ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.2109.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 2109/2020-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. H. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 17, proti žalovanému P. B. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Macákem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, o určení doby (času) plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 343/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2020, č.j. 12 Co 356/2019-177, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Petra Macáka, advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 10. 9. 2019, č.j. 55 C 343/2018-120, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení splatnosti označených pohledávek za žalovaným, a žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 18.815,50 Kč; na náhradě nákladů odvolacího řízení přiznal odvolací soud žalovanému 6.776 Kč. Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – uzavřel, že žalobce (věřitel) nemá právo domáhat se určení doby (času) plnění dluhů ze smluv o půjčkách (§657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“) a ze smluv o zápůjčkách (§2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). Smluvní ujednání nezaložila žalovanému (dlužníku) oprávnění určit dobu (čas) plnění a z povahy právních vztahů (poměrů) nelze dovodit, že splnění závazků závisí na okolnostech, které může ovlivnit jen dlužník (§564 obč. zák., §1960 o. z.).
Dovolání, kterým žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario ), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně. To, že J. H. přenechal žalovanému v letech 2012 až 2015 specifikované peněžní částky, že smlouvou z 6. 9. 2017 J. H. (postupitel) pohledávky včetně příslušenství postoupil žalobci (postupníkovi) a že postupitel dopisem z 30. 11. 2017 vyrozuměl o postoupení žalovaného, vyplynulo ze shodných tvrzení účastníků řízení a z obsahu listin. Spor panuje o tom, zda v založených právních vztazích (poměrech) byla doba plnění ponechána na vůli dlužníka, resp. zda byl dlužník oprávněn určit čas plnění. J. H. a žalovaný – strany smluv o půjčkách a zápůjčkách – se ohledně času plnění výslovně či konkludentně na ničem nedohodli, tedy ani na tom, že dlužník splní závazky, až bude moci, až bude schopen nebo až bude chtít, přičemž splnění dluhů nezáviselo ani na jiných okolnostech ovlivnitelných dlužníkem.
Důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně – výpověď svědka J. H., e-mailová korespondence smluvních stran – hodnotily soudy důsledně v intencích pokynů daných ustanovením §132 (§211) o.s.ř. a shora uvedené skutkové závěry (následně podrobené právnímu posouzení) nejsou s nimi v extrémním rozporu (jde o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů nikdy dospět). O případ, kdy skutková zjištění jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tak v projednávané věci nejde (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, nebo ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, a stanovisko pléna Ústavního soudu přijaté dne 28. 11. 2017 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně podrobně vyložil, z jakých důvodů nepřistoupil k provedení žalobcem navrženého důkazu výslechem žalovaného, a náležitě vysvětlil, jak k této úvaze dospěl.
Předložil-li žalobce k dovolacímu přezkumu otázku, jakým způsobem lze dohodnout ponechání splatnosti závazku na vůli dlužníka, pak její řešení zakládá na vlastní skutkové verzi zdůrazňující nespecifikované okolnosti kontraktačních procesů a „vnitřní přesvědčení“ smluvních stran o tom, kdy žalovaný dluhy vrátí. Judikatura Nejvyššího soudu se ustálila v tom, že zjišťuje-li soud pomocí výkladu projevu vůle, co bylo stranami ujednáno, tj. jakou vůli podle jazykového vyjádření nebo jiným způsobem projevily, dospívá ke skutkovým zjištěním (srov. rozsudky ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2008, ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 1155/2005, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1868/2015, a usnesení ze dne 19. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3050/2008, a ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5364/2014). Stejné platí i v případech výkladu právních jednání, resp. úmyslů smluvních stran (§555 a násl. o. z.). Lze proto shrnout, že při vázanosti dovolacího soudu skutkovým stavem, který byl podkladem pro právní posouzení věci, se žalobce předloženou argumentací domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem a jeho právní námitky, byť je podpořil odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a rozhodovací činnost Ústavního soudu, jsou z tohoto důvodu bezcenné.
Výtkou, že odvolací soud nepřistoupil k účastnickému výslechu žalovaného, namítá žalobce vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě – kdyby jí skutečně řízení bylo postiženo – však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; sama o sobě není způsobilá založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o.s.ř. (tj. o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázku případné existence či neexistence tvrzené vady řízení ve smyslu §242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). To samé platí o námitce zmatečnosti podle §229 odst. 1 písm. e/ o.s.ř.
Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 11. 2020
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu