ECLI:CZ:US:2021:4.US.1135.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1135/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti P. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem ul. Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2021 sp. zn. 4 Tdo 1403/2020, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. září 2020 sp. zn. 10 To 227/2020 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 30. června 2020 sp. zn. 6 T 42/2020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a odsoudil ho podle §143 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu šesti let. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, mu stanovil povinnost zaplatit poškozeným na náhradě majetkové újmy a nemajetkové újmy konkretizované částky, přičemž podle §229 odst. 2 trestního řádu poškozené odkázal se zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. d), e) trestního řádu rozsudek okresního soudu zrušil a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3 trestního zákoníku a odsoudil ho podle §143 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, podle §73 odst. 1 trestního zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu šesti let. Podle §228 odst. 1 trestního řádu mu stanovil povinnost zaplatit konkretizované částky na náhradě nemajetkové újmy a na náhradě škody poškozeným, přičemž podle §229 odst. 2 trestního řádu poškozené odkázal se zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle zjištění krajského soudu se stěžovatel dopustil předmětného trestného činu tím, že v konkretizovanou dobu na vymezené silniční komunikaci v Kladně jako řidič osobního vozidla Ford Focus jedoucího v pravém jízdním pruhu ve směru Kladno - Rozdělov, v rozporu s §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. f) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"), nerespektoval pravidla silničního provozu, neboť "po vzájemné honičce a vzájemném předjíždění" s dalším osobním vozidlem (tovární značky Daewoo) v místě s maximální povolenou rychlostí 50 km/hod., se pohyboval rychlostí minimálně 60 km/hod., současně dostatečně nesledoval situaci v silničním provozu, jak mu ukládá tento zákon, neboť během jízdy přehlédl poškozenou Š. N. (dále jen "poškozená"), která vstoupila na pozemní komunikaci na vyznačeném přechodu pro chodce z levé strany směru jízdy vozidla, před přechodem pro chodce rychlost jízdy nesnížil tak, aby byl schopen reagovat na poškozenou přecházející vozovku a vozidlo bezpečně zastavit na dohledovou vzdálenost, přičemž v okamžiku, kdy osobní vozidlo značky Daewoo jedoucí ve stejném jízdním pruhu před ním, které mu zakrývalo výhled na pravou část přechodu pro chodce, učinilo úhybný manévr do levého jízdního pruhu, nebyl již schopen na poškozenou reagovat a pravou přední částí vozidla ji v plné rychlosti srazil, přičemž v důsledku tohoto střetu utrpěla mnohočetná poranění více orgánových systémů (polytrauma) a zvláště pak poranění mozku - roztržení mozkového kmene - a těmto zraněním na místě podlehla, a takto stěžovatel jednal, ačkoliv znal dopravní předpisy a věděl, že při jejich nedodržování může ohrozit zdraví či život ostatních účastníků silničního provozu, zvláště pak chodců, a k jejich ochraně svou riskantní a bezohlednou jízdou zaujal zcela lhostejný postoj.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy na základě vadně provedeného dokazování věc nesprávně posoudily po právní stránce, když dospěly k názoru, že se dopustil skutku naplňujícího znaky skutkové podstaty přečinu podle §143 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Se skutkovým zjištěním obecných soudů, že vozidlo, které řídil, srazilo na přechodu pro chodce poškozenou, se plně ztotožňuje, a k tomuto jednání se doznal. V ostatních aspektech právního hodnocení stěžovatel spatřuje závažné nedostatky, které zatížily napadená rozhodnutí vadami. Zpochybňuje správnost právní kvalifikace svého jednání, které soudy kvalifikovaly podle §143 odst. 3 trestního zákoníku. Podstatným kritériem pro stanovení správné právní kvalifikace je míra porušení zájmu chráněného zákonem stěžovatelem, tedy zda jde o porušení důležité povinnosti uložené zákonem, či dokonce o hrubé porušení zákonů o bezpečnosti dopravy (zákona o silničním provozu). Pro uvedené rozlišení je podstatné správné zjištění všech skutkových okolností, a to za důsledné aplikace všech principů trestního řízení. Podle stěžovatele je nutné především posoudit, za jakých okolností jízda vozidlem probíhala. Obecné soudy dovodily agresivitu jeho jízdy z výpovědí svědků, kteří "se domnívali", že se vozidlo stěžovatele a vozidlo svědka J. Š. "předhání". Jak následně vyplynulo z provedeného důkazu kamerovým záznamem, je zřejmé, že vozidla se v žádném případě nepředháněla, ale toliko jela v závěsu za sebou. V tomto ohledu je třeba konfrontovat kamerový záznam se subjektivními popisy svědků, kdy je patrné, že byť svědci vnímali zvýšenou rychlost vozidel, což ostatně stěžovatel sám doznal, nelze z jejich popisu "řevu motoru" a "předhánění" v porovnání s kamerovým záznamem vyvozovat kategorické závěry o způsobu jízdy vozidla, a na jejich základech uplatnit právní kvalifikaci jednání podle §143 odst. 3 trestního zákoníku.
6. K určení právní kvalifikace jednání stěžovatele je rovněž třeba posoudit rychlost, jakou se v daném místě pohyboval. Ze znaleckého posudku a z jeho následné výpovědi znalce v hlavním líčení před okresním soudem byla rychlost vozidla dovozena ve výši 60 km/h, takže jakékoliv domněnky obecných soudů o "jistě vyšší" či "spíše podstatně vyšší" rychlosti nelze s ohledem na závěry znalce akceptovat. Dále je třeba pečlivě zkoumat způsob jízdy stěžovatele před střetem s poškozenou. Jak z výpovědi stěžovatele, svědka Š. a kamerového záznamu, tak ze znaleckého posudku vyplývá, že stěžovateli se v důsledku manévru J. Š., který se svým vozidlem Daewoo před přechodem pro chodce náhle vybočil vlevo a přejel do levého jízdního pruhu, náhle otevřel prostor, ve kterém se nacházela poškozená, přičemž již na ni nestačil reagovat a svým vozidlem ji srazil. Nešlo tedy o předjetí, ale o náhlý vznik situace, kdy vzhledem k manévru J. Š. pokračovalo vozidlo stěžovatele v jízdě pravým jízdním pruhem a následně došlo ke střetu s poškozenou. Soudy nerozlišovaly mezi pojmy "předjet" a "objet". Tento rozdíl však vnáší zásadní rozpory do skutkového hodnocení věci, a tedy i do závěrů o bezohlednosti jízdy stěžovatele.
7. Soudy se podle stěžovatele nevypořádaly s okolnostmi, za jakých jízda probíhala. Dovodily-li ve svých rozhodnutích skutkově chybně, že stěžovatel zvolil "hazardní a bezohledný" způsob jízdy a hrubě porušil zákony o bezpečnosti dopravy (zákon o silničním provozu), pak s ohledem na shora uvedené jde o nepodložené závěry, k jejichž uplatnění soudy současně aplikovaly zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, tak, aby tyto závěry odůvodňovaly podřazení právní kvalifikace jednání stěžovatele pod §143 odst. 3 trestního zákoníku. Z odůvodnění napadených rozhodnutí není zřejmé, v čem konkrétně spočívá "hrubé" porušení zákonů o bezpečnosti dopravy stěžovatelem, tedy čím konkrétně naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podle §143 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Dbaly-li by soudy v průběhu řízení důsledně všech zásad a principů trestního práva, nemohly by dospět s poukazem na "dosaženou intenzitu jednání" k závěru, že byla prokázána vina stěžovatele co do spáchání přečinu podle §143 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Podle stěžovatele neobstojí ani závěry soudů o subjektivní stránce trestného činu, neboť jimi dovozovaná "lhostejnost" stěžovatele se zakládá pouze na výše zpochybňovaných skutkových zjištěních, přičemž obecné soudy přehlížely jeho chování po střetu s poškozenou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. K rozhodování o ústavnosti rozsudku okresního soudu, zrušeného krajským soudem, není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím, tj. rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána tato rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud následně posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost v přípustné (viz předchozí bod) části (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se projevuje po ověření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
14. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
15. Stěžovatel obrací pozornost zejména k závěrům obecných soudů o naplnění objektivní stránky trestného činu a dokazování k ní.
16. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři skupiny případů, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
17. V prvé řadě jde o situace, kdy důkaz, není získán procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].
18. Druhou skupinu tvoří tzv. opomenuté důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Jde dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].
19. Konečně třetí skupinu vad důkazního řízení, jež jsou relevantní z ústavněprávního hlediska, tvoří vady, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za rozporné s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257). Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)].
20. Stěžovatelovy námitky lze zařadit ke druhé a třetí oblasti vad důkazního řízení, když podle něj soudy učinily nesprávná zjištění o agresivitě jeho jízdy z výpovědi svědků a přehlížely či nedocenily záznam z kamerového systému, z něhož se podávají poznatky tyto svědecké výpovědi zpochybňující.
21. Podle zjištění obecných soudů vyplynulo z provedeného dokazování, že všichni svědci, kteří nehodu viděli, ve shodě vypověděli, že zaznamenali rychlou jízdu dvou vozidel. Styl jízdy popisuje zejména svědkyně M. ("auta jela rychle za sebou, byla hodně slyšet, upoutala její pozornost kvůli hluku"), svědek R. (před srážkou "slyšel hlasité motory, vypadalo to, že se zde někdo pohybuje vysokou rychlostí"), svědek Š. (ten uvedl, že řidič jel jako "prase") a svědkyně H. ("ty vozidla se honily, jely velice rychle", což usuzuje z toho, že "slyšela hluk motorů a i na pohled jely velice rychle"). K námitce stěžovatele, že z popisu svědků nelze vyvozovat závěry o způsobu jízdy jeho vozidla, soudy konstatovaly, že o pravdivosti výpovědí svědků svědčí i kamerový záznam, z něhož je zřejmé, že obě vozidla (tj. automobily svědka Š. a stěžovatele) jela jen velmi těsně za sebou a především je z něj zřejmé, že oproti ostatním řidičům jela tato vozidla podstatně rychleji. Přitom je třeba zdůraznit, že kamerový záznam zachycoval provoz na místě po dobu více než půl hodiny a rychlost jízdy stěžovatele a svědka Š. evidentně převyšovala rychlost jízdy všech ostatních automobilů, které místem projížděly. Za této situace není důvodu pochybovat o tom, že hluk motorů, který upoutal pozornost svědků, byl důsledkem rychlé jízdy stěžovatele.
22. Tato zjištění soudy ústavněprávně konformním způsobem uplatnily při dokazování k navazujícímu právnímu závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu. Ústavněprávní relevanci nelze přiznat ani související stěžovatelově námitce, že se bezprostředně po nehodě vrátil zpět na místo činu.
23. Obdobný závěr o nepřítomnosti ústavněprávních diskrepancí v napadených rozhodnutích se uplatní i ke stěžovatelově výhradě k naplnění znaku hrubého porušení zákonů o bezpečnosti dopravy (§143 odst. 3 trestního zákoníku), jímž se podle ustálené judikatury rozumí takové porušení některé normy nebo norem, které má za dané situace zpravidla za následek možnost způsobení těžké újmy na zdraví nebo smrti, tedy vyvolává reálné nebezpečí, že dojde k tomuto závažnému následku. Musí jít přitom o podstatně závažnější porušení předpisu, než je porušení důležité povinnosti podle §143 odst. 2 trestního zákoníku. Pod předmětné ustanovení spadají zejména případy, při nichž je porušeno více různých norem příslušného dopravního předpisu.
24. Obecné soudy na základě znaleckého posudku z oboru dopravy dospěly k závěru, že stěžovatel jel rychlostí převyšující dovolený limit, čímž porušil §18 odst. 4 zákona o silničním provozu, podle kterého smí řidič jet v obci rychlostí nejvýše 50 km/h. Dále konstatovaly, že jel rychlostí, která byla zcela nepřiměřená místu, kterým projížděl, čímž porušil §18 odst. 1 zákona o silničním provozu, podle něhož rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Stěžovatel jel v bezprostřední blízkosti za obdobně rychle jedoucím vozidlem, což mu zakrylo výhled na chodkyni přecházející po přechodu. Stěžovatel nezpochybnil, že k dopravní nehodě došlo na komunikaci nedaleko centra města Kladna, kde se nachází řada přechodů pro chodce, přičemž je nutné v podvečerních hodinách v pracovní den zvýšený výskyt chodců očekávat, a to tím spíše, že po obou stranách vozovky se nacházejí zastávky městské hromadné dopravy. Věnoval-li by stěžovatel situaci před sebou dostatečnou pozornost, jak mu ukládají §4 písm. a), b) a §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, měl by možnost z větší vzdálenosti chodkyni zaznamenat. Jelikož si jízdou v těsné blízkosti za vozidlem svého "známého" J. Š. - s nímž podle zjištění soudů (srov. výše) před nehodou "závodil" či jej předjížděl - znemožnil dostatečně vnímat situaci před sebou, aniž by jakkoliv zpomalil nebo upravil jízdu právě s ohledem na místo, kde se nacházel, přehlédl poškozenou, kterou svým vozidlem na přechodu pro chodce srazil, v důsledku čehož nedostál ani povinnosti uložené v §5 odst. 2 písm. f) téhož zákona, podle které řidič nesmí ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, v případě potřeby je řidič povinen i zastavit vozidlo před přechodem pro chodce.
25. Není proto pochyb o přiléhavosti argumentace obecných soudů, které ústavně konformním způsobem posoudily jednání stěžovatele jako hrubé porušení zákonů o bezpečnosti dopravy podle §143 odst. 3 trestního zákoníku, jež bylo v souladu s judikaturou spatřováno zejména v porušení více různých norem zákona o silničním provozu (viz bod 24.), když právě jejich "kombinace" svědčí o "hrubosti".
26. Stěžovatelovy námitky proti rozhodnutí Nejvyššího soudu též nejsou opodstatněné. Z odůvodnění napadeného usnesení se zřetelně podává, proč se Nejvyšší soud nemohl zabývat většinou dovolacích námitek stěžovatele (s ohledem na jejich skutkový základ). Naopak tam, kde stěžovatel prostřednictvím své argumentace vymezil otázky spadající pod uplatněný dovolací důvod (naplnění kvalifikačních znaků podle §143 odst. 1, 3 trestního zákoníku), byl postup soudů nižších stupňů podroben přezkumu Nejvyšším soudem, jenž však žádných pochybení neshledal. Nejvyšší soud zkoumal, zda bylo respektováno právo stěžovatele na spravedlivé soudní řízení a zda skutkové závěry soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
27. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedené. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině, která byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.
28. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně rozsudku okresního soudu, který již zrušil krajský soud) jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti (co do ostatních napadených rozhodnutí, tedy rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu) jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu