ECLI:CZ:US:2021:4.US.124.21.1
sp. zn. IV. ÚS 124/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Kalabisem, advokátem, sídlem Arbesovo nám. 2804/2, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2020 sp. zn. 11 Tdo 807/2020, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2019 sp. zn. 15 To 61/2019 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. dubna 2019 sp. zn. 53 T 12/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 13, č. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, to vše ve spojení s čl. 4, 82, 90, 95 a 96 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti i jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel a další obžalovaní uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, neboť - stručně řečeno - na místech v čase v tomto rozsudku specifikovaných, po vytvoření potřebného technického zázemí, vyráběli pervitin. Za uvedený zločin, v souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání z trestního příkazu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 12. 6. 2018 č. j. 14 T 125/2018-57 byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v délce dvou roků. Současně tímto rozsudkem krajského soudu byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pozbyla-li vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, podkladu.
3. Následně ve věci rozhodoval jako odvolací soud Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), který zamítl odvolání stěžovatele, stejně jako odvolání státní zástupkyně podané v jeho neprospěch. V tomto rozsahu se vrchní soud ztotožnil s hodnocením věci, jak ho provedl krajský soud, a dodal, že stěžovatel jen opakuje námitky obhajoby, s nimiž se krajský soud dostatečně vypořádal. Krajský soud podle vrchního soudu provedl dokazování v takovém rozsahu, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, tedy v rozsahu nezbytném pro správné meritorní rozhodnutí. Řádně provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Závěry o vině stěžovatele jsou podle vrchního soudu logické, srozumitelné a nepřipouští pochybnosti nebo jiný možný výklad, a to ani ohledně rozsahu projednávané trestné činnosti, což se týká také gramáže vyrobené omamné a psychotropní látky.
4. Dovolání stěžovatele, jakož i dovolání dalšího ze spoluobviněných V. T. byla napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta. Ke stěžovatelovu dovolání Nejvyšší soud uvedl, že jeho námitky neodpovídají požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod uplatněným dovolacím důvodem, neboť jimi zpochybňuje rozsah dokazování a hodnocení důkazní situace soudy nižších stupňů, čímž uplatnil námitky skutkové povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Ani Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal namítaný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, který by jako jediný dal Nejvyššímu soudu možnost zasáhnout do skutkových zjištění krajského soudu a vrchního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Obsah ústavní stížnosti je z velké části tvořen zkopírovaným odůvodněním usnesení Nejvyššího soudu. Tímto způsobem stěžovatel napadá zejména údajný nezákonný způsob pořízení odposlechů záznamů telekomunikačního provozu, případně jejich procesní nepoužitelnost. Tato nezákonnost či nepoužitelnost by podle něj mohla v konečném důsledku založit extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Podle stěžovatele je problém v tom, že příkazy k odposlechům telekomunikačního provozu nebyly řádně odůvodněny, když v nich nebylo uvedeno, jakými indiciemi bylo podezření ze spáchání trestné činnosti kladené stěžovateli za vinu podloženo. Orgány činné v trestním řízení podle něj až na základě odposlechů zjišťovaly okolnosti páchání trestné činnosti a na základě toho pak nařizovaly další odposlechy. Takový postup je ovšem v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, reprezentovanou zejména usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. 4 Pzo 9/2019. Nadto stěžovatel upozorňuje, že protokoly o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu neobsahovaly náležitosti předpokládané zákonem (v této souvislosti stěžovatel odkazuje zejména na usnesení vrchního soudu z 18. 1. 2001 sp. zn. 4 To 3/2001).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
8. Vlastní argumentace v ústavní stížnosti je - jak naznačeno shora - obsahově stručná, navíc právní závěry, jež se v ní snaží stěžovatel dovodit, jsou založeny na nikoliv korektním zacházení s argumentací obsaženou v napadených rozhodnutích. Totéž platí o využití odkazů na judikaturní závěry.
9. V napadených rozhodnutích je opakovaně a podrobně uváděno, že vina stěžovatele, jakož i dalších pachatelů, vyplývá z řady expertních důkazů, ať už z oblasti kybernetiky, z oblasti chemie, ze sledování jednotlivých osob atp. Tuto okolnost stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě přehlíží, když se věnuje převážně jen "formálním" pochybením orgánů činných v trestním řízení při použití odposlechů. Zmíněná pochybení přitom nepřehlédly ani obecné soudy - byť podle jejich názorů uvedené nedostatky nebyly takového charakteru, aby vyloučily použití odposlechů v trestním řízení - nicméně (a to je podstatné) výslovně uvedly, že pachatelé posuzované trestné činnosti si byli vědomi toho, že jimi používané telekomunikační provozy mohou být odposlouchávány, a proto této skutečnosti přizpůsobili i obsah sdělovaných zpráv. Obsahy záznamů tak mají podle krajského soudu význam k prokázání spíše jen probíhající vzájemné komunikace mezi jednotlivými osobami.
10. Ze spáchání trestné činnosti jsou pachatelé - stěžovatele nevyjímaje - usvědčováni jinými důkazy, jako například jejich sledováním (pachatelé si byli vědomi, že jejich komunikace může být odposlouchávána, ale nevycházeli z toho, že by mohli být sledováni). Odposlechy tedy nebyly pro posouzení viny stěžovatele podstatné, když stěžovatel tento závěr v ústavní stížnosti ani dostatečně nerozporuje. Z napadených rozhodnutí je rovněž zřejmé, že mnozí členové organizované skupiny se k páchání trestné činnosti, byť částečně, doznali.
11. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ze stěžovatelem odkazované judikatury vyplývá (srov. k tomu shora uvedené usnesení vrchního soudu sp. zn. 4 To 3/2001), že nedostatek protokolu k záznamu telekomunikačního provozu soud může odstranit sám například výslechem osoby, která záznam prováděla; nadto obecný soud může jako důkaz provést i ten záznam telekomunikačního provozu, k němuž protokol ani nebyl zpracován, když se například státní zástupce původně domníval, že daná část záznamu s posuzovanou trestnou činností nesouvisí.
12. Z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by odhalování trestné činnosti, na níž se stěžovatel podílel, bylo založeno na nahodilém zjišťování informací plynoucích z odposlechů - tedy postupem rozporným se stěžovatelem odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 9/2019. Naopak, výše bylo vysvětleno, že odposlechy ve věci stěžovatele hrály toliko okrajovou roli.
13. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu