ECLI:CZ:US:2021:4.US.1129.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1129/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Soni Braškové, zastoupené JUDr. Věrou Ottlovou, advokátkou, sídlem Tyršova 1902, Benešov, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 15. prosince 2003 č. j. 8 C 1754/98-261 a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 22. února 2021 č. j. 7 Nc 3031/2006-2415 (98 EX 00163/06), za účasti Okresního soudu v Benešově, jako účastníka řízení, a JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 9, sídlem Bryksova 763/46, Praha 14 - Černý Most, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 1, odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelce a jejímu již zemřelému manželovi Mgr. Vladimíru Braškovi (jako žalovaným) uložena povinnost zaplatit žalobcům Janu Veselému, Ing. Petru Veselému a Pavlu Veselému částku 853 861 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 53 735 Kč. Daný rozsudek nabyl právní moci dne 10. 2. 2004 a vykonatelnosti dne 14. 2. 2004. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že žalobci prodali žalovaným dům v katastrálním území Benešov za kupní cenu 1 053 861 Kč. Vlastnictví nemovitosti na žalované prokazatelně "přešlo", ale tito zaplatili žalobcům pouze částku 200 000 Kč. Zbytek kupní ceny ve výši 853 861 Kč žalobcům nezaplatili. Okresní soud shledal, že žádná ze skutečností namítaných žalovanými je neopravňovala k odstoupení od kupní smlouvy ani k případné slevě z kupní ceny.
3. Usnesením okresního soudu ze dne 20. 1. 2006 č. j. 7 Nc 3031/2006-3, v právní moci dne 23. 1. 2007, byla proti stěžovatelce a Mgr. Vladimíru Braškovi nařízena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněných Jana Veselého, Ing. Petra Veselého a Pavla Veselého ve výši 853 861 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného rozsudku okresního soudu (viz bod 2. tohoto rozhodnutí). Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Milan Usnul, Exekutorský úřad Praha 9 (dále jen "vedlejší účastník"), který vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 22. 1. 2021 č. j. 098 EX 00163/06-969.
4. Proti tomuto příkazu k úhradě nákladů exekuce podala stěžovatelka včas námitky, kterým soudní exekutor nevyhověl, a předložil je proto okresnímu soudu k rozhodnutí. Okresní soud napadeným usnesením tyto námitky stěžovatelky zamítl jako nedůvodné s tím, že vedlejší účastník ve svém příkazu přehledně odůvodnil určenou výši odměny soudního exekutora, kdy vycházel z dosud vymoženého plnění, a jasně a srozumitelně rozvedl způsob určení (výpočtu) výše odměny, včetně zákonných ustanovení. Okresní soud se s odůvodněním příkazu plně ztotožnil a považoval ho za dostatečný.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opětovně namítá, že okresní soud vydáním v záhlaví uvedeného rozsudku založil vadu exekučního titulu z nepromlčitelného vlastnického práva, kterou se obecné soudy odmítaly zabývat. V této souvislosti ze svého pohledu obsáhle rekapituluje průběh řízení i skutkový děj, který započal v roce 1996, kdy si chtěla spolu s manželem koupit domek v Benešově. K tomu dokládá řadu písemných důkazů, které, jak uvádí, měl okresní soud při svém rozhodování k dispozici, ale nikdy se jimi nezabýval. Konstatuje, že ona ani její již zemřelý manžel nikdy nevlastnili majetek, za který "inkasovali" obohacení. Nalézací soud jim neumožnil se před vydáním rozsudku ze dne 15. 12. 2003 č. j. 8 C 1754/08-261 k věci vyjádřit. Tímto rozsudkem byl vytvořen nezhojitelný stav a pro oprávněné možnost získat bezdůvodné obohacení za majetek, který nikdy nevlastnili.
6. K výtkám týkajícím se exekučního řízení stěžovatelka doslovně cituje obsah napadeného usnesení okresního soudu, ze kterého je podle ní zřejmé, že jde o další "ze souboru nepřezkoumatelných, nevykonatelných a nicotných rozhodnutí" okresního soudu v dané věci. Poukazuje na nezákonnost exekuce, která byla podle jejího přesvědčení prováděna na základě neexistujícího exekučního titulu. Tvrdí, že soudní exekutor dodnes nevyúčtoval nezákonně zabavenou část nezabavitelné části starobního důchodu jejího manžela Mgr. Vladimíra Braška a že náklady exekuce by měli nést ke své tíži Ing. Petr Veselý a Pavel Veselý, jimž v důsledku v záhlaví uvedeného rozsudku okresní soudu vzniklo bezdůvodné obohacení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. Podle §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
9. Ústavní soud v nyní posuzované věci shledal, že ústavní stížnost proti v záhlaví specifikovanému pravomocnému (dne 10. 2. 2004) a vykonatelnému (dne 14. 2. 2004) rozsudku okresního soudu jako soudu prvního stupně nebyla podána ani v zákonem stanovené lhůtě, ani není přípustná, neboť nejde o rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytoval.
10. Jde-li o napadené usnesení okresního soudu, Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je tak k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud zabýval opakovaně. Zdůraznil přitom, že otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Silněji než jinde se tudíž v této otázce uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat - není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu podústavního práva, a to i tehdy, neztotožňoval-li by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014). Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné, když s ohledem na doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci postupuje při posuzování této problematiky velmi zdrženlivě (obdobně viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3254/13 ze dne 5. 3. 2015 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 3436/18 ze dne 19. 2. 2019).
14. Podstata argumentace v ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelky s tím, jakým způsobem okresní soud vypořádal její námitky směřující proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Názor stěžovatelky, podle kterého okresní soud svým postupem zasáhl do jejích základních práv, však Ústavní soud nesdílí.
15. Z napadeného usnesení okresního soudu vyplývá, že exekučním titulem byl vykonatelný rozsudek okresního soudu. V námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce stěžovatelka uvedla totožné výhrady, jako v podané ústavní stížnosti i v předchozím stádiu soudního řízení, tj. že oprávnění nikdy nevlastnili majetek, za který inkasují obohacení, že neexistující vlastnické právo zneužili ke svému bezdůvodnému obohacení, že obecné soudy se dosud nevypořádaly s nepromlčitelným právem vlastnickým a že exekuce je od počátku nezákonná. Okresní soud poukázal na to, že příkazem k úhradě nákladů exekuce přikázal soudní exekutor stěžovatelce uhradit náklady exekuce, které tvoří odměna soudního exekutora ve výši 36 930 Kč, náhrada hotových výdajů ve výši 1 811,38 Kč a DPH 21 % ve výši 8 135,70 Kč, celkem 46 877,08 Kč. Při stanovení nákladů exekuce vycházel soudní exekutor z toho, že ke dni vydání daného příkazu dosud vymohl celkem plnění ve výši 2 771 934,75 Kč, z této částky činí odměna exekutora 15 %, odměna exekutora je tedy v souladu s exekučním tarifem násobkem základu a koeficientu 0,15 (tj. 15 % z vymoženého plnění), tj. 415 800 Kč bez DPH. Okresní soud uzavřel, že s ohledem na dosud exekutorem vydané příkazy k úhradě nákladů exekuce (č. j. 098 EX 00163/06-453 - odměna 100 230 Kč, č. j. 098 EX 00163/06-507 - odměna 7 020,08 Kč, č. j. 098 EX 00163/06-558 - odměna 25 738,02 Kč, č. j. 098 EX 00163/06-563 - odměna 27 302,48 Kč, č. j. 098 EX 00163/06-669 - odměna 6 559,42 Kč, č. j. 098 EX 00163/06-693 - odměna 113 410 Kč, č. j. 098 EX 00163/06-797 - odměna 20 090 Kč, č. j. 098 EX 00163/06-816 - odměna 3 150 Kč, č. j. 098 EX 00163/06-817 - odměna 75 370 Kč) bylo zřejmé, že do vydání předmětného příkazu k úhradě nákladů exekuce soudní exekutor určil své náklady částkou 415 800 Kč. Proto předmětným příkazem k úhradě nákladů exekuce odměnu stanovil částkou 36 930 Kč (415 800 - 378 870 Kč). Náhradu účelně vynaložených hotových výdajů stanovil částkou 1 811,38 Kč podle exekučního tarifu a DPH představuje 21 %, tj. částku 8 135,70 Kč.
16. I když stěžovatelka s napadeným usnesením okresního soudu, a to zejména s poukazem na údajně neexistující exekuční titul, nesouhlasí, z odůvodnění tohoto rozhodnutí je zřejmé, že okresní soud se otázkou nákladů exekuce řádně zabýval a přezkoumatelným způsobem vyložil, co jej při zohlednění konkrétních okolností daného případu vedlo k závěru, že soudní exekutor aplikoval exekuční tarif ústavně konformním způsobem. Adekvátně zdůvodněné rozhodnutí okresního soudu nelze z pohledu ústavněprávního přezkumu označit za rozhodnutí svévolné či jinak vybočující z ústavněprávních limitů.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1) a dospěl k závěru, že ohledně napadeného usnesení okresního soudu jde o návrh zjevně neopodstatněný, proto v této části ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části týkající se napadeného rozsudku okresního soudu pak ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu