ECLI:CZ:US:2021:4.US.11.21.1
sp. zn. IV. ÚS 11/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Hálka, zastoupeného JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem, sídlem Štěpánská 653/17, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2020 č. j. 33 Cdo 2109/2020-220, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2020 č. j. 12 Co 356/2019-177 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. září 2019 č. j. 55 C 343/2018-120, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Ing. Pavla Bielika, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále také "obvodní soud") sp. zn. 55 C 343/2018, stěžovatel se žalobou domáhal určení data splatnosti svých blíže specifikovaných pohledávek (ve výši několika milionů korun) za žalovaným. Dle stěžovatele původní věřitel zapůjčil předmětné částky v letech 2012-2015 žalovanému s ohledem na jejich přátelské vztahy s tím, že žalovaný dluh uhradí, až bude moci. Jelikož následně žalovaný na výzvy původního věřitele o způsobu vyřešení existujících pohledávek nereagoval, postoupil je původní věřitel stěžovateli.
3. Obvodní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že i kdyby předmětné pohledávky plynuly ze smluv o půjčce (§657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), resp. o zápůjčce (§2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), původní věřitel se s žalovaným na tom, že žalovaný peníze vrátí, až bude moci, nedohodl, tedy čas plnění sporných pohledávek nebyl ponechán na vůli dlužníka ve smyslu §564 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a §1960 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nýbrž ohledně času plnění nebylo sjednáno nic. Městský soud v Praze (dále také "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil s tím, že skutkové i právní závěry obvodního soudu shledal správnými.
4. Stěžovatel následně podal dovolání, v němž mimo jiné vznesl právní otázku, zda ponechání doby plnění na vůli dlužníka musí být sjednáno výslovně, nebo zda se tak může stát i jiným způsobem. Podle stěžovatele došlo ke konkludentnímu ujednání, avšak obvodní soud i městský soud vyšly z toho, že ponechání času plnění na vůli dlužníka musí být výslovné. Dále stěžovatel vznesl právní otázku, zda v případech, kdy konkludentní projevy vůle přímo nevyjadřují vůli účastníků týkající se určité obsahové náležitosti smlouvy, lze obsah jejich vůle ohledně této náležitosti smlouvy nepřímo nalézat i v dalších okolnostech případu. Dle stěžovatele totiž lze vůli stran ohledně ponechání času plnění na vůli dlužníka dovodit z okolností případu, zatímco obvodní soud a městský soud vyšly z toho, že je potřeba, aby došlo k vzájemnému projevu vůle obou účastníků smluvního vztahu o času plnění. Stěžovatel také požadoval vyřešení právní otázky, zda lze zamítnout návrh na výslech protistrany, pokud účastník nemá jiné dostupné důkazní prostředky, jejichž prostřednictvím by byl schopen unést své důkazní břemeno o obsahu smlouvy sjednané protistranou. Stěžovatel totiž navrhl, aby obvodní soud provedl důkaz výslechem protistrany, ale obvodní soud tento důkaz považoval za nadbytečný.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovo dovoláno odmítl. Dle Nejvyššího soudu stěžovatel založil vznesené právní otázky na vlastní verzi skutkového stavu. Nejvyšší soud taktéž poukázal na to, že zjišťuje-li soud pomocí výkladu projevu vůle, co bylo stranami ujednáno, tj. jakou vůli podle jazykového vyjádření nebo jiným způsobem projevily, dospívá ke skutkovým zjištěním, přičemž totéž platí i v případech výkladu právních jednání, resp. úmyslů smluvních stran.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud první z položených právních otázek v podstatě ignoroval, ačkoli výklad odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) je v jednoznačném rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou stěžovatel v dovolání poukázal. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by právní otázku založil na vlastní skutkové verzi. Jednak totiž šlo o skutkovou verzi, o kterou se opíraly obě nižší instance, jednak to údajně neznamená, že by dovolací soud na tuto právní otázku neměl odpovědět. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že by v případě, kdy soud zjišťuje pomocí výkladu projevu vůle, co bylo stranami ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním, neboť dle některých rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je výklad projevu vůle otázkou právní.
7. Nejvyšší soud se podle stěžovatele nezabýval ani druhou právní otázkou, a to ze stejných důvodů. Nezodpovězena údajně zůstala i třetí otázka, k níž navíc Nejvyšší soud přistoupil rozporně, neboť na jednu stranu Nejvyšší soud uvedl, že soud prvního stupně podrobně vyložil, z jakých důvodů nepřistoupil k provedení důkazu výslechem žalovaného, a zároveň že k této procesní vadě nemohl Nejvyšší soud přihlédnout. Stěžovatel v této souvislosti uvádí, že zamítnutí jeho návrhu na provedení výslechu žalovaného znamenalo zmaření možnosti prokázat správnost svých tvrzení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Těžištěm stěžovatelovy argumentace jsou námitky proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, který údajně neodpověděl na stěžovatelem vznesené právní otázky. Dle názoru Ústavního soudu předmětné usnesení ústavněprávními deficity netrpí. V souladu s §237 občanského soudního řádu musí rozhodnutí odvolacího soudu na právní otázce, která by měla založit přípustnost dovolání, záviset. V důsledku toho přípustnost dovolání typicky nezaloží otázka, kterou odvolací soud vůbec neřešil (např. kvůli tomu, že by měla význam jen za jiného skutkového stavu nebo zkrátka protože si dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu chybně vyložil) nebo kterou sice v odůvodnění řešil, ale i kdyby ji vyřešil jinak, na jeho rozhodnutí by to nic nezměnilo. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, jak Nejvyšší soud správně poukázal.
11. Jde-li o první z položených otázek, stěžovatel vyšel z toho, že soudy prvního a druhého stupně řešily pouze to, zda se původní věřitel se žalovaným na ponechání času plnění sporných pohledávek na vůli dlužníka dohodli výslovně. Tak tomu ale, jak Nejvyšší soud upozornil, není. Naopak, z rozhodnutí obvodního soudu je zcela zřejmé, že se neomezil pouze na konstatování, že nedošlo k výslovnému sjednání času plnění, ale že se zabýval i možnou konkludentní dohodou. V bodu 39 napadeného rozhodnutí obvodní soud přímo uvádí, že "[n]elze pak v žádném případě dospět ani k závěru, že taková dohoda byla uzavřena konkludentně". Není tak pochyb, že na otázce, zda ponechání času plnění na vůli dlužníka musí být výslovné, rozhodnutí odvolacího soudu (který se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil) nezávisí. Ať už by byla tato otázka zodpovězena jakkoli, nemohla by se promítnout do výsledku řízení, v němž bylo zjištěno, že se původní věřitel a dlužník na ponechání času plnění na vůli dlužníka nedohodli ani výslovně, ani konkludentně.
12. Stěžovatel položením předmětné otázky patrně reagoval na tu část odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu (bod 35), podle kterého "Nejvyšší soud ve své judikatuře dospívá jednoznačně k závěru, že musí být výslovně (sic!) dohodnuto, že splatnost dluhu závisí na vůli dlužníka" (zdůraznění v závorce je součástí původního textu). Tato věta by skutečně, stála-li by osamoceně, mohla působit trochu matoucně, ovšem v této části obvodní soud řešil pouze samotnou formulaci případného ujednání o tom, že čas plnění je ponechán na vůli dlužníka, pro účely odlišení od sjednání platnosti závisející na budoucí dohodě účastníků. To plyne nejen z celkového vyznění předmětného bodu 35, ale i z dalších částí odůvodnění, v nichž - jak už bylo řečeno - obvodní soud řeší právě to, zda nedošlo alespoň ke konkludentnímu ujednání.
13. Podobný závěr je nutno vyslovit i vůči druhé vznesené otázce. Stěžovatel má za to, že odvolací soud i nalézací soud odmítly, že by obsah vůle ohledně sjednání času plnění mohl být nepřímo nalézán i v dalších okolnostech případu, pakliže konkludentní projevy vůli účastníků přímo nevyjadřují. Tak tomu ale není. Je pravda, že nalézací soud uvedl (bod 37), že vnitřní přesvědčení původního věřitele nestačí ke vzniku dohody, neboť k tomu je potřeba souhlasný projev vůle. Ovšem to uvedl ohledně výslovné dohody, ostatně tím není ani řečeno, že pro účely zjištění, zda existuje souhlasná vůle (a její byť konkludentní projev), nejsou relevantní další okolnosti případu. Nalézací soud se naopak dalšími okolnostmi případu podrobně zabýval. Řešil praxi mezi původním věřitelem a žalovaným a poukázal na názor původního věřitele či na význam podobných ujednání pro dlužníka. Dospěl přitom k závěru, že původní věřitel a žalovaný nejenže nevyjádřili vůli sjednat čas plnění tak, aby byl ponechán na dlužníkovi, nýbrž takovou vůli ani neměli.
14. Konečně, ani třetí otázka (i kdyby šlo o otázku potenciálně způsobilou založit přípustnost dovolání) nebyla pro danou věc rozhodující, neboť rozhodnutí soudů nižší instance nestálo na tom, že by stěžovatel neunesl důkazní břemeno, nýbrž na tom, že bylo prokázáno (a to mimo jiné výslechem původního věřitele, který navrhl stěžovatel), že se původní věřitel s žalovaným ohledně času plnění na ničem nedohodli. Lze dodat, že se Nejvyšší soud zabýval možnými ústavněprávními dopady, přičemž poukázal na to, že obvodní soud podrobně a náležitě vysvětlil, proč k účastnickému výslechu nepřistoupil. To není v rozporu s jeho závěrem, že může jít jen o vadu řízení, ke které nemůže přihlédnout, neboť přihlédnutí k vadě řízení není nutně totéž jako ověření ústavnosti postupu soudů.
15. Vzhledem k uvedenému by již ani nebylo potřeba se podrobněji zabývat stěžovatelovou polemikou ohledně toho, zda soud dospívá ke skutkovým, nebo právním závěrům, zjišťuje-li, co bylo stranami ujednáno. Lze poznamenat, že stěžovatel založil své dovolání mimo jiné na tom, že původní věřitel měl (a to nikoli nutně vyjádřenou) vůli sjednat čas plnění, a to tak, že bude ponechán na vůli dlužníka. To je skutkový závěr neodpovídající tomu, k čemu na základě provedeného dokazování dospěl nalézací soud.
16. Právě uvedené neznamená, že by stěžovatelovo dovolání bylo vadné, neboť stěžovatel bezpochyby to, v čem spatřoval přípustnost dovolání, vymezil. Znamená to však, že napadené usnesení Nejvyššího soudu, který neshledal dovolání přípustným, neporušilo stěžovatelova ústavně zaručená práva.
17. Celkově lze k posuzované věci říci, že se jí zejména obvodní soud zabýval velmi pečlivě, zvážil veškeré argumenty stěžovatele a dospěl k přesvědčivému závěru, že původní věřitel a žalovaný si čas plnění nesjednali. Argumentace nalézacího soudu se jeví logická i ve srovnání s argumentací stěžovatele, jehož úvaha by ad absurdum vedla k popření §1958 odst. 2 občanského zákoníku. V řízení nevyšlo najevo v podstatě nic, co by svědčilo o dohodě ponechat čas plnění na žalovaném, přičemž stěžovatel vychází z toho, že nějaká vůle ohledně času plnění existuje vždy a z hlediska dlužníka by mělo být logické, že tato vůle bude směřovat k ponechání času plnění na jeho vůli. Čas plnění přitom není nezbytnou náležitostí dané smlouvy a zákon pamatuje na situace, kdy k jeho ujednání nedojde. Pokud pak věřitel věří (podobně jako v posuzované věci), že mu dlužník dluh splatí, až bude moci, neznamená to, že věří, že se právě na tomto dohodli, resp. že se právě na tomto dohodnout vůbec chtěl.
18. Jde-li o neprovedený důkaz (účastnickým výslechem žalovaného), z pohledu Ústavního soudu je stěžejní to, na co již poukázal Nejvyšší soud, tedy že nejde o opomenutý důkaz, nýbrž o důkaz, jehož návrhem se soud zabýval a jehož neprovedení podrobně vysvětlil. Je na soudu, aby posoudil, provedení jakých důkazů ke svému rozhodnutí potřebuje. Shledal-li obvodní soud důkaz nadbytečným, neboť skutečnosti, k nimž se měl žalovaný vyjádřit, již byly dostatečně zjištěny jiným způsobem, nelze mu v tomto směru co vytknout, a to tím spíš za situace, kdy účastnický výslech je koncipován jako prostředek vesměs podpůrný, který je podmíněn souhlasem účastníka [§131 odst. 1 občanského soudního řádu; viz i nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 37/03 ze dne 11. 1. 2005 (N 5/36 SbNU 35)]. Stěžovatel poukazuje na to, že i případné odmítnutí žalovaného by mělo svůj význam, ovšem může-li účastník výslech odmítnout, stěží lze zároveň kvůli samotnému odmítnutí dojít ke zcela opačnému závěru o skutkovém stavu, než k jakému soud dospěl na základě jiných důkazů. Lze také poukázat na to, že v posuzované věci nastala z hlediska povahy sporných otázek poměrně výjimečná situace, kdy mohla být vyslechnuta smluvní strana, aniž by šlo o účastníka řízení, nelze tedy říci, že by - slovy zákona - dokazovanou skutečnost nešlo prokázat jinak.
19. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2021
Jan Filip v. r.
předseda senátu