl žalobou, omezují jeho vlastnické právo k bytové jednotce, neboť mu brání v tom, aby provedl stavební úpravy této bytové jednotky, resp. aby si upravil bytovou jednotku k bydlení a podnikání podle svých individuálních potřeb a představ, tj. zasahují do podstaty předmětu jeho vlastnictví z hlediska účelu jeho využití. Podle stěžovatele vlastnické právo zakládá oprávněné osobě i možnost upravit si bydlení individuálně, svébytným způsobem. Stěžovatel zdůrazňuje, že v předmětné věci měl soud posoudit, do jaké míry se stavební úpravy dotknou společných částí domu, jakým způsobem omezí ostatní vlastníky jednotek v domě, tedy tím, jaké jsou jejich důsledky. To žádný ze soudů neučinil, přestože bylo v řízení prokázáno, že stavební úpravy se negativně nedotýkají pevnostních parametrů konstrukčních prvků předmětné budovy (společných částí domu), naopak jsou pro konstrukci domu prospěšné, neboť ji odlehčují, rozhodly soudy o tom, že zájem většiny na zachování pevnostních parametrů konstrukčních prvků, byť nebyl dotčen, převážil nad zájmem stěžovatele upravit si svůj byt podle vlastních představ a potřeb.
6. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že jeho dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, a namítá, že přípustnost dovolání byla dána tím, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny, a dále v tom, že má být Nejvyšším soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. S ohledem na to stěžovatel dovozuje, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny, když soudy nepochybně poskytly větší právní ochranu vlastnickému právu ke společným částem domu, proti vlastnickému právu k bytové jednotce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná].
11. Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, a podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Soudní ochrany se lze domáhat stanoveným způsobem, přičemž je povinností zákonodárce upravit "stanovený způsob" domáhání se práva. Tímto způsobem se proces poskytování soudní ochrany stává předvídatelným, neboť se účastníci prostřednictvím právní úpravy mohou seznámit s tím, jak se svého práva před soudem lze domáhat a jaké požadavky to na ně klade. Současně jde o zákonné zakotvení mezí a způsobu, jakým se státní moc (zde její složka v podobě soudnictví) vykonává. Nedostatečné zákonné vymezení mezí, způsobů a případů, kdy lze státní moc vykonávat, představuje protiústavnost [srov. např. nálezy ze dne 5. 11. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 14/96 (N 114/6 SbNU 323; 3/1997 Sb.) a ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 21/04 (N 90/37 SbNU 241; 240/2005 Sb.)].
12. Ustanovení §1209 odst. 1 občanského zákoníku ve spojení s občanským soudním řádem poskytuje dostatečný zákonný podklad, jakož i vymezení případů, mezí a způsobu uplatnění státní moci. V posuzované věci obecné soudy logickým a přesvědčivým způsobem vyložily, že v řízení podle §1209 odst. 1 občanského zákoníku není možné vydat rozhodnutí nahrazující vůli shromáždění, a neplatnost přijatého rozhodnutí lze vyslovit pouze tehdy, je-li v rozporu s právními předpisy nebo stanovami společenství, neboť zásah veřejné moci do soukromoprávních vztahů lze připustit pouze v odůvodněných a výjimečných případech. V posuzované věci však nešlo o tento případ, neboť stěžovatel v předmětném řízení prosazoval své zájmy (zasáhnout do nosné stěny, náležející do společných částí domu) proti dříve většinou vlastníků konstituovaným a ustáleným poměrům v SVJ. Většinově přijaté, s právními předpisy a stanovami souladné rozhodnutí shromáždění soud nemůže zrušit či změnit (srov. usnesení ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2901/19).
13. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na nález ze dne 13. 3. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 51/2000 (128/2001 Sb., N 42/21 SbNU 369), ve kterém Ústavní soud vyslovil, že vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem. Práva jednotlivých vlastníků jsou omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek. Byť odkazovaný nález byl vydán za účinnosti předchozí právní regulace [zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů)], podstata bytového spoluvlastnictví zůstala zachována i v právní úpravě zařazené do občanského zákoníku, tudíž jsou závěry uvedeného nálezu i nadále aktuální (srov. též usnesení ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 1566/18).
14. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dodává, že obecné soudy ve výkladu pojmů "důležitý důvod" a "přehlasovaný vlastník" respektovaly zmíněnou povahu bytového spoluvlastnictví a nedopustily se žádné ústavně relevantní libovůle. Nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím shromáždění členů SVJ se tak jeví jako výraz jeho neochoty podřídit se většinové vůli spoluvlastníků budovy (vlastníků ostatních jednotek).
15. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se s námitkami stěžovatele přesvědčivě vypořádaly. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné. Domáhá-li se stěžovatel přezkumu rozhodnutí těchto soudů Ústavním soudem, pak staví tento soud do role, která mu nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry krajského soudu, vrchního soudu a Nejvyššího soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
16. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele, neboť obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Závěry ve věci jednajících soudů nevykazují znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro případný kasační zásah.
17. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu