ECLI:CZ:US:2021:4.US.1196.21.1
sp. zn. IV. ÚS 1196/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelek obchodní společnosti A a M. P., zastoupených Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem, sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. března 2021 sp. zn. 70 Nt 12/2021 a usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 1. oddělení hospodářské kriminality, ze dne 27. listopadu 2020 č. j. KRPB-221452-6/TČ-2020-060281-FIA, za účasti Městského soudu v Brně a Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 1. oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Policie České republiky, Městské ředitelství policie Brno, 1. oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), po předchozím souhlasu státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 27. 11. 2020 sp. zn. 1 ZN-2478/2020 ve věci podezření ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1, odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), rozhodl v záhlaví specifikovaným napadeným usnesením podle §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), o zajištění finančních prostředků na bankovním účtu číslo XXX vedeném u obchodní společnosti Fio banka, a. s., jehož majitelkou je první stěžovatelka a disponentkou druhá stěžovatelka (jednatelka první stěžovatelky), a to ve výši 100 000 EUR. Policejní orgán shledal, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že finanční prostředky na daném účtu jsou výnosem z trestné činnosti. Trestného činu se měly stěžovatelky dopustit tím, že druhá stěžovatelka založila u obchodní společnosti Fio banka, a. s., bankovní účet č. XXX vedený v měně EUR, na který byla dne 26. 10. 2020 připsána platba ve výši 100 000 EUR od obchodní společnosti B, kdy platby kreditované na účet zmíněné obchodní společnosti byly vyhodnoceny jako finanční prostředky získané z trestné činnosti.
3. Ke stížnosti stěžovatelek Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným usnesením podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu usnesení policejního orgánu zrušil a podle §79a odst. 1 trestního řádu sám znovu rozhodl o zajištění finančních prostředků na bankovním účtu číslo XXX vedeném u obchodní společnosti Fio banka, a. s., jehož majitelkou je první stěžovatelka a disponentkou druhá stěžovatelka, ve výši 100 000 EUR.
4. V odůvodnění uvedeného usnesení městský soud k námitkám stěžovatelek k specifikaci zdrojové trestné činnosti uvedl, že s přihlédnutím ke skutkové podstatě zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku a aktuálnímu stadiu trestního řízení je zřejmé, že skutečnost, že nebyla odhalena a specifikována původní trestná činnost, v žádném případě nebrání zahájení trestního řízení (spojeného s nižšími požadavky na prokázání spáchání trestné činnosti, než jak je tomu v pozdějších stadiích trestního řízení) pro podezření ze spáchání uvedeného trestného činu. Jako opodstatněnou posoudil výtku stěžovatelek vůči obsahu odůvodnění stížností napadeného usnesení policejního orgánu a toto rozhodnutí zrušil s odůvodněním, že nesplňuje minimální nutné požadavky upravené v §134 odst. 2 trestního řádu. Současně však podotkl, že spisový materiál obsahuje policejním orgánem konkrétně neoznačené a nehodnocené důkazy, které opodstatňují zajištění předmětných finančních prostředků. V této souvislosti poukázal na to, že účelem §79a odst. 1 trestního řádu je nejen včasná a reálná ochrana práv poškozených, ale také snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností, případně zajistit její nástroje či výnosy. Shledal, že zajištění daných finančních prostředků je v souladu s formulací zmíněného zákonného ustanovení, aniž by bylo nepřiměřeným způsobem zasaženo do práv stěžovatelek, neboť s ohledem na dosud zjištěné skutečnosti (zejména domněle účelově vytvořenou a antedatovanou fakturu opatřenou otiskem razítka první stěžovatelky v době, kdy podle připojeného výpisu nebyla zapsána do obchodního rejstříku, zjevný rozpor mezi podpisy druhé stěžovatelky na Finančním analytickým úřadem označených a předložených listinách a zjevný rozpor mezi pohybem finančních prostředků tvrzeným obchodní společností C, a obsahem jejích souhrnných hlášení k dani z přidané hodnoty) a také okolnost, že v současné době je trestní řízení po jeho zahájení vedeno v prověřování, avšak před případným zahájením trestního stíhání stěžovatelek, oproti následnému řízení před soudem či rozhodování soudu o vině a trestu (čemuž i s ohledem na procesní důsledky spojené s těmito pozdějšími stadii trestního řízení logicky odpovídá ve fázi prověřování požadavek prokázání spáchání trestné činnosti v nižší intenzitě), je v posuzované věci aktuálně dána důvodná obava, že dojde ke zmaření účelu trestního řízení ukrytím zajištěných finančních prostředků. Závěrem městský soud dodal, že bude-li dalším prověřováním důvodné podezření ze spáchání předmětné trestné činnosti rozptýleno, respektive bude-li zjištěno, že zajištění (příp. i v celém rozsahu) není důvodné, bude policejní orgán povinen neprodleně přistoupit k jeho zrušení či omezení.
II.
Argumentace stěžovatelek
5. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají, že městský soud sice zrušil usnesení policejního orgánu, ale jeho pochybení nenapravil, neboť rozhodl znovu shodně, přičemž své rozhodnutí postavil na odlišném skutkovém základu bez náležitého odůvodnění a nedal jim možnost se k odlišným skutkovým zjištěním vyjádřit. Dále rozporují závěr městského soudu, podle kterého skutečnost, že nebyla odhalena a specifikována původní trestná činnost, v žádném případě nebrání zahájení trestního řízení pro podezření ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. K tomu citují zmíněné zákonné ustanovení a konstatují, že uvádí-li městský soud, že nemusí být zdrojová trestná činnost odhalena či specifikována, není možno dojít podle nich k závěru, byť pouze v rovině pravděpodobnosti, že zajišťované finanční prostředky pocházejí z trestné činnosti. Také z §79a trestního řádu podle nich vyplývá, že původ zajišťovaných finančních prostředků v trestné činnosti musí být důkazními prostředky podložen. Mají za to, že z žádného usnesení není patrno, o jakou zdrojovou trestnou činnost se mělo jednat, kdo je pachatelem, jaká předpokládaná škoda byla takovou trestnou činností způsobena a zejména jaká je souvislost mezi zajištěnými finančními prostředky a zdrojovou trestnou činností. Je podle nich zřejmé, že neexistuje-li prvotní trestná činnost, nemůže existovat ani výnos z takové neexistující trestné činnosti, a tedy nemůže dojít ani k legalizaci neexistujícího výnosu z neexistující trestné činnosti. Stěžovatelky tvrdí, že zajištěné finanční prostředky patří obchodní společnosti C, a že o existenci obchodní společnosti B, se dozvěděly až v souvislosti s řešením zajištěných finančních prostředků na účtu první stěžovatelky. Poukazují na to, že finanční prostředky byly poskytnuty na základě smluvního vztahu a pocházely z legální podnikatelské činnosti, přičemž následně měly být použity rovněž za účelem výkonu podnikatelské činnosti. Ústavní stížností napadená rozhodnutí označují za nepřezkoumatelná pro nedostatek odůvodnění. V této souvislosti odkazují na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se odůvodnění soudních rozhodnutí a práva na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení městského soudu byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je proto k projednání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Jde-li o návrh na zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení policejního orgánu, k projednání ústavní stížnosti proti tomuto usnesení není Ústavní soud příslušný, neboť toto rozhodnutí bylo již zrušeno usnesením městského soudu, přičemž z logiky věci plyne, že Ústavní soud nemůže zrušit již zrušené rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat až konečným pravomocným výsledkem řízení.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Majetkové zajišťovací instituty upravené v §79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 odst. 1 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04].
10. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do zákonem vymezené pravomoci orgánů činných v trestním řízení, nedošlo-li jejich postupem k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ve své judikaturní praxi nicméně formuloval určité požadavky, jimž by měly orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Jejich rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny), nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a musí být přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Krom toho je vyžadováno, aby zajištění bylo přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je nejen náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, ale i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429)].
11. V nyní posuzované věci je proti stěžovatelkám policejním orgánem vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Ústavní soud není oprávněn se v této fázi řízení zabývat argumenty stěžovatelek směřujícími k meritu věci samé, neboť by fakticky nerespektoval zásadu subsidiarity ústavní stížnosti vycházející z předpokladu, že se dostává "na řadu" až poté, co byly využity všechny ostatní procesní prostředky k ochraně práva stěžovatelek. Nadto Ústavní soud zdůrazňuje, že v tomto řízení není přezkoumáváno usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelek ani obžaloba, nýbrž rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků jako výnosů z trestné činnosti podle §79a odst. 1 trestního řádu, což limituje i rámec přezkumu, který v této věci může provádět.
12. Stěžovatelky v ústavní stížnosti uplatnily obdobné námitky, jako ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu, se kterými se již náležitě zabýval a vypořádal městský soud. Ústavní soud považuje jeho rozhodnutí za ústavně souladné i srozumitelné a nemá důvod v něm učiněné závěry jakkoliv zpochybňovat.
13. Stěžovatelkám nelze přisvědčit ani v tom jejich názoru, že městský soud postavil své rozhodnutí na odlišném skutkovém základu bez náležitého odůvodnění. Městský soud z důvodu nedostatečného odůvodnění zrušil usnesení policejního orgánu, současně však zdůraznil, že spisový materiál obsahuje policejním orgánem konkrétně neoznačené a nehodnocené důkazy, které opodstatňují zajištění předmětných finančních prostředků. V této souvislosti poukázal na dosud zjištěné skutečnosti (zejména domněle účelově vytvořenou a antedatovanou fakturu opatřenou otiskem razítka první stěžovatelky v době, kdy podle připojeného výpisu nebyla zapsána do obchodního rejstříku, zjevný rozpor mezi podpisy druhé stěžovatelky na Finančním analytickým úřadem označených a předložených listinách a zjevný rozpor mezi pohybem finančních prostředků tvrzeným obchodní společností C, a obsahem jejích souhrnných hlášení k dani z přidané hodnoty) i na okolnost, že v době jeho rozhodování bylo trestní řízení vedeno ve fázi po zahájení trestního řízení, avšak před případným zahájením trestního stíhání stěžovatelek. Na základě těchto skutečností uzavřel, že je ve věci dána důvodná obava, že dojde ke zmaření účelu trestního řízení ukrytím zajištěných finančních prostředků.
14. Řádně odůvodněným závěrům městského soudu nemá Ústavní soud co vytknout. Napadené rozhodnutí má zákonný podklad, bylo vydáno k tomu příslušným orgánem a není projevem svévole. Městský soud dostál své povinnosti interpretovat a aplikovat příslušná zákonná ustanovení způsobem nevybočujícím z mezí ústavnosti. V jeho procesním postupu nebyla zjištěna výkladová ani aplikační libovůle, která by svědčila o dotčení práva na soudní ochranu stěžovatelek. Dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení navíc nepředstavují neodčinitelné zásahy do základního práva stěžovatelek vlastnit majetek.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost proti usnesení městského soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelek (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
16. Na základě tohoto závěru Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost stěžovatelek odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný (viz sub 7), a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu