ECLI:CZ:US:2021:4.US.1183.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1183/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Tomáše Moláčka a Ing. Marcely Moláčkové, obou zastoupených JUDr. Janem Tuláčkem, advokátem, sídlem Hošťálkova 1949/29, Praha 6 - Břevnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2021 č. j. 28 Cdo 2/2021-1113, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2020 č. j. 25 Co 77/2020-1001 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 31. července 2019 č. j. 9 C 180/2008-856, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Ing. Petra Korduleho a města Dobříš, sídlem Mírové náměstí 119, Dobříš, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatelů o zaplacení částky 1 926 500 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II.). Stěžovatelé se po vedlejších účastnících jako žalovaných domáhali zaplacení žalované částky jako náhrady škody ve výši odpovídající rozdílu hodnoty pozemku parc. č. X v k. ú. Dobříš v roce 2008 (2 160 000 Kč) a kupní ceny zaplacené stěžovateli v roce 2003 prvnímu vedlejšímu účastníkovi jako prvnímu žalovanému (233 500 Kč) za tento pozemek.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrzen (výrok I.). Krajský soud změnil rozsudek okresního soudu v nákladových výrocích (výroky I. a II.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III. a IV.).
4. Obecné soudy v předmětné věci vyšly ze zjištění, že stěžovatelé jako kupující uzavřeli dne 27. 6. 2003 s prvním vedlejším účastníkem jako prodávajícím kupní smlouvu, jejímž předmětem byl pozemek parc. č. X v k. ú. Dobříš (dále též "předmětný pozemek"), jež měl první vedlejší účastník nabýt od druhého vedlejšího účastníka jako druhého žalovaného na základě kupní smlouvy ze dne 13. 5. 2002. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství České republiky - Pozemkového úřadu v Příbrami ze dne 24. 10. 2006 č. j. 2695/92, 3834/92, 4153/92, 4158/92, R VI 7/2006, které nabylo právní moci dne 3. 11. 2006, byl předmětný pozemek vydán podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), oprávněným osobám. V řízení o určení vlastnického práva byla následně zamítnuta vzájemná žaloba stěžovatelů na určení, že jsou vlastníky předmětného pozemku a současně bylo vysloveno, že podílovými spoluvlastníky pozemku jsou Ing. Jerome Colloredo-Mannsfeld a Kristina Colloredo-Mansfeldová (dovolání stěžovatelů bylo v tomto řízení odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2011 sp. zn. 28 Cdo 462/2011, a jejich ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. II. ÚS 1680/11, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
5. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že požadují-li stěžovatelé náhradu škody ve výši rozdílu hodnoty předmětného pozemku v roce 2008 (2 160 000 Kč) a kupní ceny zaplacené v roce 2003 prvnímu vedlejšímu účastníkovi (233 500 Kč), nelze jejich žalobě vyhovět, neboť se vlastníky předmětného pozemku nikdy nestali. Kupní smlouva, jíž měl předmětný pozemek nabýt první vedlejší účastník od druhého vedlejšího účastníka, byla totiž stižena absolutní neplatností pro porušení zákazu převodu podle §5 odst. 3 zákona o půdě a první vedlejší účastník tak nemohl na stěžovatele vlastnické právo k předmětnému pozemku platně převést. Krajský soud dovodil, že podle ustálené rozhodovací praxe pak stěžovatelům nemohla vzniknout škoda spočívající v hodnotě předmětného pozemku, neboť tuto majetkovou hodnotu nikdy nezískali, a proto ji nemohli ani pozbýt. Za této situace se krajský soud pro nadbytečnost nezabýval dalšími předpoklady odpovědnosti vedlejších účastníků za škodu.
6. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání s odkazem na splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Jako dovolací důvod uvedli nesprávné právní posouzení věci krajským soudem. Stěžovatelé v dovolání vymezili celkem šestnáct, resp. sedmnáct otázek k posouzení Nejvyššímu soudu (první "nultá" otázka se týká obecně vymezení pojmu "oprávněná osoba"). V nich stěžovatelé uplatnili námitky proti závěru soudů o neplatnosti kupních smluv, jimiž mělo dojít k převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku na prvního vedlejšího účastníka a následně na stěžovatele, z čehož dovozovali, že vlastnické právo k předmětnému pozemku řádně nabyli a bylo jim rozhodnutím o vydání pozemku oprávněným osobám odňato (konkrétně zpochybňovali účinek §5 odst. 3 zákona o půdě na smlouvu, jíž měl nabýt předmětný pozemek první vedlejší účastník, pro neoprávněnost restitučního nároku Ing. Jerome Colloredo-Mannsfelda a Kristiny Colloredo-Mansfeldové), a nastolili otázku, zda neplatnost smlouvy pro porušení §5 odst. 3 zákona o půdě nastává již jen působením tohoto ustanovení. Dále vznesli otázku možností třetích osob, které pro porušení zákazu převodu nenabyly vlastnické právo k majetku později vydanému oprávněným osobám, domoci se nápravy. Stěžovatelé namítali, že nepravdivé prohlášení prvního vedlejšího účastníka v kupní smlouvě (že pozemek není dotčen restitučními nároky) by mělo zakládat nárok na náhradu škody spočívající v nákladech vzniklých stěžovatelům při odstraňování duplicitního vlastnictví.
7. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelů podle §243c odst. 1 o. s. ř., jako nepřípustné odmítnuto (sc. neboť nebylo přípustné). Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelé dovoláním nastolili především otázku platnosti smluv, kterými mělo být vlastnické právo k předmětnému pozemku převedeno na prvního vedlejšího účastníka a následně na stěžovatele. Stěžovatelé uvedli, že takto nabyli vlastnické právo k předmětnému pozemku, jehož byli zbaveni rozhodnutím pozemkového úřadu, jímž byl předmětný pozemek vydán v restituci třetím osobám. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že stěžovatelé v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 14 C 53/2008, o určení vlastnictví k předmětnému pozemku neuspěli, neboť soudy dospěly k závěru, že první vedlejší účastník nemohl jako tzv. nevlastník (vlastnické právo na něj mělo být převedeno smlouvou porušující zákaz převodu podle §5 odst. 3 zákona o půdě) na stěžovatele platně převést vlastnické právo k předmětnému pozemku, a že vlastníky tohoto pozemku jsou Ing. Jerome Colloredo-Mannsfeld a Kristina Colloredo-Mansfeldová (tyto závěry byly aprobovány usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 462/2011, a následně usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1680/11). Závěr o neplatnosti kupních smluv, jimiž mělo dojít k převodu vlastnického práva na prvního vedlejšího účastníka, a posléze na stěžovatele, se podle Nejvyššího soudu nepříčí ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Z jím odkazované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává také závěr, že smlouvy uzavřené v rozporu s §5 odst. 3 zákona o půdě jsou od počátku neplatné, přičemž ani následný neúspěch oprávněné osoby v restitučním řízení či včasné nepodání žaloby oprávněnou osobou u soudu tuto neplatnost nezhojují. Podle Nejvyššího soudu jsou proto pro předmětnou věc bez významu námitky stěžovatelů týkající se oprávněnosti restitučního nároku Ing. Jerome Colloredo-Mannsfelda a Kristiny Colloredo-Mansfeldové na předmětný pozemek. Nejvyšší soud poukázal na to, že újma vzniklá stěžovatelům jako smluvním nabyvatelům pozemku plněním z neplatné smlouvy, je mezi jejími účastníky v zásadě reparovatelná (zejména prostřednictvím institutu bezdůvodného obohacení) a vyloučit nelze ani nárok stěžovatelů na náhradu škody, jejíž výše se však nemohla odvíjet od hodnoty předmětného pozemku, nestali-li se stěžovatelé jeho vlastníky. Otázka, zda nepravdivé prohlášení prvního vedlejšího účastníka v kupní smlouvě může založit právo stěžovatelů na nahrazení skutečné škody spočívající ve vzniklých nákladech, pak podle Nejvyššího soudu není otázkou, na níž by napadené rozhodnutí záviselo, nebyl-li v posuzované věci takový nárok stěžovateli uplatněn.
II.
Argumentace stěžovatelů
8. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že v řízení před obecnými soudy vznášeli relevantní skutková i právní tvrzení, která byla pro napadená rozhodnutí zásadní, obecné soudy jim však nevěnovaly pozornost. Z odůvodnění napadených rozhodnutí přitom není zřejmé, proč soudy nepovažovaly za nutné se jimi zabývat. Uvedeným postupem soudy porušily právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Stěžovatelé dále poukazují na to, že pro posouzení dané věci je zásadní definování, kdo je podle zákona o půdě "oprávněná osoba". Rozdílný náhled obecných soudů (i vedlejších účastníků) a stěžovatelů, pak vede k rozdílnému právnímu posouzení této věci.
10. Stěžovatelé vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi uplatňovali finanční nárok na náhradu škody v důsledku jeho nepravdivého prohlášení v kupní smlouvě, což je doložené minimálně na čtyřech místech v soudním spisu. Nejvyšší soud však tyto důkazy přehlédl. Posuzování otázky (ne)platnosti kupní smlouvy je podle stěžovatelů v tomto případě bez významu, když neplatnost kupní smlouvy nepravdivé prohlášení prvního vedlejšího účastníka nezhojuje a jeho odpovědnosti za vzniklou škodu jej nezbavuje.
11. Stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud se nevypořádal s většinou jimi předložených právních otázek, a navíc neuvedl ani důvod, proč by jejich zodpovězení nemohlo na jeho rozhodnutí ve věci samé nic změnit. Stěžovatelé poukazují na to, že jimi třináct formulovaných právních otázek nebylo dosud v soudní praxi buď vůbec řešeno, nebo bylo řešeno nejednotně a pro posouzení této soudní věci byly tyto otázky zásadní. Nejvyšší soud dále přehlédl v soudním spise obsaženou rozsáhlou argumentaci stěžovatelů prokazující jejich nárok na náhradu škody vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi, kterou jim měl způsobit nepravdivým prohlášením v kupní smlouvě. Uvedeným postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Stěžovatelé dovozují, že Nejvyšší soud nerozhodoval nezávisle, čímž došlo k porušení čl. 81 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud porušil čl. 38 odst. 1 Listiny. V této souvislosti však pouze odkazují na přílohu této ústavní stížnosti, kterou je tabulka zobrazující přidělování věcí u Nejvyššího soudu, podle nich "vysvětlující námitky stěžovatelů".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
15. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
16. Ústavní soud posoudil uplatněné námitky stěžovatelů a dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly ústavně konformně, nevyhověly-li žalobě stěžovatelů na náhradu škody ve výši rozdílu hodnoty předmětného pozemku v roce 2008 a kupní ceny zaplacené v roce 2003 prvnímu vedlejšímu účastníkovi. Podle závěrů obecných soudů se stěžovatelé vlastníky předmětného pozemku nikdy nestali. Kupní smlouva, jíž měl předmětný pozemek nabýt první vedlejší účastník od druhého vedlejšího účastníka, jak dovodily ve věci jednající soudy, byla absolutně neplatná z důvodu porušení zákazu převodu podle §5 odst. 3 zákona o půdě. První vedlejší účastník proto nemohl vlastnické právo k předmětnému pozemku platně převést na stěžovatele. Z těchto důvodů nemohla stěžovatelům vzniknout škoda spočívající v rozdílné hodnotě pozemku. Nezískali-li stěžovatelé tuto majetkovou hodnotu, nemohli ji ani pozbýt. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
17. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelů v návaznosti na příslušná ustanovení občanského soudního řádu a dovodil, že jejich dovolání není přípustné. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatelů, a to včetně otázky, zda nepravdivé prohlášení prvního vedlejšího účastníka v kupní smlouvě může založit právo stěžovatelů na nahrazení skutečné škody spočívající ve vzniklých nákladech (viz bod 7 shora). Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
18. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud porušil čl. 38 odst. 1 Listiny, přičemž pouze - bez jakékoli bližší argumentace - odkazují na přílohu této ústavní stížnosti, kterou je tabulka zobrazující přidělování věcí u Nejvyššího soudu, která - jak stěžovatelé uvádějí "vysvětluje námitky stěžovatelů". Uvedený odkaz stěžovatelů na tabulku přiloženou k ústavní stížnosti bez jakékoli argumentace v textu v ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za nedostačující, neboť z tohoto odkazu nevyplývá, co konkrétně stěžovatelé ke složení senátu Nejvyššího soudu, který rozhodoval o jejich dovolání, namítají.
19. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy o jimi uplatněném nároku na náhradu škody. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu.
20. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelů. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k ní. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
21. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1) a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu