ECLI:CZ:US:2021:4.US.1285.21.2
sp. zn. IV. ÚS 1285/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavních stížnostech stěžovatelů V. L. B. a V. H. H., obou t. č. ve Věznici Valdice, zastoupených JUDr. Mario Hanákem, advokátem, sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2021 č. j. 11 Tdo 11/2021-10811, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. února 2020 č. j. 4 To 78/2019-10058 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. srpna 2019 č. j. 32 T 8/2018-9287, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Samostatně podanými ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud usnesením ze dne 15. 6. 2021 č. j. IV. ÚS 1285/21, I. ÚS 1288/21-7 obě ústavní stížnosti spojil ke společnému řízení.
2. Pro úplnost je třeba konstatovat, že stěžovatelé petitem svých ústavních stížností sice výslovně nenapadají v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, ovšem z odůvodnění jejich stížností je patrné, že od jeho doručení počítají i lhůtu k podání ústavních stížností. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou [srov. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004)], podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavních stížností nebo k odstranění vad jejich podání.
3. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel V. L. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), za což byl podle §283 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl podle §80 odst. 1, 2 trestního zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Týmž rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel V. H. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b), c) trestního zákoníku, za což byl podle §284 odst. 4 trestního zákoníku za použití §59 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl podle §80 odst. 1, 2 trestního zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Dále mu byl podle §66 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest propadnutí části majetku v podobě majetkových hodnot specifikovaných ve výrokové části rozsudku a podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci v podobě movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části rozsudku krajského soudu. Totožným rozsudkem byli za spáchání nebo pomoc ke spáchání téhož trestného činu odsouzeni další spoluobvinění. Trestného činu se oba stěžovatelé i ostatní spoluobvinění - stručně uvedeno - dopustili tím, že ve vymezené době a na specifikovaném místě, se záměrem získat co největší majetkový prospěch z této trestné činnosti, srozuměni s tím, že v České republice není bez příslušného zákonného povolení možno volně nakládat s návykovou látkou metamfetamin, zvanou pervitin, ani s ní dále obchodovat, vědomi si skutečnosti, že příslušným zákonným povolením nedisponují, s cílem maximalizovat úspěch své činnosti, znesnadnit své odhalení a dopadení, vytvořili dobře organizovanou skupinu osob působících na území České republiky, Slovenské republiky a Polské republiky, podílejících se každý svou dílčí úlohou, ve výsledku společně, na procesu opakované, pravidelné, nelegální výroby této návykové látky v objemu v řádech desítek kilogramů. Oba jmenovaní stěžovatelé tak byli shledáni vinnými a potrestáni právě za svůj podíl na nelegální činnosti související s nakládáním a s obchodováním s pervitinem.
4. Odvolání stěžovatelů (i dalších obviněných) byla napadeným usnesením vrchního soudu zamítnuta, neboť nebyla shledána důvodnými. V odůvodnění vrchní soud mimo jiné uvedl, že v řízení, jež předcházela napadenému rozsudku krajského soudu, nebyly shledány žádné podstatné vady a nebyl tak nalezen důvod pro zrušení odvoláními napadeného rozsudku krajského soudu. Krajský soud se podle vrchního soudu zabýval všemi zákonnými hledisky rozhodnými pro posouzení dané věci, včetně hledisek nutných pro náležité rozhodnutí o uloženém druhu a výměře trestů, přihlédl správně k povaze a závažnosti spáchaných trestných činů a k poměrům jednotlivých obviněných (tedy i stěžovatelů). Zdůraznil, že nikdo z obviněných - nynější stěžovatele nevyjímaje - nebyl závislým uživatelem návykových látek a motivace jejich jednání tak byla čistě zištná. Rozsah jimi páchané trestné činnosti byl mimořádný a výrazně převyšoval rozsah páchané trestné činnosti tohoto druhu jak co do objemu výroby pervitinu, tak i co do rozsahu plánovaného výnosu, který by byl v řádech desítek milionů korun. Trestná činnost související s výrobou pervitinu, na níž se stěžovatelé podíleli, vykazovala vysoký stupeň organizovanosti za účelem maximálního zefektivnění procesu výroby pervitinu i za účelem ztížení odhalení dané trestné činnosti. Stěžovatel V. H. H. podle vrchního soudu páchal trestnou činnost ze ziskuchtivosti a po delší dobu. K páchání trestné činnosti navíc sjednal hned několik osob (tzv. vařičů) z řad svých krajanů. U něj už z tohoto důvodu lze usuzovat na jeho vůdčí úlohu při páchání popsané trestné činnosti. Podle vrchního soudu shledal krajský soud správně u tohoto stěžovatele naplnění zákonných podmínek stanovených §59 odst. 1 trestního zákoníku pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody. Proto trest odnětí svobody uložený krajským soudem v délce dvaceti roků je trestem přísným, ale nikoliv nepřiměřeně přísným. Naopak, u V. L. B. podle vrchního soudu krajský soud správně přihlédl při ukládání trestu k míře jeho zapojení do procesu výroby pervitinu, když bez něj jako jednoho z vařičů by páchání trestné činnosti nebylo fakticky možné. Navíc, ačkoliv tento stěžovatel byl již v roce 2014 ve správním řízení z České republiky vyhoštěn, přesto pobýval na jejím území dále a dopouštěl se popsané trestné činnosti. Trest odnětí svobody uložený stěžovateli V. L. B. v délce dvanácti roků je rovněž trest přísný, ale nikoliv nepřiměřený, neboť mimo jiné zohledňuje počet cyklů výroby pervitinu, na nichž se podílel.
5. Následná dovolání stěžovatelů pak byla v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta (dovolání ostatních spoluobviněných byla odmítnuta samostatným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020 č. j. 11 Tdo 993/2020-I-10677 a toto usnesení Nejvyššího soudu bylo Ústavním soudem přezkoumáno k ústavní stížnosti Z. J., kterou Ústavní soud usnesením ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 130/21 odmítl jako zjevně neopodstatněnou). V dovoláních stěžovatelé podle Nejvyššího soudu v zásadě jen polemizovali s hodnocením důkazů provedeným krajským soudem. Jejich odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění ovšem nemohla odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí vrchního soudu a krajského soudu, když oba soudy podle Nejvyššího soudu svá rozhodnutí odůvodnily pečlivým rozborem důkazní situace. Mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé podle Nejvyššího soudu je patrná zjevná logická návaznost. Po přezkumu napadených rozhodnutí v rozsahu podaných dovolání z toho důvodu Nejvyšší soud dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci stěžovatelů nedošlo ve smyslu jimi uplatněných dovolacích důvodů k porušení zákona.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatel V. L. B. namítá, že byl nesprávně uznán vinným činem podle §283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Základní skutková podstata trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle odst. 1 daného zákonného ustanovení je vymezena tak, že ten kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem. Za kvalifikovanou skutkovou podstatu daného trestného činu podle §283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku zákon považuje situaci, kdy je uvedený trestný čin spáchán ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. U něj však daná kvalifikovaná skutková podstata trestného činu nemohla být naplněna, neboť stěžovatel se sice podílel na vaření pervitinu, ale nemohl mít ani zdánlivě povědomí o tom, že se podílí na trestné činnosti s organizovanou skupinou působící ve více státech. Obecné soudy se v ústavní stížností napadených rozhodnutích rovněž nevypořádaly s odkazem stěžovatele na věc spoluobviněného T. Š., u něhož obecné soudy prakticky stejné námitky akceptovaly a posoudily jeho jednání v mírnější právní kvalifikaci oproti podané obžalobě.
7. Stěžovatel V. H. H. především upozorňuje na to, že byl odsouzen pro skutek s časovým vymezením od února do srpna roku 2017, ačkoliv z důkazů provedených v trestním řízení podle něj vyplývá, že se do celé záležitosti zapojil nikoliv od počátku, ale až s odstupem několika měsíců. Stěžovatel neměl žádné peníze na financování celé záležitosti. Nesouhlasí proto se závěrem obecných soudů, že měl při páchání trestné činnosti pozici spoluorganizátora. Dále namítá, že nepodmíněný trest odnětí svobody, který mu byl uložen v délce dvaceti let, je nepřiměřeně přísný a je v rozporu se zákazem kumulace výkonu trestů. Obecné soudy totiž akceptovaly návrh státní zástupkyně na uložení trestu za použití §59 odst. 1 trestního zákoníku, ač nad rámec této mimořádně zvýšené sazby bude stěžovatel muset vykonat ještě zbytek trestu odnětí svobody za trestnou činnost, kterou byl uznán vinným v jiném trestním řízení, když z jeho výkonu byl podmíněně propuštěn. Takový postup obecných soudů ovšem podle stěžovatele vede k nedůvodnému řetězení trestů, čímž je popřena základní výchovná funkce trestu odnětí svobody, jak vyplývá z novely zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, nebo z nálezu ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 4022/18 (N 142/95 SbNU 230).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavními stížnostmi. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé před jejich podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná taková relevantní pochybení Ústavní soud ve věci stěžovatelů neshledal.
10. Stížnostní argumentace stěžovatelů je velmi stručná (necelé dvě strany textu), postrádá hlubší ústavněprávní rozměr a v zásadě je jen opakováním námitek, s nimiž se obecné soudy v napadených rozhodnutích náležitě vypořádaly. Toto hodnocení platí již pro první stížnostní námitku stěžovatele V. H. H., že se do výroby pervitinu zapojil později, než je její časové vymezení uvedeno ve skutkové větě rozsudku krajského soudu. Z konkrétního okamžiku zapojení stěžovatele V. H. H. do trestné činnosti přitom orgány činné v trestním řízení nedovozují žádnou podstatnou okolnost (to ostatně důsledně nečiní ani stěžovatel v ústavní stížnosti). Naopak, samotný okamžik jeho zapojení do trestné činnosti nijak nezpochybňuje závěr obecných soudů, že měl ve skupině postavení jednoho z organizátorů. To vyplývá jak ze vzájemně korespondujících výpovědí spolupracujících obviněných, tak z výpovědí ostatních obviněných, mimo jiné i tzv. vařičů pervitinu, které právě V. H. H. z řad svých krajanů k této činnosti získával. Skutečnost, že stěžovatel měl i potřebnou finanční hotovost pro tuto svojí dílčí úlohu v rámci posuzované činnosti, plyne podle Ústavního soudu z učiněných skutkových zjištění obecných soudů (srov. k tomu například odst. 117 odůvodnění usnesení vrchního soudu, podle nichž měl stěžovatel deponovanou hotovost v trezoru soukromé firmy, jež poskytuje kvalifikovanou úschovu cenností).
11. Obecné soudy se také dostatečně věnovaly námitce stěžovatele V. H. H., že u něj dochází k nepřiměřené kumulaci výkonu trestů odnětí svobody. Tu stěžovatel spatřuje - zjednodušeně řečeno - v tom, že kromě nyní nově uloženého trestu odnětí svobody bude muset vykonat též trest odnětí svobody uložený mu za obdobnou trestnou činnost, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn. K tomu je ovšem třeba připomenout, že ani předpisy trestního práva po novele provedené zákonem č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (který má stěžovatel pod svým ne zcela konkrétním odkazem uvedeným v ústavní stížnosti patrně na mysli), ani stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. II. ÚS 4022/18 kategoricky nevylučují situaci, aby si pachatel opakovaně páchané trestné činnosti vykonal jak trest odnětí svobody naposledy uložený, tak i tresty předchozí, z jejichž výkonu byl podmíněně propuštěn. Jak v odkazovaném nálezu, tak v §39 odst. 4 trestního zákoníku se soudu toliko ukládá, aby při stanovení druhu a výměry nového trestu přihlédl též k trestům doposud nevykonaným, aby celkové potrestání pachatele nebylo nepřiměřeně přísné. Takové úvaze obecné soudy ve věci stěžovatele V. H. H. plně dostály a Ústavnímu soudu proto nepřísluší jejich rozhodnutí v tomto ohledu jakkoliv korigovat. Ostatně jediným konkrétním argumentem stěžovatele proti přiměřenosti jemu uloženému trestu je tvrzení, že jej bude vykonávat do svého 70. roku života, což nelze považovat za dostatečný argument. Stěžovatel již před nynějším odsouzením páchal trestnou činnost, z výkonu trestu byl podmíněně propuštěn, a přesto se rozhodl páchat trestnou činnost v rozsahu ještě závažnějším. Tedy sám dobrovolně podstoupil riziko, že bude muset vykonat trest odnětí svobody, o němž nyní tvrdí, že je nepřiměřený.
12. Stěžovatel V. L. B. v ústavní stížnosti formuluje v podstatě jedinou námitku, na níž obecné soudy v napadených rozhodnutích již reagovaly (to platí zejména o rozhodnutí vrchního soudu a krajského soudu). Stěžovatel nebyl odsouzen za kvalifikovanou skutkovou podstatu daného trestného činu podle §283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, jak namítá, ale za skutkovou podstatu podle §283 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Obecné soudy akceptovaly jeho tvrzení, že jeho úkolem bylo vařit pervitin (za to byl také odměňován) a že jako cizinec se v ostatních věcech neorientoval. Stěžovatel proto v posuzované trestné činnosti neměl organizační funkci v kontextu organizované skupiny působící ve více státech, a upozorňuje-li v této souvislosti, že obecné soudy obdobnou obhajobu u jiného spoluobviněného při posuzování jeho viny a trestu zohlednily, Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat - aniž by se jakkoliv vyjadřoval k osobě T. Š. - že obecné soudy danou argumentační linii obhajoby stěžovatele též akceptovaly.
13. Proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelé žádnou konkrétní námitku neuplatnili a Ústavní soud neshledal žádný důvod pro jeho neústavnost.
14. Po přezkoumání ústavními stížnostmi napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelé dovolávají, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
15. Z výše uvedených důvod Ústavní soud ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu